Kruh věčnosti (část třetí)

V třetí části příběhu kněžky Alwë zjistíme, co se skrývá v Mlze a jaké hrozné plány kuje bohyně Morrigan. Chcete-li si připomenout nebo znovu přečíst první dvě části, můžete tak učinit zde (první část) a zde (druhá část).

Měsíc už započal svoji pouť po obloze a poslední paprsky jarního slunce barvily zemi do nachova, když jsem skončila přípravy na rituál a vydala se skrytou pěšinou mezi stromy do Údolí mlh. V proutěném koši jsem nesla tucet druhů bylin, z nichž vytvořím směs a také jednu houbu, jejímiž výtrusy celý nápoj získá svoji čarovnou moc. Špetka navíc a z věšteckého vytržení se probudím až v Jiném světě, o jedinou špetku méně a kromě motání hlavy nezažiji nic.

Takové jsou strasti kněžek Morrigan, pomyslela jsem si hořce. Druidové, kteří slouží Taliesinovi nebo Cerridweniny dryády prožívají věštecké vize den co den, stejně snadno, jako když udělají krok nebo zvednou ruku. Ale Morrigan sídlí na samé hranici říše Smrti a dostat se k ní je velice obtížné, ještě obtížnější je ale se zase vrátit a ještě přitom získat odpovědi na své otázky. Těžko říci, proč právě mně se to daří téměř při každém pokusu. Možná proto, že už jsem se s Bohyní setkala a nebylo to v místě, kde je slyšet burácení řeky Smrti a otáčení kol osudu, ale v Jiném světě, kde jsem s Morrigan musela uzavřít smlouvu.

Zatřepala jsem hlavou, jako bych z ní tyhle myšlenky mohla vysypat jako zrnka máku z přezrálé makovice. Musím se soustředit na krále Donacha a na to, co chce vědět, moje problémy do věštění tahat nesmím, jinak se žádané odpovědi nedočkám a poselstvo s Finnewanem v čele tady bude sedět ještě pár dní, než jim poskytne věštbu jiná kněžka.

Při myšlence na Finnewana mě píchlo u srdce. Celý den strávený v lese jsem místo víl, poletujících mezi stonky bylin, měla před očima jeho tvář a snažila si vybavit vzpomínku k ní vázanou. Bezúspěšně. Teď jsem s ním měla strávit večer v Údolí mlh, místem nabitým přírodní energií k prasknutí, kde se vlákna minulosti a budoucnosti splétají s přítomností v hustou síť a v hloubi duše jsem tušila, že dnes večer poznám pravdu. A přivodíš si zkázu, uslyšela jsem u ucha posměšný hlas Bohyně.

Tak ať, odsekla jsem jí v duchu a vstoupila do Mlhy.

Hustá bílá mlha, která každý den v roce halí tohle malé údolíčko, není tak docela obyčejnou mlhou. Odděluje svět lidí a Jiný svět, můj domov, jako tenoučký závoj, čímž způsobuje mísení budoucnosti a minulosti s časem přítomným. Jiný svět totiž není časově ani místně ohraničen, je všude a taky nikde a čas v něm běží tu zběsile rychle, tu zase nekonečně pomalu. Na hranici mezi světy není bezpečno, smrtelníku se může snadno stát, že přejde práh a ocitne se v Jiném světě a nebo překročí práh hned dvakrát a navždy zmizí ze svého času a ocitne se daleko v minulosti či budoucnosti, tisíce mil od místa na kterém se před okamžikem nacházel.

Já jsem ale sidhe a mohu překračovat hranici jak se mi zlíbí a dojít po nitce času do kterékoli z budoucností i minulostí, na jakékoli místo v celém Vesmíru a otáčet koly osudu jak se mi zlíbí. Tedy, mohla bych. V tomto životě jsem však vázána přísahou Bohyni a dar sidhe nesmím používat, dokud neuplyne třikrát třicet lidských let a má přísaha nevyprší. Proklatých třikrát třicet let, z nichž více než polovinu mám již za sebou.

Kdykoli tedy vejdu do Údolí mlh, tak jen tiše trpím na prahu domova, do něhož se nesmím vrátit, a omámená odvarem z bylin kráčím po stezce smrti, abych se zeptala Bohyně na něco, co jako sidhe mohu zjistit snadněji a bez jekéhokoli nebezpečí.

Všechny tyto neradostné myšlenky se mi honily hlavou, zatímco jsem kráčela Mlhou po úzké, bílými kameny dlážděné stezce, vedoucí na dno prolákliny, jediném bezpečném místě v celém údolí, kam vlákna zmateného času a prostoru nedosahují.

Z bílého oparu se před mýma očima postupně vynořoval kamenný oltář, potřísněný kapkami krve, který stál vprostřed Údolí mlh. Nikdy jsem se nemohla zbavit dojmu, že toto posvátné místo hyzdí a dnes byl ten pocit ještě silnější. S povzdechem jsem odložila koš s bylinami a v malém kotlíku, skrytém pod jednoduchou stříškou na okraji údolíčka, jsem začala rozmíchávat byliny. Snadným kouzlem jsem zapálila hromádku Mlhou navlhlého dříví a postavila na ni kotlík. Za šepotu zaříkávání se nad údolím nesla vůně odvaru a mísila se s nitkami všech budoucností, jež mohou přijít a všech minulostí, které již nelze změnit.

Za pár minut se vůně změnila na pronikavější. V tuto chvíli stačilo už jen přidat houbové výtrusy a nápoj získal svoji moc. Než jsem ale vzala do ruky nažloutlý klobouk, abych odměřila svou dávku, ozvaly se Mlhou kroky.

„Paní Alwë?“ zaznělo váhavě a z Mlhy na vrcholku svahu se vynořila postava v plášti. Já sama byla jen v lehké říze a až teď jsem si uvědomila, jak je vlastně chladno. Blízkost věčného léta v Jiném světě mi dovolila na to úplně zapomenout.

„Tady jsem,“ houkla jsem do mlhy a zatřásla houbou. Déšť maličkých drobtů se snesl do odvaru, jehož barva se ze zelenkavé v mžiku změnila na žlutohnědou a nad Údolím se vznesla těžká vůně, která zavírala víčka a nutila ústa k zívání. „Soustřeď se na záři ohně a postupuj přímo k ní. Nerozhlížej se a nescházej z bílých kamenů. Nemusel by ses už vrátit.“ Dodala jsem ještě, když jsem viděla, jak Finnewan stále stojí na okraji údolíčka a zjevně se bojí sejít dolů.

Postava nade mnou přikývla a za okamžik už Ir stál vedle mě a oči mu těkaly kolem jako vyděšenému králíkovi. Údolí mlh může necvičeného smrtelníka úplně pohltit, takže Finnewanova reakce patřila rozhodně k těm mírnějším.

Připravila jsem se na vlnu nevolnosti, jakmile se ke mně přiblíží, ale kupodivu jsem se na něj na tomto místě mohla bez problémů dívat a záchvaty déja vu ani věštecké extáze se nedostavovaly. Naopak jsem měla pocit, že je vše tak, jak má být a jeho tvář v Mlze ztrácela tu povědomost, kterou jsem cítila ráno.

„Co mám dělat, paní, abych ti nepřekážel?“

Řekl to tak uctivě, až jsem se málem rozesmála. Ale zachovala jsem vážnou tvář kněžky a pokynula mu do středu údolí: „Sedni si vedle oltáře na některý z těch kamenů, já kolem tebe vytvořím ochranný kruh, aby tě sidhe nemohli zatáhnout do Jiného světa.“

Při slovech sidhe a Jiný svět se mu po tváři mihl zvláštní, snad až toužebný výraz, ale ten hned zmizel a nahradil ho opět strach smrtelníka z místa, kterému nerozumí.

Vyšli jsme k oltáři. Já v ruce nesla kotlík, který jsem postavila na zem vedle oltáře. Cítila jsem v Mlze přítomnost Bohyně a ani trochu jsem z toho nebyla nadšená. Kola osudu skřípala až příliš blízko a ve mně se rozlil strach, že mě za okamžik semelou.

Klid, Alwë, klid. Otřepala jsem se a abych přišla na jiné myšlenky, ukázala jsem na kámen a řekla Finnewanovi: „Tady se posaď a ať uvidíš nebo uslyšíš cokoli, nehýbej se a v žádném případě neopouštěj kruh, který vytvořím. Pokud to uděláš, nemohu tě zachránit a jistě znáš pověsti o tom, co se stane, když smrtelník překročí hranici a stane v Jiném světě.“ Při poslední větě chápavě přikývl, ale když jsem kolem něj vytvářela ochrannou bariéru mlčel a zíral do Mlhy.

„Ani krok z kruhu, rozumíš?“ křikla jsem na něj, když jsem dokončila kruh a Irovy nohy se náhle pomalu pohnuly kupředu.

„Ani krok z kruhu,“ vytrhl se Finnewan ze zamyšlení a dokonce se pokusil usmát.

„A pokud to půjde, nedívej se moc do Mlhy,“ dodala jsem smířlivějším tónem a Finnewan přikývl, mnohem horlivěji než před chvílí. „Raději sleduj mě, možná uvidíš něco z toho, co mi sdělí Bohyně ohledně tvého krále.“

S těmi slovy jsem se otočila a vyslala tichou prosbu k sidhe, aby tohoto smrtelníka nechali na pokoji. Dál jsem se o něj nemohla starat, veškerou svou pozornost jsem upřela k rituálu.

Nejprve jsem si krátkou obsidiánovou dýkou, kterou každá kněžka nosí u pasu, rozřízla kůži na předloktí a nechala skanout pár kapek na oltář. Okamžitě zaschly a já pochopila, že Bohyně oběť přijímá a je připravena se se mnou setkat. Zhluboka jsem se nadechla a kovovou naběračkou nabrala odpovídající množství odvaru z kotlíku. Po prvním doušku se mi zhoupl prázdný žaludek až do krku, při druhém doušku se mi rozmlžilo vidění a v mlze se začaly objevovat obrysy postav, při třetím a posledním doušku se mi zatočila hlava a v tu chvíli se moje duše odpoutala od strnulého těla a vstoupila do Smrti.

Bohyně tam už stála a čekala na mě. Tentokrát měla na tváři masku a hlavu měla zakrytou kápí neurčité barvy. Mlčky stála u bran Smrti, tichá a hrozivá.

„Ó Badb, ó Macho, ó Nemain,“ začala jsem odříkávat předepsanou formuli, ale Bohyně jen ledabyle mávla rukou.

„Tohle si nech pro opravdové kněžky, Alwë Turambawen,“ řekla chladně a dlouze se na mě zadívala. I přes masku jsem cítila, že se svými bezzubými ústy usmívá a v jejím ledovém hlase zaznívalo zvrácené pobavení. „Přišla ses zeptat na osud krále Donacha. Nitky budoucností se splétají a Donachův nevlastní bratr umírá. Rakovina mu rozežírá vnitřnosti a zbývá mu už jen pár týdnů času. Možná zemře dokonce dřív, než poslové dorazí zpět do Irska. Po vyjednáváních a menších potyčkách dosedne Donach na trůn. Jeho cesta je snadná a přímočará. Ne tak tvoje, má milá.“

Slova má milá z úst Morrigan zněla, jako by je namočil do jedu. Ztěžka jsem polkla a se slovy díků na rtech jsem se už už otáčela zpět k životu, když náhle Bohyně stanula vedle mě a držela mě za rameno.

„Chtěla jsi vyřknout ještě jednu otázku, Alwë, nemám pravdu?“ zasyčela mi do obličeje a její páchnoucí dech mi vnikl do plic, že jsem jen ztěží potlačila zakašlání. Vytrhla jsem se jí a ustoupila.

„Ne,“ řekla jsem pomalu a rozhodně, ale v mysli jsem řvala „Ano! Chci vědět, kdo je ten muž! A proč zrovna on mi má přinést zkázu?“ A před Bohyní nelze hlas mysli utajit.

Morrigan se rozesmála a maska na obličeji se jí začala tavit. Kov se pomalu odlupoval z její tváře a v syčících kalužích dopadal na bezbarvou zem, kde zase tuhnul. Za okamžik se na mě dívala její strašlivá, stářím zošklivená tvář a její ohněm zářící oči se mi propalovaly hluboko do duše.

„Nepoznáváš ho snad? Ach ano, chápu, ve smrtelném těle totiž září duše sidhe jen slabě a jen přímý pohled do očí ti její svit může připomenout. Jak je to ale dlouho, co se jeho duše musí rodit do stále nových těl a znovu a znovu prožívat ten krutý koloběh životů?“ Odmlčela se a s úšklebkem se na mě zadívala.

„Čtyři sta sedmdesát dva let,“ hlesla jsem tiše, neschopna pohybu, neschopna ani jediné myšlenky. V hlavě se mi odvíjel příběh, který se odehrál před staletími. Polibky pod hvězdnou oblohou Jiného světa, přísahy a sliby věčné lásky, cesta časem a prostorem jen pro zábavu a potěšení a pak? Nenávist planoucí v jeho očích, bratrova krev na rukou, prokleté ostří meče stravující duši sidhe, kvílení umírajícího, který pochopil svůj osud, trest ze všech nejkrutější, moje kolena zabořená v zemi a hlava skloněná před Bohyní, mé rty, poprvé za celou moji existenci prosící, ba škemrající o milost.

To vše se mi promítlo před očima během pár vteřin, než se šedivou beztvarou krajinou rozezněl chechot Bohyně a moje duše tvrdě narazila do těla. Síla nárazu mě odmrštila od oltáře a já zůstala ležet na vlhké trávě a se sípáním a hekáním jsem se pokoušela přinutit plíce, aby se nadechly. Rozkašlala jsem se a do očí mi vhrkly slzy. Snad bolestí, snad nedostatkem vzduchu, snad zoufalstvím nad krutostí Bohyně, jejíž plány jsem pochopila až příliš pozdě.

Pomalu a roztřeseně jsem se zvedla na kolena, ale to už Finnewan vyběhl z ochranného kruhu a pomohl mi na nohy. Na nic se neptal, vytušil, co mu chci naznačit a co nejrychleji mě táhl pryč z údolí, daleko od Mlhy, daleko od Bohyně.