Paradox dnešní doby

Včera jsem na fejsbuku ulovila zajímavou fotku, která mě přiměla k zamyšlení. A ještě zajímavější byl text pod ní, který nevymyslel autor příspěvku a bohužel ani nevím kde ho ulovil, každopádně stojí za to. Obrázek vidíte zmenšený tady v perexu, ale samozřejmě vás čeká velký dole v článku. Jsou na něm lidé jedoucí metrem, každý má na klíně notebook, kapesní počítač nebo mobil, jen jeden pán drží papírovou knihu. Nejde mi o to, soudit dnešní dobu, ale to si krucinál lidi neuvědomují, že tyhle technické hračky se můžou kdykoli pokazit, že jim můžou dojít baterky a když spadnou na zem, už je třeba nikdy nezapnou? Že kdyby se cokoli stalo s eletrickou sítí, tak jim ty krámy budou k ničemu? A že až příští generace archeologů budou vykopávat artefakty dnešní doby, nenajdou naše písmo, naše vědění, ale neidentifikovatelné krabičky, které prohlásí za ozdoby a kultovní předměty a nikdo se o nás nic nedozví? A nebo, nebo jsem možná jen staromódní a celý tenhle svět míří k zářným zítřkům. Kdo ví.
Paradox našeho času je, že máme větší budovy, ale menší charaktery; širší dálnice, ale užší rozhled. Máme větší domy, ale menší rodiny; více vymožeností, ale méně času; více expertů, ale ještě více problémů; více lékařů, ale méně zdravých; více vědomostí ale méně moudrosti.
Znásobili jsme bohatství, ale snížili hodnoty; povídáme příliš mnoho a milujeme málo. Píšeme více, ale čteme méně. Jsme schopni letět na Měsíc, ale máme problém přejít přes cestu a navštívit souseda…
Technický pokrok nezastavíš. Ale je to dobře? Chcete návrat ke kořenům nebo život ve sci-fi? A nebo od všeho trochu, co myslíte?