Ti, co mě znají osobně, to povětšinou vědí. Pro ty z vás, kteří mě znáte jen (nebo hlavně) díky tomuto blogu, je to možná trochu šok. Ale je to tak – Lúmennka byla více než deset let aktivní skautka. Byla je jak si každý jistě povšiml minulý čas. Proč už není?
Je těžké na to odpovědět…začnu zeširoka a totiž tím, proč jsem skautem byla. Jako malá jsem vždycky byla outsider (i když svoje místo mezi ostatními jsem si nakonec přece jen vydupala) a kromě toho jsem ráda utíkala do světů čestných hrdinů, jako byl Vinetou, Old Shatterhand nebo Mirek Dušín. Není divu, že když mi začala kamarádka ve třetí třídě básnit o tom, jak je skaut super a úžasný, že jsem dlouho neváhala a rozhodla se, že se přijdu podívat na schůzku do klubovny oddílu, kam ona už pár měsíců chodila. Ani jsem tehdy, v květnu 1997, netušila jak moc tím změním svůj život a že se mi skautská klubovna 5.oddílu Dětí přírody stane druhým domovem na deset let.
Byla jsem sice ještě malé sotva osmileté škvrně a tím pádem jsem správně měla chodit na schůzky Světlušek (malých skautek od 6 do 11 let, stejně staří kluci jsou vlčata), ale já si nikdy nekladla malé cíle a tak jsme i s kamarádkou Kristýnou obě pomalu zapadali mezi starší kamarádky a kamarády. Vymyslela jsem si samozřejmě i přezdívku (viz poznámka 1) podle mé hubenosti a záliby v těstovinách jsem si říkala Špagetka, což mi bylo později zkráceno na Špaget. Děti přírody byl (a stále víceméně je) dívčí oddíl, ale málokdy se stalo, že bychom neměly mezi sebou alespoň pár kluků – ony se ty silné ruce na sekání dříví a opravy klubovny docela hodí.
Skautování mě děsně bavilo. Co bavilo – byla jsem jím přímo posedlá. Z prvního tábora v roce 1998 jsem sice ještě (notně povzbuzována podobně zbabělou Kristýnou) odjela v půlce domů, ale v roce 2000 už jsem odvážně držela hlídky, hrála etapovou hru a máchala se v rybníce stejně jako ostatní.
Ve stejném roce se mi podařilo dokončit nováčkovskou zkoušku a protože jsem dosáhla jedenácti let, měla jsem právo složit skautský slib. Na výpravě na podzim roku 2000 jsem celá roztřesená odříkala do plamenů ohně: „Slibuji na svou čest jako dovedu nejlépe, že budu sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské a duší i tělem pomáhat vlasti a bližním.“ Posvátná věta dozněla do nočního ticha a uhlíky ze slibového ohně mám dodnes schované v krabičce. Jak moc mě tato slova ovlivnila v dalších letech po slibu, si neskaut ani nedokáže představit.
Jestli jsem předtím byla nadšená, tak v roce 2001 jsem se do skautingu vrhla po hlavě. Udělala jsem si rádcovský kurz a v roce 2002 mi bylo svěřeno vytoužené vedení družiny Lišek (viz poznámka 2). To už Kristýna dávno do skautu nechodila a mojí pravou rukou ve vedení družiny se stala moje skvělá kamarádka Kača, později přezdívaná Frodo (podle kudrnatých vlasů ála hobit, i když měří skoro 190 cm).
Roky po slibu byly ty nejšťastnější – vedla jsem Lišky, psala kroniku, trochu už i pomáhala s vedením oddílu, ale stále ještě byla bezstarostné dítě, které si naplno užívalo hry a táboření. V roce 2003 se nad tím vším začala stahovat mračna – objevily se první zdravotní problémy a já musela chtě nechtě oddíl trochu zanedbávat.
Přesto jsem až do roku 2005 aktivně vedla družinu a podílela se maximální měrou na oddílovém životě. Snažila jsem se nevynechávat výpravy a hodně mě motivovalo i to, že jsem ke skautu přitáhla mladší sestru Elis, která v oddíle byla něco přes 4 roky.
V září 2004 ale přišly taneční, které jsme měli každý pátek a to se mi krylo se skautskou schůzkou. Nejdřív jsem odmítla do tanečních chodit, nebýt každý pátek v klubovně pro mě bylo nemyslitelné, ale nakonec mě rodiče, spolužáci a i skautky ukecali a já tak na půl roku vypadla z pravidelného rytmu a Lišky definitivně převzala Frodo. Mimoto jsem chyběla půlku tábora 2005, protože jsem dala přednost metalovému festivalu Masters of rock a tím poprvé začalo upřednostňování jiných zájmů na úkor skautu. Předtím jsem totiž žádné jiné zájmy snad ani neměla.
V roce 2006 už jsem měla delší dobu přítele a ještě k tomu byl z jiného města, takže zase bylo o důvod víc zanedbávat docházení na schůzky. Zprvu jednou za dva měsíce a pak stále častěji. Dalším velkým políčkem mé loajalitě skautingu byl dost neuvážen počin našeho oddílu, kdy jsme přibraly asi 15 sedmiletých kluků a založily dvě družinky vlčat – já vedla jednu z nich. Prvotní euforie vydržela jedinou schůzku. Snad jsem jim nepadla do oka, snad to s dětmi neumím, ale kluci mě nesnášeli a dávali mi to patřičně najevo. „Ty blbá Špageto,“ jsem poslouchala čím dál častěji a s tím rostla i má nechuť angažovat se ve vedení. Nakonec jsem to psychicky neutáhla a vlčata poslala k šípku.
Tábor roku 2006 mě ani moc nebavil, i když jsem se konečně plně podílela na jeho přípravě a nehrála hry s dětmi. Přestože jsem se konečně dočkala vedení, na což jsem se těšila od té doby, co jsem začala skautovat, mě na táboře skoro nic netěšilo. A ještě méně mě těšil život v klubovně – v září 2006 jsem se stala (alespoň oficiálně) členkou družiny Netopýrů, tedy dospělých skautek v našem oddíle, které se podílí na jeho vedení a organizaci. I když „papírově“ jsem byla jejich, akce s Netopýrkami pro mě byly spíš nucenou zábavou. Holky byly sice jen o dva tři roky starší než já, ale stejně jsem se s nimi necítila dobře – měli příliš jiné zájmy a priority než já, která jsem začínala propadat metalu, gothice a dračímu doupěti. Byla jsem taky často nemocná a vynechávala skautské akce čím dál častěji – pokud to nebylo kvůli nemoci, tak kvůli příteli nebo nějaké akci s jinými kamarády. Málo jsem se tedy vídala i se svými nejlepšími kamarádkami z oddílu Frodo, Miky a Sibirkou a tak se můj a skautský svět začaly trochu míjet.
Ačkoli stále ovlivněná skautskou myšlenkou, náš oddíl pro mě ztratil barvy a to, co jsem dříve milovala a čím jsem žila, se náhle začalo stávat koulí na mojí noze, toužící po volnosti. Nezapomenu na jeden z posledních večerů v klubovně v květnu 2007 (jak paradoxní výročí mých deseti let v oddíle), kdy jsem po schůzce odcházela do rock baru na gothic párty a líčila jsem se a oblékala v klubovní koupelně. Holky neměly moc pochopení pro gothické líčení ani můj vzhled. Náhle jsme si neměly co říct.
Svou vášeň pro skauting jsem se pokusila vzkřísit na světovém skautském setkání – jamboree 2007 v Anglii. Krom oslav 100 let výročí založení skautingu jsem zažila neopakovatelnou atmosféru střetávání cizích kultur, kterou nezapomenu do konce života. Třicet tisíc lidí, které spojuje to, že jsou skauti – muslimové si vesele povídají s křesťany, černoši tančí s bělochy, Japonec vysvětluje své zvyky Chilanovi, zatímco si Nigerijec vyměňuje odznaky se Švédem a tak dále. Ale ani nádherná ukázka přátelství, tolerance a svornosti, ani to, že jsem si spolu se všemi účastníky jamboree zopakovala svůj skautský slib mě nedokázalo udržet v oddíle, kde jsem už nedokázala volně dýchat.
Na první schůzce po prázdninách 2007 jsem si připadala jako vetřelec – vtipy, kterým se ostatní smály mě nudily, problémy, které ostatní řešily, mi připadaly banální. Bylo mi smutno a těžko, ale přesto jsem potom učinila rozhodnutí, kterého ani nelituji, ale ani z něj nejsem šťastná, tak jak jsem doufala. Odešla jsem z oddílu, zpřetrhala pouta se skautingem a pomalu začala zapomínat. Místo na výpravy jsem začala jezdit na dřevěné bitvy a na koncerty a páteční večery netrávím ve skautské klubovně, ale v rockovém baru. Skautský kroj a šátek vystřídala gothická čerň, glády mám teď namísto pohorek a nevím, zda bych si ještě vzpomněla na všech deset bodů skautského zákona, zato vím, že podle něj určitě nežiju. Víc kouřím, víc piju a taky mluvím sprostě. Míň se dívám na hvězdy a míň věcí si vybavím, když se řekne základní uzly, morseovka a krabička poslední záchrany. Změnila jsem se – ze Špaget se pomalu, ale jistě stala Lúmenn.
Co se však nezměnilo, je moje srdce. Stále se rozbuší, když někdo řekne „čest, odvaha a pravda“. Stále ví, co to znamená „Být připraven“. V srdci jsem nezapomněla, jaké to je chránit slabší, chovat se ohleduplně a zodpovědně k sobě i přírodě ani jaké to je, milovat své přátele a obětovat pro ně vše. A ve svém srdci taky stále nosím skautskou lilii a vzpomínku na ten den, kdy jsem u ohně pronesla svůj skautský slib.
Vím, že už nikdy nebudu stejná Špaget jako dřív. Můj život najel na jinou kolej, ale přesto se nedá vše, co mi skauting dal jen tak hodit za hlavu. Večery u táborového ohně, dlouhé noci při povídání ve stanu a mlsání tajně ukrytých sladkostí, chladná rána a bláznivé rozcvičky, dopoledne strávená na službě v kuchyni u krásně rozpálených kamen, obědy v jídelně za smíchu a štěbetání, odpoledne plné her, vypjatých nervů a baseballu na zablácené trávě a pak zase západ slunce nad lesy a vůně smůly, jehličí a rybníka…to všechno a ještě mnohem více mi dal skauting a Děti přírody.
Snad se mi trochu zastesklo po tom všem, snad na mě doléhá jen melancholie ze zimy, ale měla jsem potřebu tohle napsat. Říct všem, že někde uvnitř ve mně stále doutná ten slibový uhlík a dát vám všem, co jste skauting nepoznali, ochutnat alespoň trochu z toho úžasného guláše pocitů a dojmů, které ve mně za deset let zůstaly. Ještě je brzy, ale vím, že jednou mě to zase chytí a já se prostě budu muset vrátit – zase otevřít dveře klubovny a spadnout mezi dovádějící děti a zase každý volný víkend trávit na rozpadajících se chatách nebo pod stanem.
Protože kdo se jednou stane skautem, ne jen slovy, ale celým srdcem, pro toho není cesty zpět a celý život může říkat: „jsem skaut“, i když nepatří do žádného oddílu.
A já jsem skaut. Je to možná divné, ale je to nádherné.
poznámka 1: skauti si často neříkají jmény, ale přezdívkami, ostatně jako mnoho jiných zájmových skupin. Někdy si je vymýšlejí lidé sami, jindy přezdívku dostanou podle vzhledu, jména či nějakého zážitku. Různé šílené přezdívky u nás v oddíle byly např.: Psisko, Frodo, Žížala, Sváča, Mandarinka, Nokia, Kyselka, Kugr, Dino, Emü atd.)
poznámka 2: každý oddíl, který vede vůdce oddílu (cca 30 lidí) se skládá z malých skupin – družin o asi 6 až 10 lidech, kterou vede rádce a jeho zástupce podrádce. Oddíly se dále sdružují do středisek a pak okresů a krajů dle geografické polohy města. V čele střediska stojí vedoucí střediska, v čele okresu pak okresní rada. Vůdci všech skautů republiky se trochu archaicky říká náčelník.
poznámka 3: pro ty kdo vědí a dočetli až jsem – děkuju :vám)
Život se mění a my s ním :))))
Kazdy ma svou volbu a cil za kterym si jde a pro ktery se rozhodne.
Aha, už vím 🙂
A tiše závidím
Dříve jsem byla cca rok skaut.Ale nechala jsem toho,jelikož po mě chtěli brigády a musela jsem o výkendu jezdit na srazy(jinak se mi odečítali nějaké body,či co:) ale já jsem radši trávila volný čas s přáteli..
Každý vidí smysl v něčem jiném, neberem Ti to..
Co mas v srdci ti nekdo nevezme a ja su rada, ze tam mas porad i skaut!
Jej, Špaget, ted´ tě teprve znám! Vzpomínáš-li si na mne z tábora 2006? A jestli ne, neva. Myslela jsem, že jsi vystoupila zkrz to omdlévání… Já vím, že to máš ještě v srdci, poznávám to z tvýho článku! Ty, Špaget, to je prostě ŽIVOT…!
Kubikula: jj pamatuju si na tebe:) a jsem ráda, když někdo v 11 letech dokáže napsat, že skaut je život. Ano je a já jsem ráda, že to tak cítím, i když v oddíle už nejsem:)
Krásně napsané…:)Do skauta chodím 5 let, jezdím na rádcák, letos jsem byla na Slovensku na středoevropském jamboree. Pro skauting všechno. S jednou členkou naší družiny spřádáme plány abysme mohly v létě jet na MoR, šetříme si na glády, ale nedovedu si představit, že bych oddíl opustila. No, jak to se mnou bude za dalších 5 let se ukáže 🙂
A když jednou odejdu, taky nikdy nezapomenu na všechny ty zážitky a na všechno co jsem se naučila – aspoň v to doufám 🙂
Thanks a lot! It is definitely an terrific internet site!