…vzpomínky, co mohou zabíjet.Téma tohoto týdne je „vzpomínky“ a trefilo se do takového okamžiku, že přesnější to být nemohlo. Za týden oslavním jedno takové soukromé výročí. Výročí, které mě zrovna moc netěší a vzpomínky na něj jsou docela černé. 20. února roku 2003, tedy před deseti lety, jsem si začala vést deník, který existuje dodnes a stále do něj přidávám nové zápisky. Sice jen zřídka, ale přece.
V tomhle deníku je zaznamenáno celé moje utrpení v době, kdy jsem se chtěla zabít, trávila jsem měsíce na psychiatrii, jsou tam zaznamenány všechny moje lásky, sny a touhy. Co jsem zažila s kterým partnerem, jak jsem se znovu ocitla v léčebně, jak jsem poznala Finna a gothiku a Škorp a Mamuta a co chci dělat se svým životem. Ovšem valnou část deníku tvoří právě ty černé, sebevražedné myšlenky, na mnoha stránkách si vypisuju svoji tehdy zlomenou duši. Píšu o sebepoškozování, schizofrenních stavech, popisuji pokus o sebevraždu do nejmenšího detailu. Není to hezké čtení. A o nic hezčí vzpomínky. Ale je to deset let a k tomu tohle téma týdne a tak jsem se rozhodla se do nich opět ponořit.
Teď si přečtete něco, co dosud četli jediní dva lidé. Rozhodně nechci vypisovat svůj deník na internet či kamkoli jinam, to nejspíš nikdy nepřijde, pokud nedopadnu jako Anna Franková a můj táta si nenajme hackera:) Ale když už vzpomínám a slavím svoje smutné výročí, tak proč nenechat vás, moje věrné čtenáře, nahlédnout do zatuchlých a dávno zapomenutých koutů mojí duše.
…úvodní zápis
Čtvrtek 20.února 2003; 19:00 středoevropského času
Nápad psát si deník už je starej jak Metuzalém, ale co. Nějak se přece bavit musím. Zatím jsem si psala deník už asi 1000x ale nikdy ne s valným úspěchem. Tedy, 1000x ne, jen třikrát. První byl takový malý deníček (myslím žluté barvy) no a do něj sem psala naprosto úchylné věci. Bylo mi asi deset nebo ještě míň, vlastně už si vzpomínám, byla jsem v páté třídě:-)
Druhý byl o něco lepší, takový velký modrý sešit to byl a to mi vydrželo docela dlouho, ale taky docela zvláštním způsobem no a tak jsem toho taky nechala. Ještě teď ho někde mám
Třetí je supertajný deníček (ha ha ha) no a v něm jsou teda fakt hlody. Píšu tam o lásce( hlavně že jsem o ní v té době věděla houby) a o kámoškách a v podstatě o ničem.
Co vyleze z tohoto jsem fakt zvědavá, ale proč nezkusit něco nového, když už píšu román, básně a povídky tak co nezkusit deník.
Jak jsem se k tomu dostala? Dnes jsem se dívala na televizi, na Kung fu, to je úchylný seriál, ale dívatelný, a tak v tom si hlavní hrdina a jeho otec a otec jeho otce psali deník. Tak mě to inspirovalo.
O čem psát? Hlavně si sem chci napsat naprosto dokonalou myšlenku, kterou v tom seriálu dnes kdosi řekl a pak ještě jednu báseň od Tolkiena, traky nádhernou, z návratu krále, tak ta myšlenka:
Každý člověk má čtyři tváře. Jednu, kterou ukazuje. Jednu, která je vidět. Jednu, o které si myslí, že je pravdivá a jednu která pravdivá je.
Řekla bych, že to opravdu sedí. A co já? Já ukazuji tvář, která je veselá, ale před někým se odhalí i ta smutná a zlomená. Myslím, že vidět je jen ta veselá, sebevědomá a hravá a myslím si, že pravdu má ta, která je melancholická a cítí bolest, stejně jako Lúmenn.
Ale o tom až později. Která má tvář je pravdivá totiž opravdu netuším.
Z pochyb a tísně tmou do jitra je jsem,
zpíval jsem slunci, zasvítil se meč.
do konce naděje jsem dojel, a teď do skonání
zlobou a zhoubou do skonání dne.
Zpívá to Éomer a je to moc hezká báseň, zajímavá a tak nějak mě přitahuje, ani nevím čím.
Teď k těm tvářím. Já jsem dost zvláštní člověk, a vlastně ani nevím zda člověk jsem. Řekněme tvor. Moje mysl je jako rozervaná vlajka, která visí na stožáru a její cáry postupně rozfoukává vítr. Myslím, že jsem schizofrenik, alespoň podle lidských měřítek, ale podle mého názoru jsem absolutně zdravá a nepatřím sem, což někdy cítím silněji, někdy méně. Pokud bych byla nemocná, pak chci zemřít a být ve tmě a nevědět nic o tomto zvráceném a podlém světě, kde jedinou hodnotou jsou peníze a láska a čest tu nemá místo, snad jen v pohádkách a ve filmech a i tam je to jen „jako“. Pokud jsem zdravá a mám pravdu, pak chci zemřít a odejít do středozemě, do ardy, do země mého srdce, kde slunce je rudé když zapadá a i krev je rudá, když teče na bitevním poli, kde čest se střetává se lží a krutost s jemností elfích písní! Ale to je snad jen sen. Just a dream, jak řekl frodo ve filmu a v mém případě má bohužel nejspíš pravdu.
Ne, sebevražda není řešením, protože já musím předat lidem poselství. Poselství o lásce a nebezpečí, ale pak zemřu. Jednou mě napadlo, že až mi bude 19 tak zemřu na autonehodu a já tomu uvěřila. Asi jsme si to namluvila nebo co, prostě to tak cítím a snad to tak i bude, protože se k té myšlence upírám a těším se na to. Přesto jsem se už o sebevraždu pokusila, ale jen pokusila. Jednoho dne jsem spolykala prášky, asi 22ibuprofenů a usnula jsem. Myslela jsem, že to nepřežiju a budu tam, kde si přeji být, ale ráno jsme se probudila zde a bylo mi jen zle, na těle i na duši.
Pak jsem se pokusila podřezat si žíly. Nejdřív jsem se jemně řezala do ruky a nebylo to hluboké rány, ale zůstaly po nich pár dní šrámy a všichni na mě hleděli jak na úchyla. Pak to bylo horší, řízla jsem se hluboko a téměř k žíle, ale až k ní to nebylo. No a pak mám tři dost hluboké rány, ale vždy mi ta žíla unikne. Jednou chybělo maličko, už její modrá čepička prosvítala pod tenounkou vrstvou kůže, ale já si řekla, že nesmím zradit Verunku, ale o té taky až za chvíli. Tak jsem si hodila gumou, na jedné straně bylo napsáno TANCAVË, jako ano a na druhé LAU jako ne. Když ano, zabila bych se, ale padlo ne a tak jsem zde zůstala, možná je to dobře.
Nyní se cítím zvláštně, zase na mě jdou moje pocity, ale není to tak silné, spíš cítím tlak na srdci, je to pocit, jako bych se na něco těšila a zároveň mě něco tížilo, ale nevím, který z pocitů to lépe vystihuje.
Dnes se mi nějak nechce spát, každý den teď vstává o šesti ráno a chodím spát v deset večer, kvůli lékům, ale nevadí mi to. Včera se mi chtělo spát, ale dnes jsem OK a chce se mi sedět a spát anebo brečet a hledět na hvězdy a zpívat pro Elbereth! Poslouchám soundtrack k TTT a je to krásná muzika, ale já cítím něco divného, nevím co to je, takovou předzvěst čehosi. Chce se mi zemřít, ale jinak než jindy.
Miluji jednu část mého života ve Středozemi, ze kterého si pamatuju jen útržky. Vycházím z keřů a přede mnou je nádržka na vodu nebo fontána a u ní někdo stojí, asi oděný v bílé, ale nevím to jistě, snad je to Varda a já přistupuji blíž. To je vše a to mne vždy rozechvěje a naplní to mé srdce touhou.
…jak jsem poprvé poznala lásku:
Pátek 23.ledna 2004; 15:10 s.č.
Potkala jsem lásku mého života. Muže na kterého čekám po všechny své životy a doufám, že tentokrát je to konečně ten pravý. Byla jsem na Tolkien CONu v Praze, super akce, moc se mi tam líbilo, a součástí byla i čajovna. V ní jsem se náhodou ocitla s Kačou. Byl tam krásný kluk co hrál na kytaru, pořád jsem se na něho musela dívat. Hleděli jsme si stále do očí a já zápasila s nesmělostí a s touhou jít za ním a promluvit s ním. Nakonec odešli a já toho litovala. Nakonec jsem přišla do čajovny večer po koncertu a za chvíli tam přišli také on a jeho kamarádi. Musela jsem se s ním pokusit promluvit, prostě jsem po tom toužila. Navázala jsem s nimi hovor, nejprve o té kytaře a pak se mi postupně představili a já se s nimi začala bavit. Zjistila jsem že On se jmenuje Filip (přezdívkou Iko) a je mu necelých 16. Nakonec jsme se tak nějak rozloučili a další den jsme si jen zamávali a jela jsem domů. Naštěstí jsme si v čajovně vyměnili svá čísla. Ještě ten den večer mi napsal, že se do mě asi zakoukal. Já mu odpověděla. A od té doby si stále píšeme a voláme, řekl mi, že mě miluje a že jsem ta, kterou v každém svém životě hledá. Máme spoustu společného. Věříme v to samé, máme rádi magii, fantasy, meče. Jsem zamilovaná. Opravdu zamilovaná
…klidný život „normální“ holky:
Sobota 16.prosince 2006; 20:40 s.č.
Mám teď trochu melancholickou náladu, tak tu sedím a ťukám do klávesnice. Nemám co dělat, je večer ale nechce se mi spát. Blíží se Vánoce a blíží se také čtyřleté výročí mého prvního pokusu o sebevraždu. Od té doby jsem prošla mnoha změnami, zažila mnoho utrpení, ale i mnoho radosti. Co se ve mně odehrává teď? Ani nevím. Zdá se mi, že od cesty světla jsem se teď obrátila špatným směrem. Ale přijde mi, že vlastně jen navenek. Uvnitř jsem stále Naraníel, taková jaká jsem byla. Občas si vzpomenu na život jaký jsem vedla před čtyřmi lety. Na mou touhu dostat se zpět domů, tam kde jsem se narodila úplně poprvé. Eru…existuje ještě někde uvnitř mě? Má u mě ještě místo? Věřím v něj? Snad ano, snad ne. Mám uvnitř občas trochu zmatek, co je správné a co je špatné. Teď jsem plná vzpomínek a raději si nechci číst staré zápisy. Občas se k tomu dostanu a nejsou to příjemné vzpomínky. Bolí to, ještě stále.
Nevím, co napsat. Nevím, co se ve mně v tuto chvíli odehrává, je to zmatené. Vzpomínky o kterých jsem si myslela že už je odvál čas, se mi vracejí a útočí na mě. Nechci je, ale jsou tu, živé a krvavé. Měla bych chuť zase vidět tu sladkou krev…ale ne, nesmím, je to zakázané ovoce, které tak dobře chutná. Dost!
Je tam toho tolik, nevyřčeného, nepřiznaného, mezi řádky i na nich, zalité krví, slzami, stvořené mnou. Když to čtu, dějí se se mnou divné věci. Cítím to, jako by se to stalo včera, jako bych nebyla třináctileté štěně, ale já, dospělá třiadvacetiletá žena. Každý řádek vyvolává tisíce asociací, u mnoha zápisků si přesně pamatuji kdy, kde a jak vznikly.
Vzpomínky. Je jich tolik! Můžu je vyvolat, můžu se jich dotknout, ale nikdy už je nemůžu vymazat, vzdát se jich. Znáte ten pocit?
Divná nálada, divný den, divné vzpomínky. Šup z hlavy ven, vy mrchy nehezké, konec, zase vás zavřu do počítačového souboru a bude od vás zase na chvíli pokoj…
A co vy a vaše vzpomínky? Které byste nejradši smazali jako nevhodný dokument a které naopak chcete vyvolat, ale nejde to? Podělte se:)
Mám spoustu vzpomínek, které bych nejraději zmuchlala a vyhodila, ale nejde to, doufám v to že časem na ně zapomenu. Jednu silnější mám z dětství, ale tu sem nebudu psát. Pak je tu taková ještě čerstvá vzpomínka, když jsme se pohádali s mamkou, bylo to kvůli fotbalu. Srašně ráda hraju fotbal a chtěla jsem v té době nastoupit do jednoho družstva místního, ale mamka mě nijak nemohla pochopit, neustále opakovala, že to není pro dívky, že se ostříhám a budu vypadat jako chlap, a já jí neustále uklidnovala že to tak nebude. Nevím ani co se v tu chvíli přesně přihodilo, ale vytáhla nůž a byla celá naštvaná, říkala, že pokud můj život bez toho nestojí za nic, tak jak je libo že mi s tím takto pomůže. Věřím že to nemyslela vážně, že to byl záchvat zuřivosti, ale doteďka si kladu otázku, jestli by se na to vážně zmohla, kdyby přede mě neskočil můj malý bráška.
Jinak k tvému deníku. Při některých částích mi běhá mráz po zádech a tak nějak mi to divně v břiše hraje. Co tě mohlo tak dohnat až k takovému činu, já se na to nikdy nevzmůžu, a je to i dobře, jednou jsem si řekla, že když si někdo vezme život je zbabělec, který to nezvládl asi jako můj strýc. A je lepší si počkat na ten správný čas kdy to příjde samo. Jinak hezky píšeš, líbí to balancování mezi fantazii a realitou. Jen škoda že je to tak chmurné.
Pár takových vzpomínek sice je, ale vlastně, kdybych mohla, nechci je smazat. Díky nim jsem tam, kde jsem a už jsem se naučila se neohlížet zpátky a v minulosti se zas tak nepatlat. Kdoví, kde bych byla teď, kdyby se to nestalo. Nedělala bych, co mě baví, neměla po boku skvělého chlapa.
Četla jsem to opravdu všechno a nevím co napsat. Opravdu mě to chytlo za srdce, ty články jsou melancholické, často bolestivé… Moc mě mrzí to všechno, čím sis musela projít. :'( Věřím, že teď už bude jen a jen líp. 🙂
Kdo je Naraníel?
Jestli je otázka nevhodná, tak se omlouvám, a klidně na ni neodpovídej!!!!
Lúmenn… Moc se v tvých vzpomínkách vidím, jen nemám to srdce a dostatek slz to takto sepsat. Obdivuji Tě.
Vzpomínky bolí, ale bohužel se mi stále častěji vracejí. Když už mám chuť to všechno vzdát, na poslední chvíli mě vždy napadne myšlenka, abych zůstala silná, protože jsem tady za nějakým účelem a ten jsem ještě nesplnila.
Takovýchto vzpomínek mám miliony. Kupodivu jsem ve stejném věku, v jakém jsi ty tenhle deníček psala, a cítím úplně stejné věci… To, co už je za mnou mám pořád nutkání předhodit před sebe. Pak z toho vznikne louže, taková louže, kterou neobejdu, prostě do ní šlápnu znovu. Nějací lidé zapomenou snadno a je jim jedno, co je za nimi. Ovšem někteří, jako třeba já, nikdy nezapomenou, vzpomínky je bolí a tíží a provází celým životem. S tím asi nic neuděláme a duše nás bude bolet do konce těch krátkých lidských a s prominutím (alespoň pro mě) debilních životů…
Prečítala som to jedným dychom….zaujímavé,fascinujúce,krásne,smutné…….vidím sa v tvojich zápiskoch a preto ma láka predstava čítania tvojho denníku :3 x) myslím že by to mohlo viacerým ľuďom pomôcť,ako si sa z toho postupne dostala a tak ;))
[4]: viz: http://lumenn.blog.cz/0612/naraniel-povest a pak je o ní a o Lúmenn celý příběh Paní prstenů, který je tady na blogu taky
Tiež som bol na tom zle, na hranici medzi životom a smrťou podobne ako ty, a vlastne sa to stále nezlepšuje. No.. keď sa ma pred spaním zmocňujú spomienky na ktoré chcem zabudnúť, používam trik s krúžením očí, – http://karolinaloskotova.blog.cz/0809/jak-perfektne-usnout –občas to pomôže resetovať myšlienky.
No ale keď to máš v denníčku, ktorý ti to bude vždy pripomínať… chyť ho a spal!!!
Fanynka Tolkiena už odmala. 🙂 Já nevím, jestli bych se zvládla zabít. Dřív jsem o tom přemýšlela často, teď už jen zřídka. Kdybych nad tím nějak vážněji uvažovala, jistě bych ti to sem nepsala. Ale ta myšlenka je pro mě jakousi útěchou, kdyby nevyšlo to, o co se snažím, raději nebýt, v tomhle, minimálně zatím, nedokážu prohrát. Akorát mi přijde paradoxní, že lidé ze mě začali mít pocit, jak to dělám kvůli poźe, nebo kvůli tomu, že jsem ghoty, co vyvolává satany na hřbitově a poslouchá blití do mikrofonu. V tu dobu možná částečně pravdu měli. Nebyly to nějak velké potíže, asi to částečně přišlo z pózy, to řezání. Poprvé jsem se ale řízla v době, kdy jsem tvrdou muziku a vše sní tak nějak pomyslně spjaté nenáviděla, styděla se za to, nebyla to póza. I přes to to potom z poźy přerostlo ve skutečnost. Až přítel mi z toho pomohl a žiletka se mě už étměř netýká. Ale to by tu zase byl i deníček v komentářích. 😀
Některé vzpomínky mě brzdí a já prožívám ty mua dneškem, jako tu byly půl roku zpět. Některé mě naplňují štěstím a nadějí. Nemyslím si, že všechno bude jako dřív, v jakémkoli případě, to jaké to bylo, to už nevrátíme. Můžeme ale zažít něco lepšího než dřív, začneme od znova, toršičku jinak, ale může nám to leccos přinést.
Bude líp 🙂 Musíš věřit
[11]: nechci na to zapomenout, připomíná mi to, kdo jsem
[13]: neboj se, ono líp už je, toto je historie:)
Zvláštní…nedávno, asi před 14 dny, se mi rozpadl vztah s přítelem po dvou a půl letech. Byl zvláštní, sám se nepovažoval taktéž za člověka. Když jsme spolu začínali, bylo mu něco málo přes 15 a mně 19, ale vypadalo to, že věk jsme si prohodili. Když si projdu ten vztah a to, co tady píšeš, tak on se vlastně cítil úplně stejně. Snažila jsem se mu ukázat, že svět je i barevnější a částečně se mi to povedlo. Ale jeho druhou, temnou stránku, kterou jsem měla jako jediná zatím tu čest pořádně poznat, ačkoli jsem se ji snažila akceptovat a nevyvolávat, jsem neuklinbala. Skončilo to, protože kdysi mě chytil pod krkem a přidusil a věřil tomu, že pokud by ho ta temná stránka dokázala znova silněji ovládnout, dokázal by mě zabít. Sebralo mě to, samozřejmě, ale myslím, s odstupem času, že udělal správně, protože ji chce zvládnout a překonat, zapracovat na sobě. A já vlastně až po přečtení těchto řádků asi plně chápu, jak se cítí a cítil. Jen se bojím toho, že skrz ni se teď častěji bude navracet k těm myšlenkám jako tehdy a i když s nimi bode bojovat více, mám strach aby nepodlehl nebo naopak, až by se mu podařilo ji přemoci, ztratí obrovskou část sebe a bude vyprahlý.
Nicméně jsem ráda, že jsme spolu byli, i když hodně lidí, vlastně každý mě od něj zrazoval právě proto, že se choval jako schizofrenik, co se chtěl zabít, slyšel občas hlasy a měl přeludy a apod.
A díky za tohle zveřejnění Tvých zápisků, protože takhle ho chápu asi ještě víc než kdykoli předtím.
Já k tomuhle nemám pořádně co napsat, nijak zvlášť nemám špatné vzpomínky. Spíš jen věci, které bych nejraději vzala zpátky a udělala jinak, což bohužel nejde a občas si taky připadám trochu jakop schizofrenik ve svém vlastním světě.
Ale co musím napsat je to, že moc krásně píšeš. Přečetla jsem si od tebe více článků a moc hezky se to čte, i když je to místy docela smutné.