Klášter Rosa Coeli: Polorozpadlý sen o Bohu

Publikováno Od LumennKategorie:putování za záhadami...
O včerejší teplé červencové noci jsme se ve velké bandě vypravili na noční prohlídku kláštera Rosa Coeli do nedalekých Dolních Kounic. Pokud jste někdy místo viděli aspoň na fotkách, tak asi chápete, proč jsme se tam vypravili zrovna za houstnoucího šera – vysoké, pobořené zdi gotického chrámu, ohromná okna dávno beze skel směřují k obloze, obvodové zdivo katedrály a nad ní jen hvězdné nebe. Prostě ponurá romantika jak z románu Mary Shellyové:) Ve světle loučí a baterky průvodkyně za čím dál větší tmy na vás více dolehne i trošku mrazivá atmosféra tohoto staletí zchátralého místa. Ačkoli nás tedy paní průvodkyně ujišťovala, že senzibilové cítí na místě kláštera spousty pozitivní energie, naše taky docela senzibilní výprava to rozhodně nepotvrdila – spíš naopak. Bývalý chrám zasvěcený Rosa Coeli, tedy Nebeské růži Panně Marii, je docela smutné místo. Ale ono se není čemu divit…
Klášter Rosa Coeli, obývaný řádem premonstrátek, je nejstarším ženským klášterem v našich zemích – stavba byla zahájena už roku 1181. Ale za jeho založením se neskrývala bohulibá snaha zbožného šlechtice, ale prostá vypočítavá touha dostat se z církevní šlamastyky. Zakladatel kláštera Vilém z Pulína se totiž na vojenské výpravě s knížetem Soběslavem II. proti rakouským sousedům nechal trošku unést bojovou vřavou a pustil se do vypalování církevních staveb a prý i znásilňování jeptišek. Každopádně už ono zapalování kostelů stačilo papeži, aby na Soběslava a jeho bandu uvalil klatbu a Vilém tak musel přilézt s prosíkem do Říma – aby se z klatby dostal, musel postavit klášter pro alespoň sto pannen.
Milý Vilém si pozval odborníky, pustil se do díla a klášter nějakou dobu pěkně vzkvétal – až moc na tehdejší dobu. Pozemky přibývaly a když na konci 13.století po meči vymřela rodina dřívějšího patrona, stal se Rosa Coeli dokonce klášterem královským. A to klášterem tak bohatým, že si na počátku 14.století postavil na obranu svůj vlastní hrad – obvykle majitelé hradů stavěly kláštery, v Kounicích to bylo naopak. Staré dřevěné budovy a románský kostelík pak nahradil velký gotický chrám a zděné budovy kláštera, které se dochovaly dodnes.
Bez střechy, bez vitráží, k nebi tři staletí ční už jen holé zdi
Jenomže nic netrvá věčně a tak se i nad Dolními Kounicemi začala stahovat mračna. Začalo to husitskými válkami a vypálením kláštera husitskými vojsky v roce 1423. Poprvé spadla střecha hlavní chrámové budovy. Byla tedy opravena a klášter udržován v jakéms takéms funkčním stavu, ale doby největší slávy už byly dávno pryč.
Dalším hřebíčkem do rakve kdysi slavného kláštera pak byly podivné události počátku 16.století. Proboštem (což je jakýsi ekonomický ředitel, řečeno dnešní řečí) kláštera se stal jistý Martin Göschl, který si nedělal zrovna těžkou hlavu s tím, že se jedná o klášter katolický a přestoupil na luteránství. Jako luterán již nebyl vázán slibem celibátu, takže se mohl oženit – ale vybrat si k manželství jednu z jeptišek z dolnoukounického kláštera, to možná bylo trochu moc i na benevolentnější víru luteránů.
Církevní autority země (krále Ludvíka Jagellonského nevyjímaje) byly pohoršeny a na hlavu neřestného probošta se snesly hromy, blesky a vyhoštění. Göschl se s tím ale nijak moc netrápil a v klášteře ještě několik let pobýval, než byl nucen roku 1526 uprchnout a znovu změnit náboženské vyznání – tentokrát se stal v Mikulově novokřtěncem, ale ani to mu moc nepomohlo a nakonec stejně skončil na mučidlech a v kriminále, kde taky zemřel.
Jenomže jeho vliv žil v klášteře dál – a po Kounicích se povídaly děsivé zkazky o neřestném životě jeptišek, které nakonec vyburcovaly místní obyvatele k vydrancování kláštera bezbožnic. Je to ale událost, která není historicky doložena a jsou o ní zapsány až zprávy dle vyprávění pamětníků o více než století později, takže zmasakrování bezbožných jeptišek zbožnými občany Kounic se řadí do říše pověstí. Do stejné říše patří i povídačka o zazděné jeptišce, která si tento krutý trest vysloužila proto, že obcovala s muži a ba co hůř – prý v době svého zazdění nosila pod srdcem i dítě, snad dokonce dítě heretického probošta Göschla.
Křížová chodba (pod níž jsou pohřebné jeptišky) s pohledem do rajské zahrady (kde
jsou zase podle pověstí pohřbeny děti těchto sester s vilnými biskupy) a v některé
ze zdí se prý ještě skrývají kosti jeptišky, pohřbené za živa. Prostě pozitivní vibrace jak vyšité:)
Co ale jisté je, že po onom osudném roce 1526 už do kláštera nevstoupila jediná jeptiška a ten tak po 340 letech přestal sloužit svému původnímu účelu. A dá se s nadsázkou říci, že od té doby skoro pět století jen intenzivně chátrá.
Znesvěcený klášter se sice předával z ruky do ruky mocných rodů, ale žádný si jej neudržel dlouho. Jiří Žabka z Limberka, který ho koupil v roce 1537, si v něm nechal vystavět hrobku pro sebe a svou rodinu a pokusil se i o nějaké opravy, ale po jeho smrti se zase na klášter zapomnělo. Noví majitelé, nové rody, chabé pokusy o opravu, tak to šlo pořád dokola až do roku 1698, kdy se zase blýsklo na lepší časy a klášter předávaný století a půl jako horký brambor si zakoupil opět řád premonstrátů a pustil se do nákladných oprav, které se dokonce snažily uchovat ráz původní architektury. S velkou slávou dokončili premonstráti opravné práce roku 1703 a nechali kostel znovu vysvětit. Jenomže jejich radost netrvala dlouho – po pár měsících od znovuvysvěcení zasáhl Dolní Kounice velký požár a popelem lehla nejen půlka vesnice, ale také čerstvě opravený klášter.
Sto let ještě různí nadšenci zkoušeli udržet budovu jako církevní svatostánek, ale moc se to nedařilo. Hlavní budova gotického kostela zůstala beze střechy a bohoslužby se konaly už jen v malé přilehlé kapli. Jenomže budova se rozpadala a do oprav už se nikdo nehrnul, takže roku 1808 byl Rosa Coeli definitivně odsvěcen a Bůh se k němu otočil zády.
Ne tak místní občané, kteří si s kláštera udělali levný kamenolom a přispěli k ještě rychlejšímu rozpadu starobylých budov. S počátkem 20. století se kláštera konečně ujali nadšenci do historie, v jejich rukou památka zůstala zakonzervována a udržována v romanticky polozříceném, ale stále bezpečně stojícím stavu až do dnešních dní.
Příroda si bere zpět to, co bylo kdysi její…
V současné době se dá v polozbořeném klášteře nav
štívit „svatyně pod širým nebem“, kaple se zvláštní výzdobou lesních bytostí, sakristie a „rajská zahrada“ se zasypanou studnou a nejkrásnějšími závěsy z břečťanu, jaké jsem kdy viděla. Rajskou zahradu, dnes tedy spíš divoký ráj skřítků, břečťanu a kapradí, obkružuje křížová chodba, ve které jsou ve třech vrtsvách nad sebou pohřbené jeptišky a uprostřed této zahrady je zasypaná studna, z níž prý vede podzemní chodba až na nedaleký hrad, stojící na kopci.
Hrad v Dolních Kounících, to by bylo taky zajímavé povídání – díky komunistickému řádění tam z původních cenných památek nezůstalo vlastně nic a všechno krásné a historické je pokryto vrstvou betonu. Chátrání, podpořené lidskou rukou, je prostě v Dolních Kounicích běžné – a možná na samém začátku stál nesplněný slib Viléma z Pulína, který za zbavení klatby slíbil postavení kláštera pro sto pannen, v Rosa Coeli jich však nikdy nebydlelo více, než třicet. A když se v 16. století z nedostatečného počtu nevěst Kristových staly ještě ke všemu nevěstky, asi už se na to Bůh nemohl dívat a osud kláštera byl definitivně zpečetěn.
Senzibilové tam prý cítí pozitivní energii. My tam cítili smutek krásného a kdysi velkolepého místa, které nyní stojí opuštěné a vydané napospas živlům, jako by se mělo kát za dávné hříchy těch, kteří chodili jeho zdmi. Smutek a tiché rozjímání starobylých zdí, které toho hodně slyšely a hodně viděly a jen vítr mezi nimi ševelivě hraje na břečťanové píšťaly tklivé písně o těch, které dávno odvál čas. A taky lehký, téměř neznatelný pach rozkladu, vyvěrající z každé cihly, každé dlažice, na něž pomalu, den po dni tu praží slunce, tu je rozrývá déšť a celý klášter i se všemi spícími jeptiškami hluboko ve svých základech tuší, že tu nebude stát navěky.
Ježíš Kristus střeží bránu už celá staletí, ale za ní už dávno není chrám jeho matky.
Nebeská růže dávno zvadla…
Se psaním článku mi pomohl výklad průvodkyně a web města Dolní Kounice.
Obrázky v článku pocházejí odsud.