Elfové – tajemní, vznešení, moudří, krásní, věční. Dokonalost, které chce člověk odjakživa dosáhnout se od pradávna skrývá v těchto bytostech, které putují nespatřeny napříč mýty a legendami. Vysocí a sliční však nebyli elfové jen pro Tolkiena – nejen ve Středozemi, ale i v keltských bájích byli elfové symbolem nadpozemskosti, byli tady a přece ne, procházeli nezměněni staletími, neteční k záležitostem lidí, povzneseni mezi své sny. Zatímco ve Středozemi třetího věku byli elfové už jen zpola zapomenutou vzpomínkou, kterou rozfoukává vítr času směrem k západním říším Valinoru, pro Kelty byli obyvateli Jiného světa, kde čas plyne jinak než ve světě lidí a kde není žal ani smutek, jen neutuchající slavnosti plné tance a vína.
Podobnost je zjevná. Tolkienovi i mýtičtí elfové byli tvorové, pro které neplatil čas. Byli moudří a natolik si jistí svou vlastní výjimečností, že lidé pro ně byli jen hříčkou pro pobavení. Tolkien jim vdechl více lásky a touhy pomáhat, avšak stále to byl národ, který se stará hlavně sám o sebe – vždyť ve Středozemi dávno minul věk jejich vlády a přišel čas lidí, čas odplout do říše snů. Na Západ.
Člověk, který se stejně jako já zajímá o trochu jiné dějiny naší planety ale nalezne podobnost i zde. V mnohých pověstech nacházíme náznaky o tom, že říše lidí je až čtvrtá na této zemi.
Předtím byl čas Atlantidy, která se potopila, ještě před ní Lemurie, která také neskončila slavně. A předtím tu měla být Faerie, říše elfů a víl, která ustoupila do stínu snových pavučin a přeměnila se v Jiný svět, do kterého se dostane jen málokterý smrtelník. Cítíte jak proudí teplý vítr z Valinoru a přináší tichý zpěv – písně Jiného světa?
Tyhle všechny náznaky a pohádky znějí nádherně. Zkusili jste někdy ve stínu lesa pozorovat ševelící koruny stromů a přemítat o tajuplné říši Jiného světa, broukat si táhlé melodie fléten, které se náhle promění na veselé zacvrlikání houslí, slyšet někde na hranici mezi skutečným a vymyšleným cinkot pohárů a šplouchání vína, smích a veselé hlasy a pak mezi stromy zahlédnout přízrak s dlouhými vlasy jak sedí na kapradí…? A pak jste se probudili a už jste nikdy nebyli stejní jako dřív. Touha vám zatemnila mozek a zbytek života už nikdy neprožijete tak, jak jste doufali. Elfové vám vdechli kousek své duše a vy už nikdy nebudete stejní.
Mě se to stalo. Je to už mnoho let, ale sny o rudozlatých síních z listoví, zpěvu za měsíčních nocí a věčném tanci na stéblech trávy se stále vrací. Chci být jako oni – souznít s Matkou Přírodou, procházet mezi světy jako krásný a neměnný sen smrtelníků, povídat si se stromy i kamením, spávat pod širou oblohou a svobodně dávat průchod všem svým citům a vášním. Život člověka mezi zdmi, ploty a branami, ve kterých sám sebe uvěznil, je krutý pro nekonečně velkou duši elfího snílka, která strádá, uvadá a chřadne, když k ní nemůže čerstvý vzduch, sluneční svit a vůně kapradí.
Byli doby, kdy člověk a elf měli společného mnohem více. V těch dobách, kdy ještě na ostrově stál Avalon a nikoli glastonburský klášter, se elfové zjevovali smrtelníkům častěji. Ten kdo v noci spěchal přes les mohl ještě zahlédnout jejich ohně a slyšet jejich zpěv, některým se dokonce ukázali a rozmlouvali s nimi. Ale krásné časy zahalil šedivý závoj racionality, vědy a analytického myšlení. Na pohádky už nevěří ani děti…
Jen nám smutným básníkům, věčným snílkům a bláznům z povolání přísluší na nočních toulkách tu a tam zaslechnout vzdálený smích, který volá a provokuje. Ale hranice mezi světy ustoupila dál, než smrtelník smí vstoupit, a nám nezbývá než doufat, snít a věřit, že se k nám elfové zase vrátí.
Až jednoho dne padnou zdi civilizace, první vykročíme do lesů, budeme přeskakovat potoky a usínat v mechu a naše duše, lehounké jako chmýří pampelišek, svobodně přelétnou tenkou hranici světů a Valinor nás uvítá. Snad už brzy …
Nádherně napsané…plné emocí….
Asi patřím k těm bláznům, básníkům nebo snílkům…slyšívám je a s Keliw rozmlouvám…a i kdyby to mělo být jen mým sněním nebo tím, že nejsem normální, je to ten njehezčí pocit, který si nenechám vzít….
Jak jsi psala…snad už brzy…brzy zvláštní slovíčko…obsahuje všechno a nic….
…děkuji – opravdu… jsem ráda, že jsou ještě takoví lidé:-)
A já náhodou na pohádky věřím. Ale bohužel asi elfa nepotkám. Kde by se tu chudák v centru Prahy vzal.
Pocity ani bez emocí vyjádřit nelze 🙂
Ale ano,také prožívám podobné pocity, nezměrná touha uprchnout do hlubin lesů, pryč od starostí,civilizace,okovů… touha zmizet pryč od všeho toho zlého v lidech od betonu a špinavého ovzduší…Jestli jsou pravdivé zvěsti o roku 2012 pak se skutečně dočkáme už brzy a konečně uskutečníme své sny a jestli ne možná bude jediným vysvobozením smrt a ráda ji uvítám…protože dále v tomto světě kde fantazii nahrazuje logika, přírodu uměliny a krásu účelnost žít nelze. Alespoň já tady nemůžu žít…
To je ale hezké povídání