Kocour a Lomiel – I. – Kráska a zvíře 3/3

Publikováno Od LumennKategorie:Kocour a Lomiel...
Přináším slíbenou třetí část první kapitoly. Minule jsme se dozvěděli jak se z Lomiel stala upírka a proč na své cestě věčností kráčí s kočkodlakem Finnwanem, zvaným Kocour po boku. V tomto díle se dozvíte, proč se Kocour tak dlouho neproměnil v člověka a možná i něco víc:) Předem se omlouvám, tato kapitola je děsný, ale vážně děsný slaďák. Tak s (upíří?) chutí do toho;)
Kocour se s prudkým trhnutím probudil. Jeho zvířecí instinkty mu říkaly, že se něco děje. Jenomže hotelový pokoj byl tichý a temný jako když usínal. Jenom…
Lomiel seděla na posteli a zamyšleným pohledem sledovala spícího Kocoura. Málokdy se probouzela ve chvíli, kdy mohla ještě vidět jeho pravou podobu. Raději se před ní neproměňoval a zůstával malým roztomilým černým kocourkem. A dřív, kdysi dávno, ještě mladým a krásným mužem.
Když Kocour otevřel oči, jejich pohledy se setkaly. Lomieliny temně černé oči bez bělma a Kocourovy žluté s úzkými zorničkami, které přesto měly v sobě víc lidského, než oči upírky. Dívali se na sebe a náhle jako by oba ucítili, že chvíle odcizení jsou pryč a oni si zase rozumí beze slov. Jenomže Kocour už za těch skoro padesát let bez proměny v člověka téměř zapomněl mluvit a Lomiel mu téměř zapomněla naslouchat.
„Smutný…těžko…žít…sám…ty…už ne láska,“ vyčetla z jeho pohledu.
„Kocourku, věčný život je těžký a já se bojím, že zapomínám co je láska. Ty už ses mi jako člověk neukázal dlouhé roky. Nikdy jsem se nedověděla proč. Proč jsi se mnou tehdy přestal mluvit a ukryl ses pod kočičí srst?“
„Smutný…těžko…viděl…nechtěl….viděl…smutný,“ Lomiel zavzpomínala na ten den před padesáti lety a hlavou jí blesklo poznání. Ano, od té noci spolu nemluvili, jen občas při lovu. Nejdříve se Kocoura ptala den co den a prosila ho, aby se proměnil, ale on tvrdošíjně seděl a smutně předl. Po několika měsících to tak nechala být. Po letech si zvykla. A teď po půlstoletí už snad ani nedoufala, že by s Kocourem mohla komunikovat zase jak s člověkem. I jeho jméno už jí nešlo přes rty a přece ho ztěžka vyslovila.
„Finnwane, odpusť,“ řekla skoro neslyšně. „Vím, co sis musel myslet, pokud jsi viděl, co se tenkrát stalo, ale já nevěděla, že to víš a kdyby…kdyby ses zeptal, všechno bych ti řekla.“
V očích upírky se zaleskly slzy. Kocour ji neviděl plakat už dlouho…naposledy tenkrát na operačním sále. A to se zdálo jako tisíc let, ne jako pár desetiletí.

„Ne…plakat…rád,“ četla upírka v Kocourových očích.
„Je mi smutno, moc smutno. Kdybych to věděla, má lásko, mohlo posledních padesát let vypadat úplně jinak,“ Lomiel se třásl hlas.
„Láska…bolí…,“ oči kočkodlaka zamžikaly, jako by zaháněly deroucí se slzy. Náhle se Kocour postavil, jeho srst se začínala zkracovat, drápy a ocas zmizely a za okamžik stál před Lomiel nahý muž. „Láska bolí, ale bez ní je bolest ještě nesnesitelnější,“ zašeptal. Jeho hlas zněl zvláštně nakřáple a trochu jinak, než si Lomiel pamatovala.
„Proč ses nezeptal? Proč jsi se neproměnil už tenkrát?“ Lomiel se třásla a její tvář brázdily stužky slz.
„Myslel jsem, že když zůstanu Kocourem, opustíš mě a odejdeš k upírům. Nechtěl jsem ti bránit. My dva jsme teď každý na opačném břehu řeky a most je v nedohlednu. Ale tys neodešla. Neopustilas mě,“ až do této chvíle Kocour upíral oči k zemi, ale nyní je zvedl a smutně se zadíval na Lomiel. Ty oči milovala a jejich pohled nešel zapomenout ani za půl století. Byly matně šedé, nyní s trochu zarudlým bělmem, moudré a mírné.
„Kocourku, Finnwane, má lásko, copak bych mohla? Tenkrát jsem upírům musela slíbit, že odejdu a nevěřili mi. Nešlo to jinak. Musela jsem ochránit naši lásku. A ani tisíc let bez tebe mě nezbaví mého citu. Snad jsme na opačných březích, ale našim mostem je naše láska,“ upírka celou dobu upírala své černočerné kruté oči do šedomodré poezie Finnwanova pohledu. Teď už jí došly síly, příliš jej milovala za svého života a ani její pomalu bijící chladné srdce nemohlo tento cit změnit, ale ona cítila tolik výčitek.
***
První měsíce jejich společného života byly těžké. Živořili a strádali. Finnwan se musel neustále proměňovat v kočku, protože mezi lidmi po něm bylo vyhlášeno pátrání. I když jeho případ smetli ze stolu jako pravděpodobnou sebevraždu, skrývání neustávalo. Ale nemuseli mizet v temných uličkách, aby je v jejich odlišných podobách nezahlédlo oko člověka. Pronásledovaly je bytosti noci, jak Lomielina tak Finnwanova rodu, rvaly se s nimi o kořist a nadávkami a hrubostmi dávali najevo své opovržení.
Takhle se to táhlo téměř deset let, plných utrpení a ponížení. Nakonec byli Finnwan a Lomiel vyhnáni z měst a odkázáni na lesy a vesničky. Pro kočkodlaka nebylo těžké žít o zvířecím mase, ale Lomiel se krev jelenů a hlodavců hnusila a jen s odporem se díky ní udržovala na živu. Slábla však den ode dne a Finnwan proto odcházel na lov sám, zatímco ji nechával na odlehlé pasece, kterou si vybrali jako prozatímní domov.
Ten večer byl dlouho pryč a Lomiel pozorovala hvězdy a dorůstající měsíc. Blížící se úplněk sliboval kočkodalkovu plnou sílu a velkou chuť nejen na potravu, ale i na milování, které díky její únavě bylo čím dál tím méně častější. Měla strach, jak zvládne tento měsíc jeho nápor.

Z těchto úvah ji vyrušil měkký hlas.

„Kočka je na lovu a upíři mají pré?“

Lomiel se zprudka otočila. Upírovo pohrdání bylo patrné, přízvuk, s jakým vyslovil slovo kočka – jako by hlásku po hlásce plival rozžvýkaný trus.

„Finnwan mi obstarává jídlo. Co tady chceš?“ vypálila upírka rovnou.

„Jídlo?“ upír se zašklebil a pomalu přešel až k Lomiel. „Lesnímu dobytku a ušatým zajícům říkáš jídlo? Hodně si klesla, sestro!“

Tentokrát si dal práci, aby i jeho „sestro“ znělo jako oslovení té nejposlednější poddané hřbitovních ghůlů. Pobaveně sledoval, jak Lomiel mizí i ta trocha barvy z tváří.

„Řekni mi co chceš a vypadni,“ procedila skrz zuby.

„Spíš mě zajímá co chceš ty,“ usmál se upír a přivřenýma očima si dlouho měřil Lomielinu vychrtlou postavu. „Živořit v lese s tím zvířetem, požírat chlupaté malé savce a čekat až z tvých žil vyprchá poslední jiskra věčného života? Anebo se pokorně vrátit mezi své rodné, poučit se ze svých chyb a začít si užívat hojnosti a přepychu, které nabízí život v komunitě Vznešených?“

„Co bych podle tebe měla chtít?“ Lomiel ztišila hlas a upřela oči kamsi do lesa. Útroby se jí svíraly hladem po lidské krvi a zesláblé tělo se bouřilo proti nocování na vlhké zemi. Ale láska, láska ještě dávala jejímu vyprahlému nitru sílu snášet utrpení. Jak dlouho to bude trvat, než dojde i její moc, bylo ve hvězdách.

Upír znenadání přejel Lomiel prsty po tváři. Rozškrábl ji do krve, kterou pak slastně slízl z dlouhých nehtů. „Vím po čem žena jako ty touží,“ zašeptal a vedl její ruku po své hrudi níž k břichu.

Sekla nehty a tentokrát to byla ona, kdo se nabažil chuti krve. Nesmrtelností oslazená rudá tekutina jí dodala novou sílu, ale zároveň její mysl zahalila do rudého pláště a místo srdce ji ovládal jen chtíč.

„Vrátíš se mezi nás?“ šeptal jí upír, zatímco bojoval s jejími kalhotami. Halenku roztrhl už před chvílí.

Zakousla se mu do zápěstí a užívala si chuti chladné a výživné krve. „Chvíli to potrvá,“ vzdychla když se jí upírovy rty přisály ke klínu. „Ale…ach…vrátím se…aach…“



Finnwan konečně našel stopu stáda srnek a po chvíli si svůj úlovek mohl naložit na záda. Zavětřil Lomielin pach a vydal se zpět k mýtině. Nebyl však ani v půli cesty, když zachytil ještě jiný pach, krvavě rudý a smyslně ostrý. Mrtvá srna spadla se zaduněním na zem a Finnwan se plížil mezi stromy tak tiše jak dokázal. Co může upír po Lomiel chtít? Proč vážil cestu až sem?

Odpovědi na své otázky slyšel dříve, než je mohl vidět. Lomielino sténání provázené hrubšími vzdychy neznámého upíra se mu zabodlo do mozku jako ledová jehla. Mučil se dál a roztřeseně se doplížil až k okraji stromů, které obklopovaly mýtinu. Se slzami v očích pozoroval štíhlá bledá těla dvou nemrtvých proplétající se v tanci extáze. Trvalo to jen pár minut, ale jemu ty chvíle zůstaly vypálené v mysli jako cejchy popravčích mistrů, které někdo po tisíc let zapomněl dát vychladit.



***


Upír ještě slízl poslední kapku Lomieliny krve, která ulpěla na její hrudi a pak se pomalu oblékl, aniž by z ní spustil oči. „Máš pár týdnů, kdy tě necháme lovit ve městě a neublížíme ani tomu zvířeti. Pak se ho zbav a vrať se tam, kam patříš.“ Lehce ji kousl do brady. „Víš, co ti můžeme nabídnout. On nemá nic. Přemýšlej, krásná Lomiel, a rozhodni se tak, jak se na Vznešeného sluší.“ Otočil se a pomalu odcházel. Kousek od okraje mýtiny se však zastavil a pomalu pronesl: „Jinak z toho Starší vyvodí důsledky.“



***



Ještě než zmizel úplně, Finnwan zachytil jeho pohled. Ten zmetek věděl, že jsem tu. Blesklo kočkodlakovi hlavou, když upír lehce pozvedl koutek a jako stín se ztratil v listoví. Nejprve se za ním Finnwan chtěl vydat, aby zmírnil svůj běsnící vztek, ale náhle jako by v něm všechno shořelo na popel. Odešel do lesa a až do svítání zbůhdarma běhal mezi stromy, drásal jejich kůru a lízal si rány, které si sám působil ostrými větvemi. Chvíli předtím, než vyšlo slunce, vzal mrtvolu srnky a donesl ji na mýtinu.

Myslel, že bude jíst sám a Lomiel bude už dávno na cestě mezi upíry. Ke svému úžasu ji našel, jak sedí ve stínu stromů, stejná jako ji opouštěl včera večer, stejně krásná, jen smutnější a bledší. A nedosažitelnější. Mlčky před ni shodil mršinu a pak se ze své kočkodlačí podoby pomalu změnil do nepohodlně malého černého kocoura.

Příštích padesát let jej Lomiel jinak nespatřila. Jeho podoba se jí však vtiskla do paměti a ona milovala statného mladého muže s šedýma očima stejně, jako černého kocoura, stejně jako vraždící bestii. Milovala a doufala, že jednoho dne ho zase sevře v náručí a pomilují se tak jako dřív. Její čekání se snad konečně naplnilo…



***
Slzy kanuly po tak dlouho suché líci a svojí hořkosladkou vlhkostí svlažovaly tu strohou, ostře řezanou upírčinu tvář. Vzpomínky se draly ven se stejnou intenzitou a Lomiel se náhle cítila lidštější, než kdy ve svém nesmrtelném životě.
„Neplač. Bolí mě když pláčeš, před padesáti lety jako dnes!“ Finnwan si sedl k Lomiel na postel a nechal ji, ať se mu stulí v náručí. Její ruce které ho zprvu pevně tiskly ale postupně začaly bloudit po jeho nahých zádech a když se mu Lomieliny nehty zaryly mezi lopatky, bylo oběma jasné, že u láskyplného objetí nezůstane.
Vyprostit Lomiel ze šatů byla otázka pár okamžiků a Finnwan byl po své proměně stále nahý, voňavý zvířecím potem a chutí krve z nedávného lovu. Upírka se k němu tiskla a nechala jeho ruce bloudit po svém těle, kterého se nedotkly už tak mučivě dlouhou dobu. Kočkodlak přejížděl po jejím štíhlém břichu a svůdných ňadrech, laskal její stehna a klín, líbal ji na šíji a na krku a šílel touhou a bolestí, stejně jako jeho milovaná. Napjatí k prasknutí prodlužovali ten okamžik vzájemného sblížení a svíjeli se v nenaplněné extázi snad hodinu, snad staletí. Když jejich touha dosáhla vrcholu přirazila Lomiel Finnwanovy slabiny ke svým a oba hladovějící milenci ve stejném okamžiku vylétli až na vrchol slasti.
Jen pomalu a neochotně se s chvějícími víčky a nehty vzájemně zarytými do krvácejících zad vraceli zpět do reality a zaklesnuti do sebe leželi na zválené posteli dokud oba nebyli schopni zcela vnímat.
„Některé věci řeknou více než slova,“ zašeptala Lomiel, když se pomalu přetočila na bok a přitiskla se ke Kocourově rameni. Opřela se tváří o jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce, bijícího desetkrát rychleji, než to její.
„Muselo nám to trvat padesát let?“ usmál se napůl hořce, napůl šťastně Finnwan a vtiskl Lomiel polibek do vlasů.
„Padesát let je méně, než věčnost,“ opáčila upírka a škádlivě se protáhla.
„Mě to přišlo jako věčnost, když jsem se na tebe díval a čekal, že už zítra bude ten den, kdy mi navždy odejdeš, že až se probudím a slunce bude nad obzorem, ty se rozloučíš jen úšklebkem a půjdeš mezi své bratry a sestry. Připadal jsem si tak malý, ale ty…“
Lomiel mu položila prst na ústa. „Ale já jsem zůstala,“ zašeptala, než ho políbila na rozevřené rty. „Má lásko, je ještě noc, naše paní, a do rána zbývá mnoho času.“ Finnwan si náhle všiml, že Lomielina ruka už dávno nespočívá na jeho bedrech, ale míří k úplně jiným místům.
„A my máme co dohánět,“ stihl ještě říct, než se Lomiel zmocnila jeho opět vzrušeného údu a jakékoli další řeči byly zbytečné.
Ranní paprsky je zastihly tak, jak už dlouho ne. Finnwan objímal Lomiel pažemi a jejich nahá těla se tiskla k sobě v poloze, ve které k ránu skončili s přípitkem z číše lásky, opilí její sladkostí a touhou.