Před Vánocemi celou naši rodinu postihla dost smutná událost, z níž jsme se vzpamatovávali celé svátky. Předčasně odešel náš pejsek, Doneček (psala jsem o tom tady), kterého skolila zákeřná rakovina v jeho osmi letech. Tehdy jsem si říkala, že už nikdy v životě nechci žádného psa, že ta bolest z toho, kdy vás opustí, je tak silná a hrozná, že už ji nechci znovu nikdy prožít.
Ale pak jsem zjistila, že ještě horší je přijít domů, kde vás nikdo nadšeně nevítá. Nemít na dosah chlupatý psí krk, do kterého můžete zabořit hlavu, nezažívat nadšené psí hopkání na procházkách…prostě nemít psa.
A tak, bez požehnání zbytku rodiny, jsme se sestrou před dvěma týdny vyrazily do útulku. Že se jenom podíváme a nic víc.
Jenomže ono podívání zapřičinilo setkání s malým štěnětem kdovíjaké rasy, které někdo po Vánocích vyhodil, patrně jako nevhodný dárek. A tohle klubko chlupů se nám stalo osudným – nemohly jsme ho tam nechat a opustit jeho oči plné naděje, které na nás upíral, jakmile nás uviděl. A tak jsme jako v tranzu podepsaly papíry a o pár dní později byl Robin, jak jsme ho pojmenovaly, náš…
Bohužel jsem v den, kdy jsme ho šly vyzvednout do útulku, začala trpět strašnými bolestmi zad, které nepřešly ani druhý den, ani za dva dny, ani za týden a bylo nám jasné, že se o něj v našem malém brněnském bytě nezvládneme postarat samy dvě, respektive jen sistr, protože moje záda mi nedovolovala vstát z postele, natož se starat o pejska.
A tak jsme ho s velkou slávou (a velkým strachem) představily doma. Obavy se nakonec ukázaly být liché – babička i mamka ho přivítaly s nadšením, strejda s tetou se hned přijeli taky podívat a co bylo nejšílenější, zamiloval si ho i otec, který přišel na návštěvu a bylo to zpečetěno.
Vzhledem k tomu, že nikdo neví, jak dlouho se moje problémy se zády zase povlečou, rozhodl se táta, že si ho nechá on. Robin se prostě okamžitě stal miláčkem celé rodiny a protože táta má taky svých povinností dost, staráme se o Roba tak nějak všichni. Chvíli je u táty, chvíli u nás, jezdí na chatu, kde má pro sebe celou obrovskou zahradu a po dvou týdnech, co je náš, si pomalu zvyká, že už je u dobrých lidí, kteří ho nevyhodí na mráz.
Je víc vystrašený, než jiní psi a pořád potřebuje mít společnost, aby náhodou zase nezůstal sám. Jeho velké hnědé oči se ptají – budete mě mít rádi. A nám nezbývá, než slibovat, že ano.
Doneček z našeho srdce nikdy nezmizí, ale prázdnou díru, která po něm zbyla, nám teď zaplňuje Robinek, praštěné čtyřměsíční štěně, které už váží dvacet kilo a mixuje se v něm několikero ras, vlčákem počínaje a labradorem a rotvajlerem pravděpodobně konče.
Jaký bude, ukáže až čas a jestli dostane stejnou lásku, jakou jsme dávali Doníkovi, také. Už teď to ale vypadá více než slibně:) Jenom se všichni modlíme, aby nás nakonec všecky nepředrostl:)
Malé vyděšené štěňátko v den, kdy ho přivezli do útulku (stáří cca 2 měsíce),
toho času ještě bezejmenné a opuštěné
***
A tady už má ta clupatá psí příšera jméno Robin a demoluje zařízení bytu,
na fotce se svým oblíbeným duhovým kloboučkem:)
***
Bohužel foceno mobilem, takže to potřebuje vysvětlivky – černá skvrna vlevo je Robin, menší černá skvrna vpravo je Lucinka. Chvíli spolu sdíleli jeden byt, než se Robík přestěhoval do Prostějova
Víc fotek tohodle (už docela velkého) chlupatého stvoření zatím nemám, ale až někdy hezky zapózuje, tak určitě dodám:) Momentálně kolem mě lítá a žere mi papuče, tak mu jdu vysvětlit, že ty ke žraní rozhodně nejsou…:)
ňuní :). Ať si spolu užijete úžasné chvíle :).
Úplné zlato už od pohledu. Tak ať se mu u vás daří. 🙂
Skutečně to vypadá na vlčáko-labíko-rotvíka, hlavu to má úplně jako naše kříženka labradora Freya, takový naprosto nevinný pohled ztělesněného nepořádkotvůrce. 😀
Když už jsme u toho. Umí zvedat uši?
Freya to dělá, když naslouchá a občas se jí podaří zvednout jenom jedno a druhé jí trčí na stranu. Vypadá to značně komicky. 😀
Jé, to se máš. Měli jsem takovou malou fenku křížence, ale před rokem nám umřela. Táta má alergii a dalšího už nechce. Takže bohužel nic, o Vánocích jsem taky prohlížela nabídku útulků, ale alergii prostě obejít nejde. S tím, jak člověk nechce nic dalšího, to znám. Měla jsem to, když mi umřel první potkan. Taky jsem si říkala, že už to nechci zažít…a hle, právě mám osmého 😀 Tvůj pejsek je nádherný, tipovala bych to i na něco s howavartem
Záslužný čin 🙂 A vlastně jste tím pomohli sobě i jemu, tak ať se mu daří 🙂
Rozkošná potvůrka 🙂 Tak ať dobře prospívá 😉
Ja som v útulku bola len raz, keď sme tam odniesli mačiatko, ktoré sme vylovili z hlbín pivnice. Doteraz ľutujem, že sme nemohli nájsť nikoho, kto by si ho zobral, pretože z útulku som odchádzala takmer s plačom…pohľad na malú miestnosť rozdelenú mrežami na niekoľko malých častí, v ktorých sa tlačilo príliš veľa psov na to, aby mali aspoň kúsok miesta bol jednoducho šokujúci.
Je stále fajn keď sa nájdu ľudia, ktorí si osvoja nejaké zvieratko z útulku, ale bohužiaľ je stále viac tých, ktorí to zvieratko vyhodia…
Ale k Robinovi…je úplne rozkošný. 🙂
To je kouzelné stvoření 🙂 v anketě hlasuju – ano, ptáka, byť to vyzní podivně. Poslední dobou u sebe pozoruju touhu po nějaké chlupaté potvoře, jenže si o tom můžu nechat jenom zdát.
Ou, vypadá, že ho bude kus, ale sakra krásnej kus.
Číst tvoje zážitky se zvířátky a tvoje komentáře k tomu, dodá člověku pokaždé energii a musí se potom culit jako kdyby si právě vzal nějaký ten povzbuzovač. Robin je nádherný, stejně tak Lucinka 🙂
[3]: jo, umí a vypadá u toho naprosto úchvatně:D nejlepší ale je když zvedne ušiska, dá hlavu na stranu a kouká na tebe takovým tím povšeným psím pohledem, jakože "já vim všecko":)
[10]: to moc potěší, tohle číst:) Inu já i moje rodina jsme zvířátkomilové a máme jich doma požehnaně a o zážitky s nima není nouze:)
Prý žere mi papuče 😀
Ta krásná očička by mě taky dostala . . . ťuťu!:)))
Great Blog. I add this Blog to my bookmarks.
A friend without faults will never be found.