Pocta W.A.Mozartovi, kterému jeho nadání bylo požehnáním i prokletím.
Malý chlapec s ryšavými vlásky ležel na posteli a koukal do stropu. V celém době bylo ticho a i do jeho ztmavlého pokoje se ozývalo jen jeho vlastní, pravidelné oddechování. Usnout však nemohl. Převaloval se v bílých peřinách a chvíli pozoroval freskový strop, chvíli zase maličkou napudrovanou paruku na nočním stolku a pak se jeho zrak stočil na perfektně složený bleděmodrý kabátek na židli. Zívl.
Tohle všechno už ho nudilo. Stále stejné oblečení, stále stejná hudba, stejné tváře nalíčené do nepřirozeně bílé, které na něj zírají jako na cvičenou opici. A pak taky potlesk, falešný, neupřímný potlesk a chichotání obtloustlých dam. Na rukou si spočítal kolik mu je let. „Pět,“ pomyslel si hořce a zíral na dlaň s roztaženými prsty. „Pět let,“ zopakoval si pro sebe. „A už mě nebaví žít.“
Vzdychl a převalil se na druhý bok a chystal se konečně zamhouřit oči, když náhle vrzly dveře. „Maminko?“ chlapec se zvedl na posteli. Ale žena, která vcházela do pokoje, drže rozsvícenou svíčku, rozhodně nebyla jeho maminka.
„Ahoj,“ pozdravila ho nakřáplým hlasem. Táhl z ní alkohol, tu vůni chlapec dobře znal, cítil ji na všech těch dýcháncích, kde jako zázračné dítě bavil přiopilou šlechtu. I druhou vůni, kterou žena přinesla do pokoje, poznával. Byl to tabák, jehož pach ho dráždil ve chřípí a nutil jeho citlivé plíce ke kašli. A pak tu bylo ještě něco, vonělo to skoro jako maminčin parfém, ale tohle bylo těžší a hutnější, jako by spolu se ženou vstoupila do místnosti velká prachová peřina.
„Ahoj,“ pozdravil chlapec nesměle a spustil nohy z postele. „Co tady děláte? Vy jste služka?“
„Ne, nejsem služka,“ rozhýkala se žena a chlapec až po chvíli pochopil, že je to smích. „Přišla jsem dnes v noci za tebou, přišla jsem ti něco dát.“
„Ale…ale tatínek říkal, že se s cizími lidmi nesmím bavit,“ řekl chlapec pomalu, ale v jeho dětské dušičce hlodala zvědavost. Miloval překvapení a co na tom, že tu ženu nezná. Nesla mu dárek a on dárky zbožňoval.
„Nejsem cizí,“ chraptivě řekla žena a posadila se na křeslo naproti postele. Až teď si ji mohl chlapec pořádně prohlédnout. Měla dlouhé bílé šaty, které snad kdysi byly krásné, ale teď měly nezdravě nažloutlou barvu a dolní cíp umolousaný a potrhaný. Na hlavě jí trochu nakřivo seděla bílá paruka, podobně špinavá a zažloutlá jako šaty. Ale pak tu byly oči, takové oči chlapec ještě neviděl. Hluboké, tmavomodré, úplně se v nich ztrácel. Hleděly na něj z relativně mladého obličeje, svým dětským odhadem usoudil, že dámě není víc než třicet, ale něco mu říkalo, že jsou mnohem starší než ta tvář, dokonce mnohem starší než všechno, co znal a že tu byly dříve než jejich dům, zahrady, pole, snad i dříve, než celé Rakousko.
„A kdo tedy jste?“ zeptal se chlapec skoro šeptem a stále hleděl do těch tajuplných očí a oči hleděly na něj. Světlo svíčky tančilo po tvářích té nesourodé dvojice a kromě tichounkého praskání plamínků bylo v pokoji úplné ticho.
Pak žena pohodila hlavou a kouzelná chvíle byla pryč. „Jsem tvá múza, hochu,“ řekla a zase se tak zvláštně rozesmála a svíčka se roztančila ve zběsilém rytmu.
„Múza?“ chlapec horečně přemýšlel, kde to slovo už slyšel.
„Ano, jsme ženy, které chodí světem a hledají ty, kteří mají talent a moc, stát se velkými umělci. Těm pak předáme část svého daru a lidé na ně už nikdy nezapomenou. Tvoříme tak básníky, spisovatele, herce, hudebníky…“
„Říkáte hudebníky?“ zvedl chlapec obočí a zadíval se na ženu. Před jejím tmavomodrým pohledem však rychle uhnul a zadíval se na své štíhlé bílé prsty. Na kolenou si začal přehrávat svou oblíbenou melodii a nervózně kýval nohama.
„Ano a proto jsem tady. Nebaví tě pořád dokola hrát cizí melodie a zjišťuješ, že ač jsi velmi mladý, už tě unavuje žít, nemám pravdu?“
„Máte,“ řekl chlapec a nadšeně zvedl hlavu. „Ale jak to víte?“ zamračil se náhle podezřívavě.
„Jsem přece Múza,“ rozesmála se žena a její nakřáplý smích rezonoval v chlapcových uších jako ta nejnepříjemnější melodie trubek.
„A uděláte ze mě hudebníka, co bude skládat vlastní písničky a melodie a třeba i opery?“ rozzářily se zase chlapci oči.
„Ano, musíš pro to udělat jen jedinou věc,“ zašeptala tiše múza. Plamen svíčky jako by přestal tančit a celý pokoj ovládlo ticho.
„Jakou?“ pípl chlapec.
„Musíš mě políbit,“ řekla žena prostě. Ticho pominulo a světlo zářilo zase jako dřív.
„Tak jako maminku?“
„Ne, jako maminku ne,“ chraplavě pronesla žena. „Víš, chlapče, někteří muži pijí naši krev, ale to je dost bolestivé a ne zrovna příjemné. Jiní polykají naše slzy, většinou básníci, ale já už neplakala tak dlouho, že to snad ani neumím. No a většina mužů s námi dělá jiné věci, ale na to jsi ještě malý.“
Chlapec si přestavil, že bude pít ženinu krev a otřásl se odporem. Rozplakat ji nechtěl a té poslední věci moc nerozuměl. Zbýval tedy polibek, ale také si nebyl jistý jak to žena myslí. Maminka mu dávala mlaskavou pusu na rty, takovou po které si je ještě chvíli otíral, ale na večírku viděl pána líbat dámu tak, že to vypadalo, že ji kouše. Bál se, že to bude bolet a pokradmu mrkl na ženu. Usmívala se a nevypadala, že by mu chtěla ubližovat. A ty oči…
„Tak, tak dobře,“ řekl tichounce a svezl se z postele. Na bosých nožkách došel až k Múze a nastavil rty. „Prosím, paní, udělejte ze mě hudebníka.“
Múza se usmála a přiblížila své rty k chlapcovým. Ten křečovitě zavřel oči a nechal si zajet ženin jazyk do úst. Nebylo to příjemné, musel polykat její sliny, co chutnaly po tabáku, levném alkoholu a ještě levnějším parfému. Nemohl se nadechnout a z očí mu tekly slzy. Po nekonečné chvíli jej žena konečně pustila. Otřel si pusu a z rozšířenými zorničkami se zahleděl do těch nejhlubších modrých očí své Múzy.
„Teď je ze mě hudebník?“ zeptal se roztřeseně.
„Ano, Wolfgangu Amadee Mozarte, teď je z tebe hudebník,“ řekla žena s hořkým úsměvem a pohladila jej po zrzavých vlasech. Pak vstala a došla k cemballu uprostřed místnosti. Pohladila jeho hrany, přejela rukou po černobílých klapkách a nakonec na něj postavila zářící svícen. „Můžeš to vyzkoušet,“ pokynula chlapci a pomalu odcházela ke dveřím.
„Děkuji vám,“ vykřikl chlapec, když Múza zavírala dveře.
„Jak je krásné líbat chlapce,“ zašeptala tiše. „Muži mi většinou neděkují.“ S těmi slovy zavřela dveře a odešla do tmy.
Spícím domem se za pár okamžiků rozezněly tóny cemballa. To malý Wolfi komponoval svou první skladbu. Té noci se však nemohl zbavit té zvláštní pachuti v ústech a i na chřípí ho stále lechtala ta podivná směsice podřadných pachů, které do jeho pokoje i života přinesla Múza. Ty vůně nezmizely ani dalšího dne a nezmizely ani za týden či za měsíc. Ony vlastně nezmizely vůbec. Kdykoli slyšel tóny své hudby a kdykoli sledoval dění na operním jevišti, v nose ho lechtal pach silného tabáku, zbytkové kořalky a laciného parfému a ten pach ho provázel každým večerem, stráveným nad notami a brkem a i když unikal na večírky a slavnosti, věčný sled not z jeho hlavy nemizel a vůně na chřípí nezeslábla.
Když přišel chladný prosinec roku 1791, noty i vůně se ztratily a ryšavý chlapec, který zatím vyrostl v muže, ležel na posteli a za jeho zavřenými víčky už nebylo nic. Mráz bičoval okna a dva funebráci ukládali jeho chladnoucí tělo do dřevěné rakve. V tu chvíli oba zachytili slabou vůni tabáku a kořalky a ještě něčeho, co vonělo jako maminčin toaletní stolek, ale bylo to mnohem těžší a lacinější, jako náhražka té nejsladší vůně na světě. Ale funebráci tomu nevěnovali pozornost, nevšimli si dokonce ani ženy s umolousanou a rozcuchanou parukou, která stála ve výklenku před domem a z plné lahve zapíjela památku velkého hudebního skladatele. Podnapile se opírala o dům a hleděla za odjíždějícím smutečním kočárem. Na jejích špatně nalíčených lících se v ranním slunci leskly slzy.
Kde ty bereš náměty na takové úžasné povídky?
Kitt C.: sama nevím:) o tomhle se mi v noci zdálo:)
Tedy to byl úžasný sen ↑
Bylo to opravdu nádherné… těším se, na nějakou další..po nějaké době 🙂 ale…nechci tě nějak otravovat…to ne… ale…co Lomiel (doufám, že je to ono, to jméno a nebudu teď za blbce) a Kocour?
Kiqi: jéje, já čekala, že se nekdo připomene:) no mám nějaké další díly, ale nějak stagnuju a nové nápady nejsou a tak nějak začínám uvažovat že ten román na chvíli (nebo napořád) pošlu k ledu…fakt nevím, tvůrčí krize, tedy aspoň co se týče téhle upíří ságy
Hezký..x) Ale slečna múza mi z tohoto přijde docela nechutná..xDD Je to vážně zajímavej nápad.. Kéž by se mi taky zdály povídky..xD
Naprosto úžasně ses touto povídkou trefila do mé momentální posedlosti. Pan Mozart, Wolfi… Přenádherné to oslovení… A úžasně pošukoidní smích jeho filmového představitele 🙂 Můza je též výborná 🙂
WOW 🙂 Ja..Nemám slov….Rozmýšlam kedy naposledy som čítala niečo takéto dobré…A ani neviem…Fakt krásne…Musel to byt fakt úžasný sen 😉
Lúmenn: No..tvůrčí krizi, pokud se to u mě dá považovat za tvůrčí…znám až moc dobře… i když tedy u tebe mě to moc mrzí… tato sága se mi moc líbí…no… takj sem aspoň někdy přidej nějakou tu kapitolku co máš napsanou…třeba tě to zase strhne…:) 🙂 tedy… 🙂 🙂 no však víš 😀
zase tak krásné ale tak smutné…cítím v tom obrovský smutek…a to ještě více prohlubuje ten můj…=(