Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc bytosti temnot, což ji dovede až pokusu o sebevraždu. Po něm skončí na psychiatrii, kde se nejprve cítí osaměle, načež zjišťuje, že ačkoli se toho celý život děsila, vše zlé je k něčemu dobré. Vše ale není úplně v pořádku – nejenže Magda vyvolává v primáři Nováčkovi i vrchní sestře vzpomínky na tajemného dávného pacienta léčebny, zároveň z ní mají i trochu strach a nevědí, co si o ní myslet. Navíc Magdu v noci opět navštíví stvůry – a rovnou místní odporná slizká věc, shromažďující duše lidí. Kupodivu jí pomůže její spolubydlící – anoretička Kája, dívka, která skrývá více, než Magda tušila. Po noční příhodě Magda poprvé po mnoha letech klidně spí. No, klidně…
Ve snech ji sužují scény s požárem a nakonec, ačkoli to zatím netuší, se poprvé setká i s hlavním aktérem těchto scén – chlapcem, který je jí podobný jak vzhledem, tak i tím, co se v něm skrývá. Ale proč jej vídá jen ona? Chce jí snad něco naznačit? Kromě primáře Nováčka totiž vzbuzuje i podivné pocity v mladém lékaři Bláhovi, který je poznamenám nejen svou minulostí, ale i jménem, skrývajícím velkou moc. Otevřít oči mu ale musí Magda. A nejen jeho oči, ale i ty svoje. Oči a schopnosti…
„Co ti chtěl? Co říkal? Na co se ptal? Měl plášť nebo byl ještě v civilu?“ Škvrně zasypala Magdu otázkami sotva vešla do dveří.
„Nic moc,“ Magda mávla ledabyle rukou. Ještě teď se jí třásly nohy po podivném zážitku a chtěla si co nejdříve sednout. Spíš upadla, než se posadila na postel a ztěžka oddechovala jako po namáhavém výstupu. „Jen že se mám šetřit a takový ty lékařský kydy, znáš to,“ usmála se na Denču, která se už začínala tvářit zklamaně.
„Jo aha a žádný vyšetření nebo tak ti dělat nebudou?“
„Hele Denis, neotravuj, někteří lidi tu dělají věci, u kterejch potřebujou klid, jo?“ Nikola naštvaně zvedla hlavu od dámského časopisu. Zjevně jí nebylo příjemné, že se pozornost pokoje upírá jinam, než k ní. Kája jen netečně koukala z okna a nevypadal, že se jí chce zastat, ale Škvrně hned poslušně zmlkla a přitočila se k Nikole, aby se jí dívala přes rameno.
Magda napůl pobaveně, napůl znechuceně zavrátila oči a pohodlněji se uvelebila na posteli. Poprvé po dlouhé době celou noc pořádně spala a ten pocit pro ni byl úplně nový, zvláštní, už teď se těšila, až se zase zavrtá do peřin a nechá svoje tělo užívat si odpočinku. Začínaly se jí klížit oči, když se jí do mysli vecpala úvaha nad všemi těmi podivnými úkazy, jichž byla v posledních dvou dnech svědkem. Na stvůry a jejich řádění byla zvyklá, ale zaříkadla pronášená spolubydlící, kouzelné rudé světlušky vznášející se po pokoji nebo elektrizující výboj modrého světla v lékařské pracovně, to vše pro ni bylo něco dosud nepoznaného. Náhle nebyla jen obětí paranormálních jevů, stávala se jejich součástí a to ji děsilo i těšilo zároveň.
Natáhla ruce před sebe a zadívala se na ně. Byly hubené, potažené téměř průsvitnou kůží, pod kterou se modraly cestičky žilek. Levé zápěstí měla ještě pořád ovázané obinadlem, z pod kterého čouhaly růžky náplasti, ale když jím zahýbala, bolest už téměř necítila. Otočila ruce tak, aby si mohla prohlédnout dlaně, někde četla, že se z nich dá vyčíst lidský osud. Ale ať pátrala očima po čarách sebevíc, v jejich změti neviděla nic víc, než chaos – nekonečné cestičky se proplétají navzájem, někde některá skončí hlubokou propastí, jinde se napojí na jinou a člověk se vrátí zpět na začátek.
,Třeba to je ta odpověď,‘ zauvažovala Magda. ,Že nic není jisté, že všechno se mění, že celý život je jen o hledání správné cesty a i když si nějakou vybereme, nemusí nás vést kupředu. Koneckonců i já jsem měla nakročeno na cestu, z níž nemělo být návratu a dnes jsem tady, živá a zdravá a přemýšlím, jak se vymanit z bludného kruhu a najít správný směr.“
Dál si prohlížela pletence čar a žilek na rukou, když si vzpomněla, že Kája při zaříkání také hýbala rukama. Copak se magická síla může skrývat uvnitř něčeho tak chatrného a hubeného, jako jsou ruce sedmnáctileté holky?
Magda zakroutila prsty až některé klouby zapraskaly a pokusila se rozostřit vidění, podobně jako to udělala v pracovně doktora Bláhy. Byla si vědomá, že ji ten kratičký pohled strašně vyčerpal, ale hrozně toužila po tom zkusit to znovu. Zaměřila se kamsi na strop a nechala své ruce rozplynout se v rozmazaném pohledu. Na okamžik se zdálo, že kromě zdvojeného obrysu svých dlaní nic neuvidí, když se obraz začal měnit. Její ruce zrudly a zoranžověly, zdálo se jako by v nich hořely plameny. Chvílemi šlehaly volně do prostoru, pak trochu pohasly a jen doutnaly. Magda sice viděla jen své ruce, ale náhle měla pocit (ne věděla!), že její tělo nyní vypadá úplně stejně, je celé tvořené z plamenů, které živí nějaká obrovská síla uvnitř jejího nitra, táž síla, která jí nedovolila vzdát se stvůrám.
,Slunce, ke kterému jsem letěla ve svém snu nebylo na obloze, bylo uvnitř mě,‘ uvědomila si Magda, když tu se před ní v jediném okamžiku objevilo. Zářilo a mihotalo se, měnilo barvy, které přecházely ze sytě rudočerné až k opálově žluté, prskalo jako ozdoba na vánočním stromku a přesto nepálilo, hřálo tak mírumilovně, že měla chuť si je pohladit.
Natáhla ruku a ze slunce v tu chvíli vyletěl paprsek, jako by ji chtěl přivítat, dát jí znamení, že ji vidí a že ji chce také pozdravit. Čas jako by se na okamžik zastavil, byla jen Magdina bledá ruka a zářící oblak živoucího ohně, jen horoucí síla života zosobněná lidským tělem a ohnivým předobrazem jeho duše. A pak se paprsek a dlaň dotkly.
„Ááá, ježííš, co se stalo?“ Nikola vyletěla jako by jí píchl roj včel. I Kája s Denisou poděšeně nadskočily na postelích. Ze všech zásuvek v místnosti se vyvalil oblak černého dýmu a sprška modravých jisker. Pár jich dopadlo na povlečení, ale zhasly dřív, než se stihly vznítit. Světlo na stropě zaprskalo a žárovka s ohlušujícím lupnutím praskla. Z objímky se zakouřilo a místnost se ponořila do šera zamračeného jarního rána.
„Co to bylo?“ Škvrně se neopovážila otázku pronést nahlas a tak jen přiškrceně šeptala. Hlásek se jí třásl a i jindy rozhodná a přímá Nikola měla co dělat, aby nezalezla pod deku a neschovala se před neznámým nebezpečím jako to dělávala, když jí bylo pět.
Jenomže už jí nebylo pět, ale skoro devatenáct a na duchy nevěřila už od školky, kdy místo fantóma ředitelny, jak říkali hlučnému duchovi, který v ní vždycky v odpoledním klidu řádil, načapali se spolužáky vrchního údržbáře, který si to s paní ředitelkou rozdával na stole. I za tímhle boucháním elektřiny bude něco zcela racionálního, patrně zase nějaký údržbář, který nedokáže plnit své povinnosti, přesvědčovala sama sebe a vykročila.
„Jdu říct sestře, co se stalo, vy tady zatím počkejte, kdyby začalo hořet nebo tak něco,“ když otevírala dveře na chodbu, přiskočila k ní Škvrně a zaprosila. „A nech otevřený, jo?“
Nikola se jen chápavě usmála a zmizela v jasně osvětlené chodbě, která teď ostře kontrastovala se sešeřelým pokojem.
Nespěchejte na mě, píšu, píšu, ale je na to příliš málo času, začala škola a tak:) Ale příběh mě nepouští, chce pokračovat a já dělám, co můžu, abych mu to dopřála;)
krásnej blog a nechces se podivat i na ten muj?
[1]: NECHCU!!!!!!!!!!!
No konečně!!! Snad se tu další část objeví dřív, to je strašný absťák vždycky :))
Skvělé…vážně zajímavé, těším se na další 🙂
Opravdu pěkné, máš fakt talent Lumí. 😀 Vážně už jsem napjatá, co bude dál – do Blázince jsem se nějak začetla a zdá se, že se to rozjíždí, což je supr. Akorát si říkám, jestli máš vlastně celý Blázinec promyšlený nebo třeba jen část a k další se někdy v mysli "propracuješ"? Jinak držím palce, ať to všecko stíháš, protože jinak začne být spousta tvých věrných čtenářů celkem netrpělivá 😀
[5]: mám vymyšlené hrubé obrysy a postupně jak píšu příběh získává jasnější a jasnější tvary:)
Náběh na happy end… škoda 😀
Blázinec je zvláštní příběh, který jednoho chytí a nepustí, jsem ráda, že si vyprávění drží stále stejnou úroveň jako ve svých začátcích.
Magdy je mi líto, ale teď to vypadá, že se její situace snad začíná lepšit 🙂
malé pujčky na učet :-!