Trvalo to déle než obvykle, ale nakonec jste se přeci jen dočkali – další část Blázince je tu:)
Co už jste četli: Nebudu již shrnovat kompletní děj, kdo se k Blázinci dostal teprve teď si je jistě raději přečte přímo jednotlivé části, než rychlé shrnutí (učinit tak může zde).
Připomenu tedy jen poslední nejdůležitější momenty. Tím je bezesporu Magdina návštěva u doktora Bláhy, která skončí zvláštní vidinou, kdy Magda mladému lékaři za pomoci modravého světla otevírá oči. Vyděšená a zároveň fascinovaná svými schopnostmi pak touží vyzkoušet, co v ní ještě dřímá. Že to není úplně dobrý nápad zjistí v zápětí – vyhozené pojistky a kouřící zásuvky mluví jasně…
Co se v Magdě ještě skrývá? A kdo je tajemný hubený kluk, který se potuluje po oddělení jen před Magdinýma očima? Proč ho nevidí také magickými schopnostmi nadaná Kája?
Netrvalo ani minutu a přiběhla mladá blondýnka z ranní služby, oči navrch hlavy a bezradně se rozhlížela po očouzených zásuvkách. „No tohle, na žádném jiném pokoji se to nestalo a víte, holky, paní staniční tady ještě není, tak to budeme muset počkat až přijde. Víte co? Běžte zatím na chodbu, tam si počkejte na vizitu a pak se uvidí. Nikomu se nic nestalo?“
„Pokud jsme si všimli tak ne, Magdi ty jsi v pořádku?“ teprve teď si Kája uvědomila, že Magda od začátku tohoto incidentu neřekla jediné slovo a stále jen nehybně leží na posteli, ruce pohozené přes sebe jako hadrová panenka. V mysli si přehrála poslední okamžiky před tím, než se ze zásuvek začaly sypat jiskry.
,Magda přichází do pokoje, lehá si na postel, mluví s Denisou, mává před sebou rukama, já se dívám z okna, ve skle se matně odráží náš pokoj, Magda natahuje ruku, místností na vteřinu prolétne záblesk oslnivého světla…‘
„Magdo,“ Kája se vrhla ke kamarádčině posteli a skoro zoufale s ní zatřepala. Magda tvář byla sinalá, bledé rty se lehce chvěly.
A hořící slunce se pomalu začalo vzdalovat.
Naber si ze mě kolik chceš, ať máš dost sil.
Hoř a neboj se, bude to krutá zkouška.
Slunce se mihotá, nádherně hřeje a jeho teplo pomalu mizí kdesi v dálce.
Magdina víčka se zatřepotala a oči se neochotně otevřely. „Co je? Stalo se něco? Proč je tu tak šero?“
Kája se na nic neptala, popadla Magdu za ruku a táhla ji ven z pokoje směrem k dívčím toaletám. Po cestě jí opřekot vyprávěla, čeho právě byly s ostatními holkami svědkem. Sotva Magdu, která se dost nejistě potácela na roztřesených nohách, dotlačila na záchody a zabouchla za nimi dveře, dokončila svůj krátký monolog otázkou: „A teď mi kurva řekni, jak a proč jsi to udělala?“
„Cože?“ Magdě chvíli trvalo než jí došlo o čem Kája mluví. „Ty si myslíš, že za to nějak můžu já? Ale…“ vzpomněla si na svůj zážitek se sluncem a na obrovský příval energie, který pocítila, když se jej dotkla. Bezvládně se opřela o studené zelené kachličky a sesula se na zem. Vlhké dlaždice ji tlačily a přes tenké rifle pořádně studily do zadku, ale Magda to nevnímala. Pořád ještě byla oslepená světlem slunce a jeho teplo jí kolovalo v žilách.
Přesto se chladná realita hlásila o slovo stále neúprosněji, stejně jako Kájin napůl tázavý, napůl naštvaný výraz. Když Magda zvedla oči, aby se na kamarádku podívala, přeběhlo na okamžik v černovlásčině tváři ještě něco jiného. Strach?
„To to slunce,“ Magda se pokusila nějak slovy popsat to, co prožila, ale moc se jí to nedařilo. Takové věci zažívala poprvé, nevěděla, jak je pojmenovávat a jak k nim přistupovat. ,Udělala jsem snad něco špatně?‘
„Magdi, teď mě prosím tě poslouchej,“ Kája ji vzala za ruce a zadívala se na ni s vážným výrazem v očích. „Nezkoušej svoje hranice, vím, že jsi zvědavá a že je pro tebe všechno ze světa magie nové a fascinující a chceš to hned zkoušet, ale nevíš, co děláš a můžeš sobě i ostatním ublížit. Až budou volné chvilky, budu tě učit, ukážu ti všechno, co mě naučili rodiče a až odsud vypadneme, budeme v tom pokračovat dál, ale teď mi slib, že sama už nic podnikat nebudeš, jo?“
„Dobře, jo,“ Magda se pokusila usmát a Kája její ruce pustila. „Ale, mohlo by něco…“ Magda si vzpomněla na událost v pracovně doktora Bláhy, jeho slepé oči, které otevřela, ten záblesk čistého modrého světla, který z nich vytryskl a chtěla se na to Káji zeptat, ale něco uvnitř jí říkalo, že by s tím zatím měla počkat. „Vlastně nic, jen jestli to vedení u nás v pokoji brzo spraví.“
„Snad jo,“ usmála se Kája a natáhla ruku. Magda se jí chytila a vstala z nepříjemně studené podlahy.
„Tak jdem, ať nám nevynadají, že prosedíme vizitu na záchodě,“ dodala Kája a otevřela dveře. „I když, asi si ještě skočím,“ hodila pohledem zpátky ke kabinkám. „jen běž, hned tě doženu.“¨
Magda kývla na souhlas a vydala se do chodby, po které už nervózní sestřičky povlávaly za nervózními doktory – prostě začínala vizita.
Kája se zavřela na jedné ze dvou kabinek, rychle stáhla kalhoty a rozhodla se si pospíšit. Místnost záchodů neměla ráda, bylo v ní podivné šero, které nerozptylovalo ani světlo věčně poblikávajících zářivek a člověka, co vymyslel zelené kachličky, by měly podle Kájina názoru demonstrativně popravit.
Toalety působily stísněně, ponuře a chladně; oprýskané zdi a umazaná omítka dojem moc nezlepšovaly. Kája právě dokončovala svou potřebu a natahovala se pro papír, když se na okamžik otevřely dveře na chodbu – zvenčí sem zazněly klasické zvuky vizity, hlasy lékařů a šustění papírů a do tmavé místnosti se vlil pruh jasného žlutého světla. Dveře se ale hned zavřely a v tu chvíli si Kája uvědomila, že v charakteristickém pruhu otvíraných dveří nezahlédla obrys postavy.
,Asi někdo otevřel dveře a pak si to rozmyslel,‘ snažila se uklidnit rozbouřenou mysl, když zaslechla přede dveřmi své kabinky kroky. Byly tiché a zdálo se, jako by jejich původce byl velmi unavený, pomalu se vlekly, míříce kzáchodu, kde seděla Kája.
Ta strnula v pozici jako byla a neodvažovala se hnout. Srdce se jí roztlouklo tak silně, že se bála, že to musí jít přes plechové stěny kabinky slyšet až na chodbě. Přesto se neodvažovala pohnout, aby nevydala ani ten sebemenší zvuk. Kroky se zastavily těsně přede dveřmi. Dobře věděla, že na psychiatrickém oddělení na toaletách nejsou zámky, aby v případě nutnosti mohli sestry a lékaři kdykoli přispěchat k pacientovi a taky aby mu nebylo poskytnuto dost času na spáchání nějakých neuvážených činů. Teď by však dala cokoli za to, aby mohla pevně sevřít klíč a otočit jej v zámku. Takhle jen sledovala kliku a modlila se, aby ať už za dveřmi stojí kdokoli, nechtěl vejít právě sem.
Nedokázala si vysvětlit proč se tolik bojí, její psychicky vnímavá mysl na ni křičela z plných plic, že v místnosti nikdo není, žádný duch ani zjevení, a dobře věděla, že za dveřmi nestojí ani žádný člověk, protože nebyl slyšet dech, ale přesto seděla na záchodě se staženými kalhoty a třásla se hrůzou. Oči pevně upírala na tmavozelený plech, tvořící jedinou překážku mezi ní a „tím venku“ a vysílala úpěnlivé signály ke všem na oddělení, aby se někomu chtělo na záchod a on ji z jejího pekla vysvobodil.
Vteřiny se vlekly, Kája se pořád nedovažovala hnout.
Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy si nadávala všemi sprostými slovy které znala a přesvědčovala se prosbami i výhrůžkami, se odvážila a sklopila oči, aby se podívala do mezery mezi podlahou a dveřmi od kabinky. Čekala cokoli – bosé nohy týden staré mrtvoly z pitevny, fosforeskující oblak naznačující přítomnost ducha, pařáty vetřelce, prostě cokoli.
Ale když jí srdce vyletělo až do krku a tep překročil rozumnou hranici, jasně viděla, že před kabinkou nikdo nestojí. Povzbuzená vlastní odvahou prudce sklonila hlavu níž, ale ani z tohoto úhlu neviděla nic podezřelého – přehlédla skoro celou místnost s toaletami a nic.
Ať už ji přišel navštívit kdokoli, teď už tu nebyl. ,Pokud tu teda vůbec byl, ty plašane jeden,‘ musela se Kája v duchu zasmát sama sobě. Rychle se oblékla a spláchla, rozhodnutá co nejdříve vypadnout z tohoto zeleného přítmí do jasně osvětlené chodby plné lidí. Když natáhla ruce k umyvadlu, aby si opláchla ruce, všimla si, že má husí kůži a u úst se jí sráží mlha. Na záchodech se během pár chvil pořádně ochladilo.
Mám jen malý náskok, napsaná je polovina šesté kapitoly. Snažím se, snažím, ale čas je neúprosný. A příběh získává grády…
Jinak děkuju všem za komentáře, které mě povzbuzují v dalším psaní:) Vynasnažím se vás nezklamat a psát jako o život:)
skvělý
Další bezvadnej díl. Jsem napjatej jak kšandy…
Vim, že bych neměl urgovat, a proto jen prosím :o)
To se dělá? :):D Utnout to, když je to nejvíc napínavé? :D:-))
Supr! 🙂
Asi budu jako ostatní, ale takhle to utnout v nejlepším se vážně nedělá, další prosím 8o)
Super! 🙂
Jen tak dál.
Další parádní díl 🙂 Jsem nažhavená na pokračování storky z doktorem Bláhou – co ještě Magda dokáže? A kdo se to přišel podívat na Káju? Fakt se těším 🙂