Ještě předevčírem tu byl a dnes je tu jen prázdný vyležený důlek na posteli. Ještě předevčírem jsem mu plná naděje slibovala, že to nic není a že všechno dobře dopadne. Ještě předevčírem pro něj ležel u babičky ve skříni zabalený dárek. Ještě předevčírem žil…
O kom je řeč?
O mém věrném kamarádovi, o chlupaté potvoře, která žrala posmrkané kapesníky a otravovala u stolu, o úžasném společníkovi do smutných dní, se kterým se dalo mazlit a dovádět, o ušatém torpédu, co tak rádo lítalo po zahradě. O našem psovi. O Donečkovi.
Narodil se 21.dubna roku 2002 jako nejmladší z osmi štěňat fence Jessince a psovi Čendovi. Vypadalo to, že nepřežije, protože byl nejmladší a nejslabší. Ale nakonec si vydobyl své místo na slunci, přepral starší sourozence a stejně jako oni hltavě pil mlíčko z maminčiných struků.
Měla jsem zakázané dovést domů psa a tak jsem všechno domluvila potají. V den, kdy byl Doneček už dost velký, aby mohl žít bez maminky, jsem si pro něj přišla ke známé, majitelce Jessinky. S kamarádkou jsme ho nesli přes město zabaleného do ručníku a tašky.
Já přišla k nám domů o půl hodiny dřív, než ona a celá nervózní čekala, až se objeví i se štěňátkem. Konečně někdo zazvonil a u branky ležela taška s Donečkem a dopisem, který jsem vlastnoručně sesmolila – z písmenek vystříhaných z novin tam stálo: „Tohle je Don, pejsek, kterého jsem vám daroval, protože si Lúmennka přála štěňátko. Anonym.“
Nesměla jsem domů přinést psa a všichni tušili, že za tím asi nestojí „tajemný dárce“, ale povedená dcera, ale stejně nikdo to malé klubíčko nevyhodil. Tak roztomile se šotolil, kníkal a papkal piškoty s mlíkem, až byl až po uši špinavý. Bylo rozhodnuto – Doneček smí zůstat.
Večer zavolala známá a zeptala se – jak se má Doneček? Všechno sice bylo vyzrazeno, mě málem přizabili, ale malé štěně si získalo srdce všech. Bylo rozhodnuto – Doneček smí zůstat.
***
***
A tak zůstal, rostl a sílil, žil po mém boku osm let a každý ten rok byl plný zážitků. Občas provedl věci, že by ho jeden nakopal, třeba když se vyválel v koňském trusu a smrděl jak žumpa nebo když sežral maso, nachystané k obědu. Jindy jsme proklínali jeho nemocné trávení, díky kterému musel žrát speciální drahé granule a čas od času jíst stejně drahé prášky.
Ale byl náš a my o měli rádi. A jeho rozzářené oči, když nás vítal při příchodu domů, jeho šťastný výraz na každé procházce, jeho upřímné mazlení, když bylo člověku smutno, tohle všechno to několikanásobně vyvažovalo.
Až do včerejška…
Minulý týden Doneček onemocněl hůře, než dříve. Od pondělka zvracel a měl průjem, ale pořád jsme si říkali, že to přejde, na takové potíže trpěl vcelku často. Jak ale běžely dny, Doník přestával žrát, pořád pospával a nám bylo jasné, že se něco děje. V sobotu už jenom ležel, měl horký čumáček a byl schopný pozřít jen kuřecí vývar.
Diagnóza zněla jasně a nesmlouvavě. Rakovina. Zbývala jediná otázka – jak moc vážná? Celý víkend jsme se připravovali na operaci, dodávali Donečkovi sil, hladili ho, přáli mu štěstí. V neděli večer jsem šla spát, dala jsem mu pusu na čumáček a řekla větu, kterou si budu pamatovat do konce života. „Dobře to dopadne, Donýnku, mám tě ráda.“
Když jsem se ráno probudila, už nebyl mezi živými. Ani jsem se s ním nemohla rozloučit, prostě byl pryč. Rakovina mu rozeřrala celé bříško a žádná operace mu nemohla pomoci. A tak musela mamka do telefonu odsouhlasit jedno z nějtěžších rozhodnutí svého života – jestli nechat Donečka ještě žít a trápit se několik dní nebo týdnů, než mu nemocné orgány selžou úplně a nebo mu ten krátký čas, co by mohl ještě prožít s námi ukrátit ještě více. Zachránit ho od bolesti a trápení.
Nic ho nebolelo. Nic necítil. Ale o to větší byla naše bolest. Milovaný pes proměněný v plastikový pytel s mrtvým tělem, které je třeba uložit do hrobu. Navždycky v něm bude mít několik hrstí papírových kapesníků, které tolik miloval, tolik nám je kradl a které mu možná přivodily smrt. Házely jsme je do vyhloubené jámy jako květiny, zatímco začínalo sněžit.
Slzy mi tečou ještě teď, když to píšu. Zkurvenej den, zkurvená zima, zkurvený Vánoce s prázdnou postelí a opuštěnýma hračkama. Zničehonic je pryč. Během pár dní se ztratil, ani neřekl sbohem. Prostě jen není. Nikdo neštěká při každém zazvonění, nikdo mi neslintá na nohu, když obědvám, nikdo mi nezahřívá postel a nekouká na mě velkýma, hlubokýma očima, plnýma lásky.
Zbyl jenom hrob a hora fotek. A hora vřelých vzpomínek, vonících psí srstí a psí láskou. Nikdy na tebe nezapomenu, Donečku. Tys byl vždycky neposlušnej pes a když ti člověk řekne neumírej, tak ho prostě nemůžeš poslechnout. Můj milovanej tvrdohlavej zmetku, Vánoce bez tebe budou hrozně smutný. Ale život musí jít dál, musíme se dál radovat z maličkostí, i když nám budeš strašně chybět. Vím, že se teď máš dobře, nic tě nebolí a tvoje duše je svobodná, ale stejně to horzně bolí, že už tu nejsi. Nezapomeň, co jsem ti naposledy řekla. Já na to nezapomenu. Mám tě ráda…a vždycky budu mít.
Sbohem…
To je tak smutný..:( Ale bohužel, takhle to na světě chodí…Vlastně možná za chvíli zažiju něco podobného. Táta má moc milou fenku Elišku, neposlušnou, přátelskou, pořád by tě jen olizovala a skákala na tebe, pořád nám dokazuje její lásku, jenže teď je nemocná…A táta jí nemůže vzít k veterináři kvůli nedostatku peněz. Bojím se o ní! Mám jí strašně ráda a nechci aby odešla. Už osm let tak šťastně kňučí, když přijedeme na víkend k tátovi, už osm let mi vždycky svým skákáním ušpiní kalhoty, už osm let s ní tak nehorázně ráda chodím na procházky, i když mě neposlouchá a měla sem kvůli ní už tolik problémů se sousedy…Je to ten nejlepší přítel! A teď hrozí, že o ní přijdu, o tohle všechno…
Doník vypadá na moc milého pejska, určitě ste si na něj všichni odnesli spoustu krásných vzpomínek, které vám nikdo nevezme. Jsou to zážitky k nezaplacení. Psi jsou úžasná stvoření. Někdy mi přijde, že jsou přímo určení k tomu nám dělat v životě radost, když máme perné dny i když ne.
Každý komu umřel pejsek říká, že už nejde si nepořídit dalšího…Protože pak už vlastně víme o co přicházíme, o všechny ty krásné zážitky o to jejich lumpačení. Vsadím se, že i u vás se za chvíli objeví neposedné štěňátko podobné Doníkovi. 😉
Přeju upřímnou soustrast.
jeeežiš, upřímnou soustrast….
Je to smutné…bohužel, je to něco s čím nejde prakticky nic dělat…A já jsem jen ráda, že když umřel Montík, babiččin pejsek, byla jsem ještě dost malá a tak úplně to nevnímala…Ale přesto…byl to pejsek na kterého nikdy nezapomenu.
Doník vypadá na vážně úžasného tvorečka…Určitě na něj máte spousty vzpomínek, spousty zážitků…A on bude pořád žít…ve vašich srdcích…Já vím, že je to taková…poněkud ohraná fráze…ale…je to pravda 🙂 Je to tak…I když Doník už umřel, pořád měl důležitou roli v tvém životě…nejde na něj zapomenout…
A tak…prostě ti tímhle vším chci říct…Upřímnou soustrast, soucítím s tebou…je to…hrozný 🙁
Hodně dojemnej článek. Je zajímavé, jak se člověk může upnout ke zvířeti. Vzpomínám, když jsem byla menší a umíraly nám kočky a pak křeček, taky mi ukáply slzičky, naštěstí už je to dlouho. Teď máme Zuzanku a ta je ještě mladinká 😉
To je hodně smutná událost. Je mi to líto. Sama mám psa, ačkoli jsou to někdy hrozné potvory, přesto jsou to součásti rodiny.
chudacek malej, to je mi lito, aspon ze uz ho nic neboli..mel ale stesti, ze si ho na prvni pohled zamilovala ta neposlusna holka a vzala si ho domu:), urcite se u vas mel moc dobre a urcite se ma dobre i ted.. bolest uz nechavaji jen nam, kdyz odejdou:(
Upřímnou soustrast. Moc mě to mrzí. 🙁
Smrt zvířete vždycky bolí, já to vím. V červnu jsem pochovala naší Alinu, která zemřela stářím (bylo jí asi patnáct let).
Je to těžké, ale nakonec půjdeš dál. Nic jiného ani nezbývá.
Doneček vypadá jako milý pejsek… je mi to líto a upřímnou soustrast.
Děkuju vám všem:)
To mě moc mrzí, vím, jaké je to, když nám umře zvířátko, které jsem milovali. papoušci mi umřeli, myška mi dokonce umírala v rukách… Dalo by se to "vyřešit" novým pejskem, ovšem je jasné, že ten smutek a vzpomínky na čas s Donečkem to nijak moc nezažene.
myslím, že nemohl prožít šťastnější život než ve vaší péči…
To mě moc mrzí, Lúmennko 🙁 Ale nakonec zbydou jen hezké vzpomínky 🙂 Byl moc krásný! Naše Meginka taky odešla ze dne na den. Odpoledne jsem byla u tehdejšího přítele a mamka s babičkou s ní jely na vyšetření…ale vrátily se bez ní 🙁 Z měsíc jsme měly nového psa, protože se to bez něj nedalo vydržet, ale na Meginku samozřejmě vzpomínáme každý den.
http://girlssnapshots.com – horke divky z vaseho okoli