Od chvíle, co jsem dnes ráno otevřela oči mám pořád v hlavě sen, který se mi dneska zdál. Strašně živý a všesmyslový sen, které se i mě, která prožívám skoro každou noc dost reálné sny, zdají jen výjimečně. Sny, do kterých jsou zapojeny všechny smysly se obecně moc často nevyskytují, naprostá většina snů je zraková a zčásti sluchová, a tak je pro mě tento zážitek o to úžasnější. A ještě úžasnější je, že si můj mozek pro takovou jízdu vybral tak nádherné prostředí.
V tom snu jsem pracovala v nějakém národním parku, hodně velkém a hodně starém a prováděla jsem tam zrovna svou mamku. Těžko popsat vzhled toho pralesa – bylo to nádherné. Nepředstavujte si tropický prales, ale prales našeho mírného pásma, vysoké jehličnany, docela hodně tam bylo obrovských sekvojí, ale taky běžných smrků a listnáčů porostlých šedo-zelenými závoji z lišejníků. Celý ten les byl hodně vlhký, všude rostlo kapradí, voněly tam houby a jehličí. Ještě teď si z toho snu vybavuju vlhkost na tváři, doteky stromů na rukou, zbytky kůry na kůži, to jak nám pod nohama lehce ujíždí zablácený dřevěný chodník, vedoucí celým parkem.
Jak jsme tamtudy tak s mamkou šly, došly jsme do části, kde bylo několik popadaných stromů, těch obřích sekvojí, co měly průměr kmene tak pět metrů. Byly tak různě pozopírané o sebe a tvořily skoro bludiště ze spadlých kmenů, ležely tam už roky a přesto když zadul vítr, tak ty kmeny zasténaly, zavrzaly a lehce se zachvěly, že se člověk bál, že pod nimi zůstane. Kráčely jsme pod těmi stromy a cítily posvátnou úctu k těm zesnulým velikánům, jejich pryskiřičná vůně nás hladila v nose a já, která jsem podle snových vzpomínek tou cestou šla tisíckrát, jsem uklidňovala mamku, že se nemusí bát, že na ni ty stromy nespadnou, že už tak leží roky.
Pořád jsme sledovaly chodníček z prken a ten nás zavedl do rohu celého území (to jsem prostě věděla, mapu jsem neměla:)). Byly tam nějaké domky lidí, kteří se tam nastěhovali, ale nejdůležitější byla taková studánka, skrytá ve stínu stromů. Bylo u ní hrozně chladno a vlhko, ze země tam stoupala lezavá mlha a já vyloženě cítila husí kůži, jak mi nabíhá na těle. Tůňku obklopovaly mechem porostlé balvany, obrovské a prastaré. Voda byla tmavá, pokrytá spadaným jehličím a kolem ní bylo kapradí. To místo bylo děsivé a nádherné zároveň. Dýchal z něj chlad a stáří, ale také moc a síla přírody a její syrová krása. Říkala jsem mamce, že tohle je nejstarší část parku a že ta tůňka je více než tři sta metrů hluboká a pak ústí do obrovského komplexu podzemních jeskyní, které vedou až do hloubky sedmi kilometrů a že se chystá expedice, která má prozkoumat, co za život se skrývá v takové hloubce, chladu a tmě.
Lehla jsem si na břicho, studilo to, a dívala se do trhliny, která byla kousek od studánky. Cítila jsem z ní zimu, vlhkost a tajemno, táhla mě k sobě, že jsem se bála, že do ní po hlavě zahučím. To místo mělo svůj život, své myšlenky a touhy, ale mě znalo a neublížilo mi. Povídala jsem mamce, že lidi jsou zlí a hážou tam dolů bordel, dokonce tam pár lidí i nakálelo, jen proto, že z toho měli srandu, ale my zaměstnanci parku se bojíme, že tím mohli narušit ten ekosystém dole a že už ho neprozkoumáme.
Slovo DOLE jsme vyslovovaly úplně vážně a z úctou, protože jsme věděli, že tam žije něco mocného a že my jsme na pokraji obrovského objevu. Pomalu jsme odcházely od tůně a já si pamatuju, že se pak ještě bavíme s nějakými stromy a já si zapisuju, co chtějí a jak se cítí, jako by to byli lidé.V jednu chvíli se ozval praskot a jeden ze stromů, těch menšíc, myslím, že smrk, začal padat a sténání kmene a praskání větví nás přimrazilo na místě – kdo jste někdy viděli nebo slyšeli padata strom, véte, jak to zní a jaký je to pocit, když tak velká a nádherná bytost umírá. S mamkou jsme stály v tom snu bez pohybu a tiše a vzdávaly hold stromu, který padl k zemi a už nikdy neměl vstát. Cítila jsem jeho bolest a celý les bolel s ním.
Ze sna si pamatuju pak ještě útržky, že jsme dole v jeskyních narazili na nové formy života a dokonce na podmořské lidi, kteří žijí v hlubokých vodách a taky v tom jeskynním systému a vypadají jako trochu lidé, trochu medúzy. My jsme je chtěli pochopit a nautič se s nimi komunikovat, ale nějací vědátoři je pak rozpitvali a dělali na nich pokusy.
To už však nebylo tak zásadní, šílené a zajímavé sny se mi zdají v jednom kuse a pak je obvykle hned skoro celé zapomenu, ale tenhle sen mi jen tak z hlavy nezmizí. Pocit vůně jehličí a chuti vlhkého lesa na rtech, doteky drsné kůry obřích sekvojů a jemné hlíny s jehličím, mlha na tvářích a chladné kameny v rukou, to jsou zážitky, kterých se mi nedostává každou noc. A nejšílenější na tom bylo, že jsem to místo znala, už jsem jím někdy kráčela a dívala se do těch vzdálených a nádherných korun, rozmlouvala se stromy a rozumněla jejich steskům.
Byl to nádherný zážitek. A proto jsem se o něj musela podělit a zapsat jej dřív, než by třeba jeho celá nádhera mohla z mé mysli vyprchat.
krásný sen, zrovna na dnešek se mi zdálo něco podobného- ne tak živě, ale zdálo. Viděl jsem tu tůň
dakujem, ze si sa podelila… smutok a krasa padajuceho stromu ma oslovila najviac, budem nad tym este premyslat 🙂
Mně se většinou zdají hodně ponurý sny a nějaký šílenosti a situace, kterých se v tom snu bojím. 🙂
teda.. tak tohle bych taky chtěla "zasnít" nebo jak to říct.. mě se zdálo něco podobnýho, ale hmatové a čichové vjemy bohužel chyběly. navíc je to krásně napsaný.. 🙂
Ten pocit po probuzení musel být nádherný. To jak si popisovala ten život v lese, je nezapomenutelné a ta studánka taktéž. Taky se mi zdají sny, ale bohužel ne takhle pěkné.
Já těmhle snům říkám "Pocitové sny"…jsou moc fajn a také se mi občas zdají :o) vždycky to stojí za to a pak celý den musím na ně myslet…jsou opravdu zvláštní
Jak já závidím lidem s takhle barvitými sny, mně se většinou zdá nějaká nechutnost nebo nepříjemný pocit a nevím, co s tím.
Ta atmosféra dýchla i na mě. I když samotný prožitek byl tedy nejspíš hodně intenzivní 🙂
Docela pěknej obrázek. Pěkné.