Když mi bylo šestnáct, sedmnáct, děsně jsem si ulítávala na tom být jiná. V zásadě jsem ale jen přelezla ze škatulky „gymplácká puberťačka z maloměsta“ do škatulky „rádoby rebelující náctiletá metalačka-gothička“. Jasně, sice v té první škatulce byly v zásadě všichni moji spolužáci a v té druhé jen já a pár mých kamarádů z rockového baru, ale pořád to byly docela jasné sociální skupiny s nějakými hranicemi, pravidly, módou, zvyky a pochopitelně taky pózami.Ovšem ve chvíli, kdy jsem se doplazila až do dospělého věku (a tím myslím skutečně dospělého, pracovního a složenkového, ne možnosti legálně chlastat podle data v občance) a naznala jsem, že je mi nějaká jinakost u zádele a budu si prostě dělat, co uznám za vhodné, ať je to stádovité nebo nikoli, jsem teprve skutečně zjistila, že neexistuje škatulka, do níž bych se mohla zapasovat.
V poslední době mě na to upozornily různé dotazníky a výzkumy veřejného mínění – já totiž prostě miluju zodpovídání nejrůznějších otázek a tak si nenechám ujít žádnou příležitost, kdy můžu vyplnit nějaký průzkum či dotazník. Dokonce jsem zaregistrovaná na stránce, která mi za to svědomité vyplňování půrzkumů čtvrtletně posílá pár desetikorun.
Jenže v těch dotaznících jsou občas otázky, na které prostě nemám jak odpovědět. Už jedna z prvních na zaměstnání je zavádějící – jste zaměstnanec? Jo. Jste OSVČ? Taky. A teď babo raď, jde-li zaškrtnout jen jedna možnost. Obvykle klikám dle nálady, jestli se ten den cítím víc jako živnostník nebo jako otrok korporace.
Ono vůbec odpovídat na otázku „A Lúmennko, co ty vlastně děláš?“ je tak na půlhodinovou přednášku, než vyjmenuju kancelářskou krysu, majitelku eshopu, stánkařku, příležitostnou čarodějnici a kartářku a ještě donedávna i redaktorku metalového plátku.
Jenže problém „ani OSVČ, ani zaměstanec“ není zdaleka jediná škatulka, kam se při nejlepší vůli nevejdu. Zodpovědět otázku „Co posloucháš za muziku“ je totiž ještě na delší přednášku. Kde jsou ty časy, kdy jsem s klidem hlubokým a tvrďáckým hlasem zahlásila metal. Dneska můžu akorát začít sypat hromadu stylů a nebo pokrčit rameny a zahuhlat něco neurčitého ve stylu „od klasické hudby a soundtracků přes rock, metal a darkwave až po elektro a pop“ – opět záleží na denní době, náladě, množství alkoholu v krvi, aktuálním ročním období či právě vykonávané činnosti.A svůj módní styl už prostě shrnu jen slovy „oblečení“ a výběr literatury „knížkami“, protože by se mě už nikdy nikdo na nic nezeptal.
Ale to je jen povrch. Hloubková Lúmennka je ještě větší mišmaš. Jsem třeba chaotik, bordelář a perfekcionista, jak to jde dohromady se mě prosím neptejte. Jsem přesvědčením pravičák, s místy levicovými názory a taky konzervativní liberál, což jde dohromady zhruba stejně dobře jako introvertní extrovert, jímž mám taky tu čest být.
Když lidi v hospodě nadávají na neutěšené dopravní poměry s pomalu si tam automobilisti rvou vlasy s uživateli pěškobusu či MHD, tiše sedím v koutě a vzpomínám na uplynulý týden, kdy jsem jednou jela do práce autem, podruhé šalinou, potřetí na kole a počtvrté měla chuť jít pěšky a tak jsem šla.
A teď si vyplňujte dotazníky, kde máte zakliknout nejčastější způsob čehokoli. Protože můj nejčastější způsob je různý. Aspoň, že jsem se díky stěhování k příteli musela vzdát svého kocourka, který zůstal v laskavé a milující péči mého kočkomilného brášky Finna, a mám teď doma už jen psa, protože když na otázku „Kočky nebo psi?“ škytnete „Mám je ráda stejně.“, tak jde do tuhého. A asi nemusím zmiňovat, že párek v rohlíku jím zásadně s obojím, protože si to bez hořčice ani bez kečupu neumím představit.
Beran v Panně. Melancholický sangvinik. Flegmatický cholerik. Maniodepresivní. Intelektuálové mě nudí, hlupáci štvou, nerdi jsou na mě moc nerdovatí a normální lidi moc normální. Jsem od všeho něco a nic pořádně a ráno umím být úplně jiná, než večer. Hledám kompromisy mezi zcela nekorespondujícími věcmi a neustále se vznáším někde nad škatulkami, jež vymezují svět, hopkám z jedné do druhé a v žádné se neohřeju, všechny jsou mi moc těsné a žádná mě nebaví. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si možná v té pubertě přála být jiná zrovna ve chvíli, kdy padala hvězda nebo kolem letěla nějaká víla-potvora, protože se mi to vyplnilo do puntíku. Až budu v příštím životě zase puberťák, budu si přát něco jako být krásná nebo být filmová hvězda nebo tak něco, protože tentokrát se mi to vážně zlehkla vymklo z rukou. Ovšem nejděsivější na tom všem je, že si to ani jinak představit neumím a i při nejlepší vůli si žádnou škatulku vybrat nemůžu a nechci. Takže tohle celé není ani povzdech, ani stížnost, ani pořádný článek a vy jste strávili několik minut čtením úplně zbytečných vnitřních pochodů jednoho právě se nudícího snílka:)
Podle jistých testů na osobnost jsem introvert s extrovertním myšlením (podle MBTI- INTJ, jestli to můžu podat ve zkratkách).
Já nemám vyhraněnou ani ruku.
A od toho se odvíjí veškerá další nevyhraněnost.
Během patnáctého až sedmnáctého, osmnáctého roku života jsem se snažila někam zapadnout. Nebo spíš se k něčemu přidat co by mě vystihovalo- milovnice knih, fanoušek japonských kreslených seriálů a černobílých komiksů (v rámci srozumitelnosti v tomto světě, kde na každém kroku nový směr jsem záměrně vynechala anime a manga), bloger, pisatel, kreslíř… a plno dalších. Svým způsobem otevřená kterémukoliv žánru a směru. I to co nemám ráda teď nebo čemu se vyhýbám, neznamená, že se tomu budu vyhýbat do konce života (jak už jsem se tolikrát přesvědčila).
Kvalit a kvantit tvé rozmanitosti nedosahuji. A pokud někdy budu, tak se to bude upínat asi jiným směrem (usuzuji podle nynějších zájmů a preferencí). Ale vím, co myslíš, když píšeš co všechno svou osobností a zájmy pokrýváš.
Snad jsem se vyjádřila aspoň trochu srozumitelně.
[1]: jo, na ruku jsem zapomněla:D Ačkoli pravák, sportovní náčiní (baseballová pálka, hokejka…) držím jako levák a dominantní nohu na skok do dálky a výšky mám taky levou:) Ale hážu pravou a píšu taktéž:) A vítej mezi námi nevyhraněnými:D
Já jsem si taky přála být jiná, a teď jsem. Ne tak jiná, jako se to dneska nosí. Jsem jiná ve všech oblastech, máme to fakt dost podobné. Od všeho něco a nic pořádně. Jeden den sexy a upravená, druhý den v černém a okovaných botách, pak zase v plandavém svetru a celá rozcuchaná. S náladou, hudbou a povahou zrovna tak. S přáteli ukecaná, s cizími zarytě mlčím. A teď se zase snažím do nějaké škatulky zapadnout, protože mám pocit, že bych měla být buď tvrdá metloška s cigaretou, anebo jemná ostýchavá dívenka, ale ne obojí. Ale nakonec jsem – a je to fakt zvláštní..
Náhodou, když jsem si tohle přečetla, jsem ráda, že v tom nejsem sama. :)Poslední dobou se snažím najít si pro sebe tu pravou cestu, ale jak píšeš – každá škatulka je pro mě těsná. Zajímá mě plno věcí, do diskuzí se nezapojuji, protože vždycky pochopím obě strany a tím pádem tak nějak stojím uprostřed. Takže si říkám – nedokážu se rozhodnout, nebo taková jsem? Asi jsem, protože pořád je spousta nových věcí, co mohu zkusit a bylo by celkem nudné do něčeho zabřednout a zůstat tam. Nic proti nikomu, jen já musím mít ten pohyb, změnu, nebo prostě možnost volby zase jít dál 😀 Jen většinou kráčím sama, nebo s někým jen chvíli, než na rozcestí odbočím jinam. 🙂
No jo, to znám. Mám dojem, že hlavně dospívající cítí tu potřebu se jasně definovat a někam řadit. Ale v pozdějším věku mi to už přijde takové omezené. Spíš je normální mít pestrost zájmů i vkusu, jasně že že nám nemusí líbit všechno a pořád si vybíráme, ale neměli bychom být stereotypy, které se definují jenom podle nějakého jednoho aspektu.
Důležité v životě je, že umíš uvařit, vyprat a přečíst pohádku ratolestem. 🙂
Já spadám do škatulky "lenoch" 🙂
A jak tak čtu Tvůj článek a komentáře, mám pocit, že můžu být šťastná, že můžu být na svojí škatulku hrdá a spokojeně se culit, že vím, kam patřím 🙂
A s tou hudbou…
Když se ptají mě, co poslouchám a já odpovídám ticho, většinou se toho ticha i dočkám.
Tazatel chvíli přemýšlí, jestli to náhodou nezná a pak se pro jistotu zeptá, jestli to je nějaká kapela, styl, žánr…
Ne, je to opravdové a normální ticho, rušené jen větrem ve větvích a tekoucí vodou 🙂
A až příliš často doprovázené hučením větráku u počítače 🙂
Jo a škatulku mišmaš si zaveď 🙂
A bude Vás tam přeci jen víc, protože každý má něco 🙂
[5]: Jo, je docela zábavné sledovat, jak lidi za těch x let na tom blogu prostě dospějí. 🙂