Co už jste četli: Magda, hubená dívka s jedním okem modrým a druhým hnědm vídá každou noc bytosti temnot, což ji dovede až pokusu o sebevraždu. Po něm skončí na psychiatrii, kde se nejprve cítí osaměle, načež zjišťuje, že ačkoli se toho celý život děsila, vše zlé je k něčemu dobré.
Vše ale není úplně v pořádku – nejenže Magda vyvolává v primáři Nováčkovi i vrchní sestře vzpomínky na tajemného dávného pacienta léčebny, zároveň z ní mají i trochu strach a nevědí, co si o ní myslet. Navíc Magdu v noci opět navštíví stvůry – a rovnou místní odporná slizká věc, shromažďující duše lidí. Kupodivu jí pomůže její spolubydlící – anoretička Kája, dívka, která skrývá více, než Magda tušila. Po noční příhodě Magda poprvé po mnoha letech klidně spí. No…klidně…
Všechny předcházející části si můžete přečíst, kliknete-li na název tohoto příběhu na pokračování (Pracovní název: Blázinec) hned pod názvem této kapitoly.
Strašlivé vedro. V pokoji je strašlivé vedro a rudá záře osvětluje každičký kout. Plameny šlehají vysoko k bílé natřenému stropu a hořící deky plní místnost štiplavým kouřem. ,Je konec všeho, je konec bolesti,‘ řve v mysli (čí mysli?) a hubené bledé ruce se pokládají na do běla rozžhavené čelo nemocniční postele.
Výstřel bolesti. Ruce se škvaří jako olej na rozpálené pánvi. Zápach je nesnesitelnější než bolest. Ta neničí, ale osvobozuje, duše se vzdaluje od křičícího, v agonii se zmítajícího těla, jehož ruce se v tavenině spojují s postelí.
Ale co to? Dole na zemi se zmítá cosi černého, jako velká masa tekoucího, hrůzostrašně bublajícího asfaltu, natahuje to chapadla do plamenů, které je nemohou spálit. Nemohou? Asfalt se roztéká jako zmrzlina, lepkavé kusy černé hmoty pokrývají zem. Všude je cítit popel, vedro je nesnesitelné, odkudsi z ní křik. Z hrdla zní křik (čí je to hrdlo?!).
Ze zajetí černé hmoty se postupně uvolňují bílé zářící obláčky mlhy, které se jeden za druhým zvedají a vzlétají vzhůru ke stropu, který již olizují rudozlaté plameny. ,Jen výš a dál,‘ řve někdo z posledních sil. ,Pospěšte, už nemůžu, už to nevydržím.‘
Agonie se stupňuje. Ruce hoří. Moje ruce hoří. V obrovském žáru se taví stejně jako zařízení pokoje. Asfaltová hmota se rozpadá. Žár spaluje mou tvář, vlasy, křičím… náhle mi něco ledového stiskne ruku. Černý sliz se pokouší o poslední náznaky odporu, drží pevně mé ruce, pulzující silou ohně a svírá je v ledovém objetí hnusného chapadla…
„Slečno Jurníčková, no tak, probuďte se a vemte si ten teploměr, slyšíte mě vůbec?“
Magda sebou trhla. Studená ruka mladé, blonďaté sestřičky jí svírala zápěstí, zatímco druhou jí šermovala před obličejem, držíce rtuťový teploměr.
„No vidíte, že to jde,“ usmála se a podala Magdě teploměr do třesoucí se dlaně. Ještě počkala, než si ho zastrčí po paži a pak s úsměvem odešla otevřenými dveřmi na chodbu. Za nimi se už rozléhaly klasické zvuky oddělení – cinkot hrnků, natřásajících se na vozíku, hlas vrchní sestry, udělující příkazy, křik a dupot několika mladších pacientů, typické kroky lékařů ve zdravotnických pantoflích.
Magda poslouchala ty obyčejné, všední zvuky a ještě pevněji stiskla paží ledový teploměr, aby se její mysl vrátila do reality. Před očima už měla jen bílý strop, žádný tanec plamenů, žádnou škvířící se černou hmotu. Noční sen se konečně rozplýval.
Když zjistila, že je klasicky podchlazená a dál než na šestatřicítku to prostě nevytáhne, odložila teploměr na noční stolek a posadila se na posteli. Nikola ještě spala, teploměr ostentativně položený na dece, Škvrně oproti tomu už dávno stála u umyvadla a čistila si malé bílé zoubky. Když si všimla, že se na ni Magda dívá, usmála se, až jí pasta stekla po bradě. Zachichotala se a hlasitě srkla, čímž vyvolala další záchvat smíchu a pasta se jí nezadržitelně valila po celém obličeji. Prskala ji do nechutně zeleného umyvadla a škytavě se smála.
Magda se ke svému překvapení musela zasmát taky. Ve Škvrněti bylo něco zvláštního, co ji nutilo mít dobrou náladu, byla ještě nevinně dětská a přestože se už v tak nízkém věku rozhodla ničit své tělo hubnutím, překypovala optimismem a radostí, vlastní jen šťastným dětem.
Magda ještě chvíli pobaveně sledovala její zápas s pastou a pak jí zrak sklouzl ke Kájině posteli. Ta se zrovna snažila přesvědčit bílou deku se třemi modrými pruhy, že se opravdu chce poskládat na tři stejné díly a nijak zvlášť jí to nešlo. Vztekle si odhrnula pramen tmavých vlasů z čela, energicky chytila deku za dva rohy, zatřepala s ní a zahájila druhý pokus. Přitom jí pohled padl na Magdu. Mrkla na ni a usmála se.
,Takže tohle nebyl sen,‘ oddechla si Magda a vděčně se zadívala z okna. Venku mrholilo a obloha byla zatažená těžkými šedými mraky, ale Magdě to v tu chvíli přišlo jako nejkrásnější pohled na světě. Jen v noční košili vyskočila z postele, přeběhla bosýma nohama studené linoleum a dokořán otevřela okno. Studený jarní deštík se jí otřel o tváře a Magdě hned naskočila husí kůže. Přesto se jako blázen (jak příznačné!) vykláněla z okna, jak jen jí to bíle natřené mříže dovolily a nechávala počasí, ať jí popřeje dobré ráno.
„Hned zavři to oknoo,“ zamručela Nikola a přetáhla si deku přes hlavu. „Je tady děsná zima, ty magorko,“ dodala nakvašeně ze svého úkrytu. Magda na ni v duchu vyplázla jazyk a vyrazila k nočnímu stolku, aby z těch pár věcí, které jí rodiče přivezli, vytvořila nějaký ucházející úbor. Bleskově si navlékla kalhotky a ponožky a po krátkém váhání přidala černé rifle a svetr ve stejné barvě.
Když se otočila ke Káje, jejich pohledy se setkaly a obě se neubránily pobavenému vyprsknutí. Vypadaly skoro jako dvojčata – obě od hlavy k patě v černé, každá v riflích a svetru, s tmavými vlasy, hubenou postavou a tmavými vlasy kolem obličeje.
„No my vypadáme,“ zhodnotila Kája, přeběhla pokoj a chytila Magdu za ruku. „Pojď na snídani, deš taky Škvrně?“ V otázce natáhla druhou volnou ruku. Dvanáctiletá dívenka s pusou ještě od pasty vesele vykvikla a pevně ji stiskla. Jako spojený řetěz vyrazily chodbou, doprovázené Denčiným štěbetáním o tom, jak je bílá káva hnusná, a Magda si uvědomila, že je šťastná.
Skoro deset let ji všemožní psychologové, učitelé a dokonce i vlastní rodiče děsí psychiatrií a když na ní nakonec skončí, odhodlaná skoncovat s vlastním životem, sezná, že nic není tak horké a že na světě existují lidé, se kterými si rozumí. A že se vším se dá bojovat.
Levý koutek se jí sám od sebe zvedl a do jídelny vešla s úplně jiným výrazem než předešlého dne.
No konečně! 🙂 Vzhledem k tomu snu jsem obzvláště zvědavá, co se bude tí dál.
Vzhledem k tomu, jak snadné je se do toho vžít, jsem nesmírně ráda, že jsou tam i krásně pozitivní věci 🙂
Konečně pozitivní část tohohle krásnýho díla. Ale proč je to nejpozitivnější zveřejněné o "hodině duchů"? :o)
Asi moc kombinuju…
Každopádně se těším na pokračování, které doufám příjde brzy.
Moc pěkné 🙂
Jsem zvědavá, jak se to bude dále vyvíjet 🙂
Paráda další část!