Velikonoce a já

Publikováno Od LumennKategorie:svět podle Lúmenn...
Tak už je máme za sebou. Velikonoce. Svátky mnohými považované za trapné, jinými za krásné a tradiční a některými dokonce za násilné, zvrhlé a barbarské. Asi málokterý lidový zvyk působí takové kontroverze, jako pomlázka. Většina žen při tom slově protočí oči v sloup a začne chrlit traumatické historky ze svého dětství. Taky jsem tohle dělala většinu života. Vlastně byste ještě nedávno asi nenašli většího hejtra Velikonoc, než jsem já. Trapné, odporné, ponižující. Jenomže poslední roky jsem pomalu svůj názor přehodnotila.
Když mi byly asi čtyři roky, chodila jsem s tátou na mrskut (tak se u nás na Hané říká pomlázce, koledě…). Měla jsem svůj malinkatý kocar (opět náš název pro tatar, mrskačku…) ověšený pentlemi a společně s tátou jsme navštěvovali všechny ženské příbuzné, různé tetičky z druhého kolene a rodinné známé. Zarecitovala jsem básničku, polechtala bábinky po sukních a dostala vajíčko nebo nějakou sladkost. Bylo to dobrodružné a zábavné a navíc jsem pak měla mlsání na měsíc dopředu.
Pak mi ale najednou bylo šest, sedm a s mrskutem bylo utrum. Tohle holky nedělají, je to jen pro kluky, bylo mi vysvětleno a já se cítila zrazená. Najednou jsem byla postavená do role, která mě, holku hrající si s autíčky a pistolemi, pranic nebavila. Sedět doma na zadku a čekat na koledníky. Fakt bezva. Navíc když je vám sedm let, cítíte se při šlehání, i když většinou jenom pentlema, po zadku docela trapně. Docela dost trapně.
Koneckonců, celý mrskut je vlastně hodně sexuální tradice. Pomlázky z proutí jsou symbolem mužské plodnosti a penisu, vajíčka zase symboly plodnosti ženské. A samotné mrskání kromě probouzení jarní síly je také symbolickým aktem sexu. Jako ostatně skoro všecky lidové tradice z předkřesťanského období.
Není tedy divu, že pro malé holky je to trapný a ponižující zážitek, z kterého sice ještě nemají rozum, ale už tehdy podvědomě chápou, že je to něco, na co ještě nedozrály. A přidají-li se ještě různé bodré prupovídky strýců a sousedů o „pučící kráse“ a podobných hovadinách, není divu, že se hromada holek radši nechává zapřít a zamyká se na Velikonoce doma nebo zdrhá hodně daleko.
Já měla štěstí, že na Velikonoce jsem od svých osmi asi do sedmnácti nikdy nebyla doma. Využívajíce dlouhého volna, jezdili jsme pravidelně na výpravu se skauty a všem koledníkům ze sousedství a ze třídy jsem se zdárně vyhla. Po pár letech už přestali zvonit úplně, protože to stejně nemělo smysl.
Po dosažení dospělosti a přestěhování do Brna jsem na Velikonoce v zásadě zapomněla. Kamarádi to neřešili, maximálně jsem symbolicky dostala od partnera nebo když jsem zrovna jela k našim, svou básničku za vajíčko si odříkal dědeček. Velikonoce pro mě od dětství byly stejně symbolem trapnosti a nepříjemných pocitů, takže mi nijak nechyběly.
Velikonoční dekorace v zářivé žluti a zeleni, všechny ty kraslice a beránci a kuřátka a pentle, mi taky přišly akorát kýčovité a směšné. Ale loni mi nějak přeskočilo a naklíčila jsem si ječmen, vyrobila králíčka, namalovala pár vajec. Drahému jsem koupila velké čokoládové vejce a pozvala kamarády, ať se staví na mrskut. Loni to bohužel nestihli, ale letos přišli v plné parádě, celá banda ráno zvonila u dveří a já rozdávala pentle, nalívala medovinu a bylo to děsně fajn.
A mě došlo, že do Velikonoc, stejně jako do kupy dalších věcí týkajících se přijetí mé ženskosti, jsem musela dorůst. Jako malá jsem chtěla být kluk. A dneska vím, že když je vám pět, je vcelku jedno, jestli jste kluk nebo holka, v tomhle věku se na holčičí a klučičí prostě ještě nehraje. Tak proč by nemohla jít na koledu holčička i s bráchou a tatínkem?
Jako o něco větší jsem se otočená zadkem k sousedovic klukům a spolužákům ze třídy cítila tak akorát trapně. A svou dceru (budu-li mít) jednoho dne nebudu do podobných věcí nutit, jako mě nutili moji rodiče. Co na tom, že je to tradice. Ona je to totiž hlavně tradice pro velké. V dávných dobách se stejně proutím šlehali hlavně mladí a byl to spíš namlouvací rituál, než vyprázdněné gesto „nastav zadek, naval vejce“.
Až bude holka sama chtít, ať pozve spolužáky, kamarády. Může si užít to čekání u okna, které znám jen z vyprávění holek, co bývaly doma a vyhlížet, jestli kluk, který se jí líbí, přijde na mrskut. Znám dost puberťaček, které si tenhle aspekt Velikonoc docela užívaly.
Nu a když jste dospělí, můžou pro vás Velikonoce být vcelku příjemnou společenskou událostí. Staví se kamarádi, mezi dvěřmi hodíte řeč, zasmějete se a to, že vás trochu poplácají po zadku proutím, už najednou není ani trapné, ani ponižující, ale je to prostě jenom legrace. A někde v koutku duše vás jako bonus hřeje pomyšlení, že za váma nějací chlapi vážili dlouhou cestu a že to asi znamená, že jste pořád pěkná baba. Plodnost, jaro, mládí – a jsme tam, kde jsme byli před staletími.
Když jsem letos četla feministické pamflety, kterak je mrskut zvrácený, úchylný, barbaský zvyk, kterým si muži utvrzují svoji dominanci a jedná se o symbolické znásilnění, nějak mi to hlava nebrala. Když jsem se začetla do diskuze, dávalo to už o něco větší smysl. Někteří chlapi se evidentně chovají jako hovada. Z historek o jelitech na zadku a jalovcových větvičkách za kalhotkami mi běhal mráz po zádech. Hernajz, pánové, o tomhle fakt Velikonoce nejsou a nikdy nebyly. Pomlázka je symbol, ne nástroj sadistického mučení. Pokud vám k těmto praktikám žena nedá výslovné svolení, pak je prostě nehorázné a stupidní jí tohle dělat. Navíc pokud je jí třeba jedenáct.
Sečteno podtrženo mi vychází, že Velikonoce jsou ženami tak nenáviděné ne proto, že by samotný svátek a jeho tradice byl nějak hrozný. Hrozní jsou lidi. Jako obvykle. Pokud ale přestaneme malé holky nutit do něčeho, co je jim nepříjemné, a pokud se pánové naučí držet se na uzdě a používat proutí jen jako symbol jara, nikoli nástroj teroru, mohly by Velikonoce v našem tradičním pojetí přežít i následující desetiletí. Je škoda, aby se tradice, které vznikly před tisícemi let, staly jen vyprázdněnými nádobami, bez kontextu a bez radosti z jejich prožívání. Tradice jsou to, co nás pojí s naší zemí, předky, minulostí, kulturou. I když se nám dneska zdají bizarní či směšné nebo dokonce přežité. A kdo ví, třeba když dospějeme do určitého věku, pochopíme je z jiného úhlu a najdeme pěkné v tom, co nám nepříjemnosti v dětství zkazily. A co vy a Velikonoce?