Tyhle řádky si sumíruju v hlavě už dva měsíce. A když je teď píšu, nějak se mi nedostává slov. Po dlouhé úvaze jsem ale nakonec dospěla k rozhodnutí a nechci ho už odkládat. Zavírám krám. Odcházím. Končím…Nebojte, nevrhám se pod vlak. Jedná se pouze o konec veskrze virtuální. Rozhodla jsem se skončit s tímto blogem. Tak. A je to venku. Černé na bílém. V žaludku mě tlačí kámen, ale nedá se svítit. Poslední rok už nevěnuji blogu ani ždibec energie, jež jsem mu věnovala kdysi, a tak, jak pomalu umírá tenhle server, umírá i moje touha pokračovat v blogování. A než marně oživovat to, co již koroner dávno označil za mrtvé, je na čase přijmout skutečnost.
Není to rozhodnutí z nějakého rozmaru, opravdu to promýšlím týdny a čím víc nad tím bádám, tím jasněji se mi to v hlavě rýsuje. Došla jsem do bodu, kdy už nemám co říct – protože jsem všechno řekla.
Za dvanáct let existence tohoto blogu jsem napsala neuvěřitelných 2480 článků (+1, tento, poslední). Do nich jsem vepsala své názory na všechno možné od politiky přes společnost až po literaturu a filmy. Napsala jsem desítky básní a povídek. Vyžjádřila jsem se k hromadě aktuálních kauz i kontroverzních témat. A mám dojem, že vše již bylo řečeno. A to, co nebylo, už říkat nechci. Jsou jiní, kteří to dělají za mě, a já už nemám nervy trávit svůj čas naštvaným bušením do klávesnice. Komunita blogu, pro niž jsem léta psala zážitky ze svého života, se taky pomalounku rozpadla a lidé utekli za svými reálnými životy nebo na jiné servery, zatímco tahle loď se potápí. Ti co se na mém blogu pohybují už léta, vědí, že ty staré časy prostě byly jinačí a že se už nikdy nevrátí.
Ale no tak. To zní hrozně melodramaticky. Ale po dvanácti letech mám snad právo na trošku nostalgie. Navíc nekončím s psaním úplně, to bych snad ani neuměla. Dál budu tvořit svůj druhý projekt Posla světla, který letos oslaví kulaté desáté narozeniny a s nímž jsem se už před rokem a půl přesunula na vlastní hosting. Komu bude chybět stalkování Lúmennky, tam se určitě o nějakých novinkách z mého života dočte 🙂
Za těch dvanáct let blogování se stala neuvěřitelná spousta věcí, na které jsem pyšná a kterých si moc vážím. Před lety jsem se stala nejlepším blogem roku ve své kategorii. Úryvek z mého článku použil do své knihy Infico Petr Heteša. Na několik let jsem se stala externí redaktorkou rockového magazínu Spark. Byla jsem na chvíli takovou malou celebritou, díky blogu i díky všem těm televizním soutěžím, v nichž jsem občas i něco vyhrála, a mí čtenáři mě občas zdravili na ulici a zapřádali se mnou hovory v šalině. Taky jsem přes blog potkala spoustu zajímavých lidí, z nichž některé jsem poznala osobně a jiní se stali mými virtuálními přáteli.
Blog mě doprovázel celým mým dosavadním dospělým životem. Zažil všechny mé partnery a peripetie s nimi spojené. Vypsala jsem se na něj z mnoha zážitků, které někdy nebyly zrovna pěkné. A stovky lidí byly trpělivými i kritickými čtenáři.
A tak nastal čas se s tím rozloučit. Frekvence článků prudce klesá, motivace a inspirace mám již pomálu a než to tady nechat potichu umřít, to radši odejdu středem a napíšu rozlučkový článek, dokud je tu ještě někdo, kdo ho bude číst. Nemíním blog mazat, zálohu sice mám, ale věřím, že na blogu je stále hodně zajímavého obsahu, který by bylo škoda vysypat do virtuálního koše. Takhle se svým starým přítelem hlavně ani naložit nechci. Jen už nebudou přibývat nové články. Kdo ví, možná mi časem přepne a něco ve mě rozdmýchá touhu zase oživit tyto stránky. Ale teď cítím, že je pravý čas, nechat to tady spát. Zakonzervované mauzoleum, do jehož síní občas někdo zavítá.
Dost bylo patosu. Neříkám sbohem, jen na shledanou – třeba na Poslu světla nebo jinde, kam mě osud zavane. Nyní ale, prosím, zavřete oči – protože já odcházím…
Děkuji za ta léta, ať se daří!
Zdravím,
bych teda udělal resumé. Tahle pí*a zvládla za svůj život udělat úplný h*vno, vzala si mýho kámoše, z kterýho udělala rozvedenýho (a počítám taky podvedenýho).
No a zatímco já si stále užívám svoje miliony, mám barák na Krétě a druhej v Brně a šu*ám sedmnáctky, tak ona asi někde chodí potupně do práce, nebo já nevím co.
Prostě, kažému poprávu co si zaslouží.
Michal aka Beleg aka bývalý přítel <3
P.S.: fakt mi nechybíš a můj život poté, co jsem poslal tebe do*rdele uznal nejlepších možných výsledků. Takže já osobně doufám, že tě potká osud třetího stavu.
ani schvalovat to nemusíš, stačí mi, že víš, že jsem mluvil s Alwinem, jsme za dobře a ty jsi pro celé Brno zase jen ubohá pička, co nic nedokázala.
Kdežto já legalizuju trávu pro celou EU 😀 😀 😀 😀
jsi blbá, blbá, blbá a blbá ! jaj, tomi to udělalo dobře 😀
Tak jsme se s Alwinem společně zasmáli tomu, že o něm tvrdíš, že je tvůj kamarád 🙂 Zbytek tvého komentáře je pravděpodobně stejná lež. Ale to je tvůj boj 🙂 I já jsem ti, stejně jako Alwin, dávno odpustila. Nemám proč si nosit v sobě staré zášti. Přeji ti do života vše dobré a jestli skutečně pracuješ na legalizaci, tak přeji hodně úspěchů, pro nás všechny ze srdce doufám, že se to brzy podaří.
Lúmennka
Těch 12 let je obdivuhodných, podobně jako zvolený postup "odchodu středem". Smekám, děkuji a držím palce!
Ať se ti daří v životě i bez blogu.
Lúmenn, přeji ti v životě hodně štěstí!
Mrzí mě, že většina blogů, které jsem více či méně pravidelně četla, končí. Hodně štěstí.
Byla jsi jedna z prvních blogerek, u které jsem přečetl článek a tím sám začal blogovat, což je cca 10 let zpět.
Ano, vím, že můj "nick" ti nic neřekne, ale jeden čas jsem tu byl celkem dost vidět 🙂
Asi mi v této rozpadající se blogové komunitě budeš chybět, protože jsi byla jednou z prvních, kteří mi tak nějak ukázali, jak se dá psát dobře, kvalitně a hlavně čtivě a přesto vyjádřit vše co vyjádřit lze. Potom jsi byla jednou z posledních z výrazných, kvalitních blogerů, kteří vyčnívali nad těmi stovkami, a kteří ustáli i to velké migrování a ztrácení se před pár lety a pořád tu byli. Vlastně jsi tak nějak byla jediná, kdo zůstal.
Tvé články byly jediné, které jsem četla abych si zvedla náladu nebo jsem byla unavená a vždycky mi tu něco zvedlo náladu.
Tak se zatím měj, jestli se pohybuješ po Brně, tak třeba na sebe někdy náhodou narazíme 😉
(Tak velký stalker zase nejsem, nechávám věci na náhodě).
Hodně štěstí v životě "tam venku" mimo monitor. A samozřejmě i s webovkou na vlastní doméně 😉
Škoda, rád jsem tě četl a i naživo jsi fajn člověk 🙂 Plánuju teď někdy, až budu mít čas, setkání brněnských blogerů vol.2. A i bývalí jsou samozřejmě srdečně zváni 🙂
My se neznáme, no oba jsme se narodili v Prostějově… Takže jsme rodáci. Ty odchaziš, já před časem přišel. Výměna stráží. Ať se ti v životě daří… Zuzanko…
Tak to jsem to chytl! Moje první návštěva a zároveň poslední …
Hodně štěstí v osobním životě. Rodina, pracovní tvořivost, hobby. Příjemný start do nového světa, kde se žije skutečný život. A příjemnou tvořivost na svém a ve svém. Tenhle server je tak na ty začátky, ale není nad to mít opravdu svoji základnu.
Škoda, škoda. Zrovna včera jsem v šalině přemýšlela, že jsem od tebe dlouho nic nečetla.
Nezbývá, než popřát všechno nejlepší do dalšího života. Měj se! c:
Mrzí mě, že odcházíš, tvoje články jsem měla ráda. Ale je jasné, že nemá smysl držet se něčeho, co už ti nepřináší radost a nic dalšího ti nedává. Hodně štěstí 🙂
Tahle zpráva mě taky mrzí, tenhle blog pro mě je zajímavější než Posel světla, protože tu je větší pestrost témat, a znám ho už minimálně 10 let. I když to chápu, že po nějaké době člověku dojde chuť a motivace pokračovat. Ať se ti daří.
koukl jsem na tu malůvku, co máš na čele a fakt jsem o tebe dostal vážně strach, takže já oči zavírat nebudu…
[8]: já ale úplně nekončím, pořád mám Posla světla 😉 Ale na podobné srazy jsem stejně nikdy nebyla 🙂
[15]: proč prosím tebe strach? Co se ti na symbolu Luny nezná? 😀 Ty jsi vážně trochu pošuk, víš to? 😀
Děkuju vám všem za úžasné a milé komentáře. Slzičku dojetí jsem až zatlačila, vážně. Moc si toho vážím a jsem ráda, že přeci jen někomu budu chybět 🙂 Díky vám vím, že jsem to těch 12 let nedělala nadarmo 🙂
Lúmenn, ať se ti daří 😉
Přeju hodně štěstí s angelumlucis, ale tvé politické články mi budou chybět. Nejspíš si mě nepamatuješ, ale už jsem čtenářkou skoro deset let, a tak jednou za týden to tu omrknu. Snad se ti vrátí chuť!
I já jsem četla blog skoro po celou dobu existence, byl jeden z prvních, které jsem vůbec četla. Je mi líto, že v současné chvíli končí více mých oblíbených blogerů, nicméně, ať se daří v nevirtuálním životě :)!
Legenda odchází… Bez ironie.
Četla jsem tě dlouhá léta a jsem ráda, že Posel zůstavá a úplně o tvé psaní nepřijdu.
Ať se ti daří ve všem, co je pro tebe důležité.
To je škoda též jsem pár měsíců byla v tomto stavu ale nakonec jsem si založila nový blog i když též už pro blogy nemám dost energie a trpělivosti jako by něco zemřelo a nevím co… Nevím už delší dobu co pořád přidávat a tak přijde že je to vše dokola stejné… Navíc už ani nemám sílu k tomu dodělat celé nastavení blogu ani dodělat design atd. Takže chápu tvé pocity.
Na tyhle stránky jsem přišla poprvé jako dvanáctiletá pubertální milovnice Pána prstenů,když jsem četla snad každou prstenářskou fanfikci na internetu.A jedu z nich jsem tehdy roku 2013 našla i u Tebe. Strašně mě zaujalo, jak podobně nás obě tenhle příběh zasáhl. Taky si pamatuju, jak jsem u Tebe narazila i na ostatní příběhy (jako třeba Elizabeth), které mě dokázaly při čtení rozbrečet. Na druhou stranu, ale musím přiznat, že si mě za těch šest let (co tu jsem já) xkrát nadzvedla ze židle, když jsem četla některé tvé politicky zaměřené články, co se občas diametrálně rozcházely s mými názory. Ale naopak jsem se tu zas milion neskutečně inspirujících i naučných článků, které jsem po večerech hltala jeden po druhém. Tím vším chci říct, že jsem s tímhle blogem sice jen polovinu jeho života, ale vždycky byl můj nejoblíbenější a váže se s ním mé takové to strašně deep/dark období života jménem puberta.
Na druhou stranu i já už jsem teď "velká holka", a když i můj favblog z období mého raného dospívání končí, jako by taky bylo načase konečně dospět.
Přeji hodně štěstí do života a mnoho úspěchů na Poslu světla.
Sbohem a díky za všechny ryby 8)
Taky jsem sem rád chodil číst tvé články a názory, s mnohými jsem souhlasil, díky a hodně štěstí 🙂
Asi tomu rozumím. Je lepší živit něco, co pro tebe má smysl, než oživovat to druhé. Mám pocit, že obecně osobní blog jako celek zcela vymírá… Ať se daří na Poslovi, občas se tam skočím podívat. 🙂
Úplně toto rozhodnutí chápu, na rozdíl od Tebe mělo to mé blogové dítko jenom šest let, ale konec byl rovněž dlouho promyšlený a dnes, cca 2,5 roku po jeho ukončením musím říct, že mi to vůbec nechybí. Tahle kapitola života spojená s blogem je už prostě za mnou. Někteří blogo-přátelé zůstali, ale stejně, jak píšeš, Blog.cz začal upadat, celkově mám dojem, že je spíš už jen uměle udržován při zdánlivém životě. A ti lidé, pro které jsem psala tehdy, jsou pryč. Tobě přeju do osobního života jen to nejlepší a budu sem občas chodit nostalgicky vzpomínat. 🙂
Zvláštní jakou náhodou jsem se sem rozhodla podívat právě teď.
Procházím svůj blog tady a zvažuju jestli mi stojí za to investovat ještě nějaký čas a něco psát a pohled mi padl na seznam sledovaných blogů, jeden po druhém jsem si je rozklikla a když jsem viděla jméno Lúmenn a říkala jsem, že tvůj blog určitě ještě aktivní je, to je jistota, skoro všichni ostatní na mém seznamu už přestali blogovat. A teď čtu, že i ty opouštít potápějící se loď a na poslu světla jsem četla i zbytek a tak si říkám, že když opravdu i ostatní, lidé co aktivně a vášnivě blogovali více než dekádu, deset let života, obrací stránku, tak ji taky obrátím. Přeju ti tolik štěstí, kolik jenom unseš 🙂
Naprosto ti rozumím, já jsem podobné rozhodnutí učinila už před lety, myslím, že v době, kdy provedl Stanislav konečnou politickou čistku klubu lidí s názorem. (Ano, dostala jsem vyhazov.) Tak rok 2015.
Pravidelné psaní kvalitních článků vyžaduje hodně energie. Je to práce zadarmo. Dokud to čtenáře baví, tak má člověk pocit, že to má smysl. Což o to, lidi by to ještě nějakou dobu stále bavilo, i když už tehdy pomalu odpadali, ale pokud se k článkům pořádně nedostanou, tak utrum. A bez AK mi zničehonic odpadlo 75 % čtenářů. To byl asi poslední hřebík do rakve.
Psát a učit tvůrčí psaní jsem nepřestala. Jen využívám jiná média. Povídky a romány publikuji tiskem. Články bych teoreticky mohla taky, ale nemám čas je psát. Dělám workshopy. Kdyby mě chytla chuť psát online mám vlastní doménu.
Jediné, co mi chybí je ta pravidelná zpětná vazba. A ta komunita – ta byla k nezaplacení. Bylo to neskutečně provázané. I kdyby mi hráblo a teď začala znovu pravidelně blogovat na svém starém blogu (a neřešila tu tunu spamu ohledně ruského porna), obávám se, že bych psala tak pro dvacet staromilců. 😀
[29]: Koukám, že to mám napsané jako prase a že tu stále není "edit", abych si opravila čárky. No co už. Je půl druhý ráno. Jsme jenom lidi.
A když teď koukám na Otmin komentář, tak ještě dodám, že ti taky přeji hodně zdaru – v životě a vůbec. Občas jsem sem nakoukla a bylo to fajn počtení. 🙂
Mrzí mě to. přiznávám, ačkoliv sdílím Tvé pocity. Když jsem na blog přišla, bylo mi cca 14. Většina blogů tehdy obsahovala milion článků denně, kde holky a klusci dávali nejlpší tapety na mobil, videoklipy. Až časem jsem našla i jinak zaměřené blogy, a začala tvoři jinak… i můj první blog byl takový mišmaš všechno a nic. No a ten tvůj byl jeden z prvních "jiných", který jsem četla. Kéž se Ti daří.. i já uvažuji zda neopustit loď. Nevadí mi, že mám méně čteářů než kdysi, ale vadí mi, že mi to už nic nepřináší, nové nápady, nové podněty…
Chybí mi Tvoje články. Ale občas zavítám na Posla. 🙂