Svět snílků, svět noční oblohy

Hlavní hrdina mého oblíbeného seriálu byl sice kapitánem lodi hvězdné flotily a mezi hvězdami se pohyboval denně a nadsvětelnou rychlostí, ale hvězdy jako malé tečky na obloze ho nikdy nepřestaly fascinovat. Jmenoval se kapitán Picard (seriál Star Trek) a jeho kariéra začala tím, že jako malý kluk lehával v trávě a díval se na oblohu. A snil.

Nevím, jestli se mi někdy naskytne možnost dělat kapitána hvězdné flotily a nevím vlastně, jestli by mě něco takového bavilo, ale dívání na hvězdy považuju za stejně fascinující činnost, jaká byla pro Jean-Luca Picarda. Jen zavrátit hlavu a dívat se. Nejlépe daleko od města, kde není hrůzostrašné světelné znečištění, ale jen černomodrá obloha a jasné hvězdy na ní.

Neraději jsem měla oblohu nad naším tábořištěm, kam jsme jezdili se skauty. Je to jedno z mála míst, která jsem navštívila, kde se podíváte na oblohu a vidíte všechno. Hvězdy, pás Mléčné dráhy, každičký detail noční oblohy. A je tak plná, tak zázračná, úplně se do ní propadáte.

Kdysi byla taková obloha i u nás na chatě, ale pak postavili v nedaleké vesnici halogenové lampy na pile, to aby se mohlo makat i v noci a obloha zmizela. Místo ní zbyla jen černá kaluž, na které se tu a tam nachází světlý bodík nezářivějších hvězd. Pila ale loni zkrachovala a tak, když jsem byla teď v zimě týden s Mamutkem na chatě, jsem večer vyšla ven na cigaretu a…bylo to tam. Zadívala jsem se nahoru a rýsoval se tam oblouk Mléčné dráhy a k němu tisíce a tisíce hvězd, které byly tak jasné, zářivé a tak blízko. A pak meteority, padaly jeden za druhým, za těch pár cigaretkových minut jsem viděla asi čtyři. Nádhera.

Další pozorování oblohy, které si vybavuju, jsme zažily s Mamutkem. Bylo to udobřovací setkání po jedné z vleklých hádek loňského srpna a my vyrazili na Záhoří, takový kopeček za Prostějovem, že budeme spát pod širákem a koukat se na Perseidy. Tolik meteoritů jsem v životě neviděla  – pardon, správný výraz je tuším meteorů, ale to ponechme stranou, hlavní je ten zážitek. Jen tak ležíte, držíte za ruku člověka, kterému patří vaše srdce, koukáte nahoru a při každém „pádu hvězdy“ si přejete, aby ta chvíle trvala navěky. Ta láska, ta obloha, ty sny, které se promítají na plátně z hvězdného třpytu. V takovou chvíli byste byli schopni uvěřit všemu.

Ano, víra a sny. Tahle dvě slova vystihují noční nebe více, než cokoli jiného. Když se zadíváte mezi ty malé třpytící se body na černém pozadí, tak zvláštně se vám rozjedou oči a roztočí se hlava. To přicházejí sny, sny, jejichž obrysy zahlédnete mezi hvězdami a ony k vám slétnou níže, aby se s vámi pozdravily. Najednou jasně vidíte svou budoucnost, takovou, jako si ji přejete mít, krásnou a bez potíží, vysněnou.

A pak spadne hvězda. A vy věříte, že to tak bude, že se vám splní každičký sen, který jste z modročerného nebe vykoukali. Ať už je to cokoli, jakkoli velký sen a jakkoli vzdálený v čase, v ten okamžik, kdy se vaše oči rozpíjejí v inkoustu noční oblohy, v ten okamžik v něj věříte. A v co věříme se stává skutečností.

Kapitán Picard si z nebe vykoukal svou hvězdnou loď, která brázdí Vesmír a objevuje nové světy. Moje a Mamutovy oči tam zase našly naši šťastnou budoucnost. A ani vám nic nebrání se podívat a uvidět. Vykašlete se na město, teď v zimě to asi nepůjde tak snadno, ale třeba na jaře, až roztaje sníh a země se prohřeje sluncem, vyražte někam do lesů, na luka, na pole či do hor, daleko od světel nočního města, která ničí nebe. V lese mezi stromy a nebo na louce, kde švitoří cvrčkové, pak obraťte hlavu k nebi a nohy pevně nechejte zabořené v zemi a ocitnete se na dvou místech zároveň, tam kde sny vznikají a kde se uskutečňují. V tomhle okamžiku je obrovská magická síla a vy ji najednou budete mít celou pro sebe.

Jen oči a snílek a hvězdné nebe. Plátno, kam se malují sny. A okamžik, ve kterém se stávají skutečností. Stojí to za to, věřte mi:)

***

***

***