Kocour a Lomiel – III. – (pracovní název) Noční stíny 1/2

Publikováno Od LumennKategorie:Kocour a Lomiel...
Po dlouhé, předlouhé době přidávám další díl mého stále rozpracovaného upířího románu a to na naléhání Kiqi. Vzhledem k tomu, že poslední dobou nějak vyschla studnice inspirace, už dlouho jsem nepřidala do příběhu ani řádku a nejsem si jistá, jestli ještě mám chuť, čas a nápady, abych mohla pokračovat. Toto je zatím část poslední napsané kapitoly, kde se Kocour a Lomiel setkávají s dávnými známými…
Komu ušly předcházející díly, najde je ZDE
Lomiel se líně protáhla na uválené posteli a nedůvěřivě zavětřila. V tomhle zatuchlém penzionu na okraji Varšavy trávili už druhý týden. Jistě, doháněli s Kocourem milování za posledních padesát let a i když tak třikrát za den a pětkrát za noc někdo zabušil na dveře a dožadoval se klidu, ani v nejmenším se nemínili omezovat. Ale za celé ty dva týdny měli jen dvě pouliční štětky, které ulovili na „bohatou paničku, co má ráda sado-maso“, a Lomiel i její partner už byli unavení neustávající soulouží a potřebovali víc krve a masa, než obvykle.
Ale stálo to za to, zavrněla Lomiel v duchu spokojeně a posadila se. Finnwan seděl zády k ní na posteli a zíral na okno. Den se pomalu probouzel a zdola z ulice k nim zaznívaly polské hlasy a směsice obvyklého městského ruchu – jezdící auta, hukot městského vlaku a vzdálené burácení letadel. Mezi žaluziemi, ještě přikrytými jedním ze zažloutlých prostěradel, přece jen tu a tam prosvítal paprsek horkého, srpnového slunce.
Lomiel se posadila za Finnwana a přitiskla se k jeho nahým zádům.
„Lásko?“
„Hm?“
„Na co myslíš?“ pošeptala mu škádlivě do ucha a jen tak mimochodem přejela svými ostrými nehty po kůži na kočkodlakových zádech. Vytrysklo pár krůpějí krve, které upírka něžně slízala.
„Neměli bychom tu už dlouho zůstávat,“ řekl Finnwan a dělal, že si upírčiných hrátek nevšímá. Ta ale pomalým pohybem od zarostlého hrudníku přes pupík až ke Kocourovu podbřišku zjistila, že ho hra vzrušuje stejně jako ji.
„Hmm, proč ne?“ řekla a něžně se mu zakousla do krku, zatím, co si pohrávala s jeho vzrušeným mužstvím a pomalu mířila zase výš.
Kocour jemně vzal její ruku a položil si ji na stehno. Otočil se k Lomiel. „Miláčku, už dost. Máme málo jídla a nemůžeme se prozradit, Varšava není dobré město pro noční tvory. A hlavně nám začínají docházet peníze od toho zbohatlického frajírka. Měli bychom vypadnout, než někomu dojde, co jsme zač.“
„Ovšem, můj drahý,“ olízla si upírka rty a do ztemnělé místnosti zazářily její zvětšující se špičáky. Položila Finnwana na postel a jazykem přejížděla od jeho bradavek přes boky až k porostu chloupků pod pupíkem. „Ale padesát let je dlouhá doba. Dnes večer se nakrmíme a pak odsud zmizíme, hm?“
a když se Finnwan pokusil vznést námitky, zabořila svou hlavu do jeho klína. Kočkodlak zasténal. Lomiel se potěšeně usmála a dosedla na něj.
„Já myslím, že šestkrát za noc by to stačilo, Lomiel,“ zavzdychal zoantrop.
„A já myslím, že sedmička je mnohem lepší číslo,“ zavrčela mazlivě upírka a přidala na tempu.
***
O jedenáct hodin později se oba vypotáceli z koupelny a Lomiel se pomalu začala oblékat. Kocour vzdychl a padl naznak do postele, která vypadala jako po nájezdu nadržené armádní brigády.
„Ale desítka je zase pěkně kulaté číslo, lásko,“ rozesmála se upírka a navlékla si černou průsvitnou halenku se šněrováním na bocích. „Nemám pravdu?“ otočila se k Finnwanovi.
„Hmm,“ vzdychnul kočkodlak se zavřenýma očima. „Mám hlad.“
„Neboj se, něco zařídíme,“ usmála se upírka zatímco bojovala s těsnou sukní. „Myslíš, že je někomu v penzionu divné, že jsme tu pořád zavření a děláme…“
„Děsný randál?“ Kocour se zvedl na lokti a zašklebil se. „No, vypadáme jako mladí a nadržení novomanželé, ne?“
„Novomanželé na svatební cestě v takovéhle putyce?“ protáhla obličej Lomiel.
„No tak chudí novomanželé,“ pokrčil kočkodlak rameny a na tváři mu hrál úsměv.
Upírka se otočila od zrcadla, kde si upravovala make-up a mrskla po Kocourovi balíček oblečení. „Oblíkej se, za chvíli vyrážíme.“
„Na lov?“ mlaskl Kocour.
„Hmm,“ pronesla Lomiel, zatímco si obtahovala dolní ret tmavě rudou rtěnkou. „Na lov, má lásko,“ usmála se na svůj odraz v zrcadle a špičáky se jí zablýskly.
***
Noční život ve Varšavě nikdy nestál za moc. A od té doby, co se hlavním městem Unie slovanských států střední Evropy stala Praha, vyšuměl v nic, tvořené dvěma kluby, jednou diskotékou a několika bary pochybné pověsti.
Lomiel s Kocourem chvíli postávali před diskotékou, ale na všechny primadony v růžovém latexu a hošánky v zelenkavých průhledných košilích čekalo před podnikem naleštěné auto a oba lovci byli tak v podstatě bez šance.
Postávali tam, procházeli se mezi světly výkladních skříní lepší čtvrti a nezuřit v jejich útrobách šílený hlad, hlad šelmy na lovu, možná by se v tu chvíli cítili i šťastní. Na nebi zářil jasný půlměsíc, průvodce milenců, ale město bylo liduprázdné, až na pár lidí, co vyrazili za zábavou. Kořist v nich však upírka s kočkodlakem mít nemohli, ani kdyby byli seberychlejší, zaútočit na někoho během chvilky, než přejde ode dveří k autu a ukryje se v jeho opancéřované schránce, bylo pro lovce nejen téměř nemožné, ale i příliš riskantní. Pozorné oči jsou všude a i v době elektřiny, internetu a vesmírných letů se najdou ti, kteří věří na noční tvory. A těm rozhodně není radno se ukazovat na zářící ulici nočního města.
Kocour vydržel čekat do chvíle, než vzdálená věž začala odbíjet půlnoc. Už už chtěl své společnici navrhnout ať vezmou jedno z aut těch zbohatlických dítek útokem, když ho Lomiel vzala za zápěstí a ukázala nahoru.
„Podívej se,“ zavrněla upírka a tvář jí rozjasnil úsměv.
Kočkodlak následoval pohledem její vztyčený prst a zachytil tak na velké reklamní tabuli zářící nápis, který se během pár chvilek změnil na reklamu na čistič toalet. I ta chvilka Kocourovi stačila, ale upřímně příliš nechápal, proč to upírku tak rozveselilo.
„Growling Beasts, dark show dnes ve 23:00 v klubu Mystyx? Chceš jít tancovat?“
„Hlupáčku,“ zasmála se upírka a odhalila nebezpečné špičáky. „V kočičí podobě jsi moc nesledoval populární hudbu, co? Growling Beasts jsou black metalová kapela, která momentálně letí. Dneska se na nás usmálo štěstí, lásko.“
„Jak souvisí naše štěstí se zmalovanými pozéry v černých hábitech, co blijí do mikrofonu?“ ušklíbl se Kocour. V tu chvíli mu ale začalo svítat. „Pokud je black metal stejný, jako když my jsme…když…“ na chvíli se odmlčel. „No prostě před sedmdesáti lety, tak na upíří kousanec nastaví krk každá bledá podvyživená slečinka s bílým make-upem, na kterou mrkneme.“
„Chytrý kluk,“ upírčina tvář ve svém úsměvu téměř ztratila lidské rysy. „Tak jdeme, než nám ta show skončí?“
„S tímhle výrazem tam dobře zapadneš,“ rýpnul si ještě Kocour. Lomiel ho umlčela dlouhým polibkem, ze kterého mrazilo a pálilo zároveň, a pak už oba vyrazili nocí ke svému tepajícími mladými krky přeplněnému cíli.
***
„Rasiene, nedělej si iluze, že koncert takového škváru ty dva přiláká. I kdyby byli ve Varšavě, o čemž pochybuju, sem by nevlezli. I když to zvíře má možná podobný hudební vkus, jako dnešní mládež,“ zakončil svůj monolog upír a protáhl se na barové stoličce. Ohlušující řev mu trhal citlivé uši na kusy a začínali mu lézt na nervy barmanovi podezřívavé pohledy. Chlápky, kteří ucucávají z koktejlu přes tři hodiny, aniž by ve sklenicích nějak moc ubylo, asi nevídá nijak často.
„Ještě počkáme, Theodore,“ Rasien si zamyšleně pohrával s barevným slunečníkem. „Něco mi říká, že tentokrát jsme blízko.“
Theodor se znechuceně ušklíbl. Tahle maškaráda už ho vážně přestávala bavit. Cákance rudé barvy na stěnách a děti s bíločerným malováním na obličeji, ověšené řetězy, lebkami a pentagramy. Připadal si tu v černém obleku jako šašek. A nejen kvůli obleku. Text kapely, alespoň části, kterým rozuměl, vzýval satana, volal po krvi neviňátek a po krvavých hodech. ,Stačilo by nám vycenit zuby a všichni, včetně drsně se tvářících „Vrčících bestií“, by se podělali do kalhot.‘ pomyslel si upír a než tuto myšlenku stačil patřičně rozvinout ve své fantazii, něco ho napadlo: „Jsi starší než já, Rasiene, proč nepoužiješ Volání krve, abychom ji našli? Pokud je ve Varšavě, tak ji ucítíš.“
Rasien se pomalu otočil na svého společníka a plynulým pohybem sesedl z barové stoličky. „Nebude to třeba. Právě vešla,“ procedil mezi zuby a nenápadně se vmísil do ječícího davu.
Theodor ani nemusel pohlédnout ke dveřím, aby vycítil přítomnost upíra. ,Výborně, možná to přece jen bude zajímavé,‘ problesklo mu hlavou, než zamaskoval svou auru a vnořil se mezi černě oděnou mládež.