Dnes jsem si uvědomila zajímavou věc a totiž, že díky blogování se mi splnil sen, který ve mně dřímá už od základní školy.
Kdysi dávno v sedmé třídě základky jsem strašně toužila psát časopis. Postupnými krůčky jsem se učila pracovat s wordem, vymýšlela jsem křížovky, psala krátké článečky, sháněla vtipy a zajímavosti a z toho všeho tvořila takový neumělý pocit o časopis jménem Šotek. Vyšlo asi 5 čísel, jeden výtisk za 2 koruny, ale mé žurnalistické ambice byly umlčeny velice záhy díky nezájmu spolužáků o tento plátek. Chtěla jsem sem dát ukázku z tohoto díla, ale díky přeinstalovávání našeho počítače už Šotek bohužel dávno zmizel v propadlišti dějin.
Na střední škole jsem se pokusila o totéž – ještě s několika spolužačkami jsme tak stvořili Vokno s podobným nijakým obsahem jako Šotek. Ve Vokně byly články o hudbě, nových filmech, křížovky, zajímavosti, dokonce i psychotesty a citáty, ale spolužáci si opět ve školní kantýně raději koupili kus žvance, než pár potištěných papírů za 5 korun a i Vokno po čtyřech číslech zaniklo.
Titulní strana Vokna
Lúmennka ale nezahálela ani na vysoké a pustila se do psaní pro studentský časopis Helena v krabici a později i pro Mladou frontu Dnes. Ale tohle psaní se ze zábavy záhy změnilo v povinnost a já zase pověsila žurnalistiku na hřebík, jako už tolikrát.
A teď mám blog – internetovou stránku, na kterou si můžu psát co chci, kdy chci a jak chci. Nikdo mě nehoní kvůli nevyhovující stylistice, nikdo mi nediktuje témata a žádné termíny, které bych musela stíhat, tu taky nejsou. Dokonce si nemůžu stěžovat ani na nezájem ze strany čtenářů a tak poslední dva roky většinu své tvůrčí energie vkládám právě do těchto stránek. Taky jsem s tím kolikrát chtěla seknout, občas mi dochází nápady i chuť, ale pak si přečtu ohlasy a komentáře nebo dokonce na úplně neznámé stránce narazím na odkaz na můj blog a energie do psaní je zase zpět.
Nevím jak dlouho ještě budu psát, ale patrně do té doby, dokud mě to bude bavit a taky dokud budou lidé, které mé výplody baví číst. Poučena z mnoha předchozích nezdarů si konečně plním svůj malý žurnalistický sen a mám ze své práce radost. A taky opět, snad po sté, děkuji vám, svým úžasným čtenářům a komentátorům, za váš zájem a chuť podporovat mě v mém psaní. Někdy si tak říkám, že splněné sny jsou na životě snad to nejkrásnější, jenom se člověk nesmí bát je realizovat:)
Vaše Lúmennka
Přeju ti, aby to vydrželo co nejdéle, ráda sem chodím:-)A co se týče mých snů, jsem srababa, moc pro to nedělám…
Já jsem nikdy neměla odvahu vytvořit vlastní školní časopis, protože mi bylo jasný, že by mě s tím poslali do háje.
Takže si vytvářím časopis pro rodinu. A teď je z poněkud sarkastickýho Vykřičníku morbidní Opertus 🙂
No jo, Šotka ještě pamatuju..xD Byl to mizernej plátek, ale lepší než nic.:-P Mě bude trvat trochu dýl, než se ke svýmu životnímu snu dopachtím, ale.. I keep going, keep going!x)
Tu poslední větu jsi napasla věru krásně 🙂 Nesmíme se bát realizovat sny….já se toho nebojím a doufám ( a i věřím,jelikož jen kdo věří sám v sebe něco dokáže),že se mi splní.Už teď na tom pracuji (řekla bych vcelku úspěšně).Jsem ráda za splnění tvého snu,mám to tu také moc ráda 🙂
Vždy si rada prečítam všetko, čo píšeš a som veľmi rada, že tento blog poznám… máš asi najinteligentnejšie články zo všetkých blogerov 😉 inak, to nové menu je úžasné 🙂