Občas si představuji, jaké by to bylo žít ve světě bez lidí, já sama na celé planetě. Jen já a modř nebe a zeleň trávy, jen já a hluboké lesy a slunné louky, já sama a chladná voda tůní a rychlé toky řek. Nikde nikdo, jen jediný pár nohou prochází po zpola zarostlých cestách mezi kdysi majestátně se tyčícími stavbami, dnes jen rozvalinami, které tu zbyly po Homo sapiens.
Víc nic. Jen holé zdi, mezi jejichž cihlami si razí cestu kořeny útlých bříz; zbytky popraskané dlažby, prorostlé pampeliškami a kopretinami a v rozích, kde kdysi stávala parádní křesla a pyšnily se krbové římsy, vládnou jenom kopřivy.
Představuji si, jak mé kroky dutě zní na pískových cestičkách honosných sídel, jimž příroda vzala všechnu slávu. Představuji si, jak propadlými střechami kostelů prorůstají větve dubů a buků a jak železobetonové konstrukce supermarketů, těch moderních chrámů konzumu, slouží za příbytek vrabcům, vlaštovkám, liškám, zajícům a veverkám. Regály narvané laciným zbožím v mých představách obývají rodiny divokých králíků a to, co zbylo z obvodových zdí povalily silné kmeny borovic.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby v jediném okamžiku zmizeli všichni lidé – zmizeli, nikam neodešli, prostě se jen rozplynuli ve vzduchoprázdno. Zůstaly byste tu jen vy a příroda, která by se ihned chopila své šance přeměnit města a vesnice k obrazu svému. Po zmizelých lidech by zůstala rezivějící auta, rozpadající se domy, hnijící nedojedené zbytky, nápisy na polozbořených zdech, vzpomínky vetkané do uměleckých děl, která berou přičiněním větru a deště za své, pár zrezavělých nástrojů, padající komíny velikých továren a hlavně – ticho. Bez halasu tisíců hrdel, bez nadávek a odmlouvání, bez pokřiků a posměšků, bez lidské zloby vtisknuté do slov…jen slastné ticho, do něhož zaznívá zurčení potůčků, cvrlikání ptáků a hvízdání větru mezi polámanými okenicemi opuštěného města.
Možná byste v prvních okamžicích litovali – vždyť lidé stvořili tolik krásného! Ale lidská krása je pomíjivá – pomíjivější než zvadlé polní květy u cesty, pomíjivější než mršina, kterou rozklovává sup, pomíjivější než včerejší den, co zmizel za obzor. Krása stvořená člověkem je krásou okamžiku, ne věčnosti. A proto by vás lítost brzy přešla a příroda by si získala vaše srdce, tak jak si získala v mých snech to mé.
Déšť buší do rozvalin a s každým polibkem dešťové kapky mizí kus člověčí památky z tváře matky Země. Slunce praží do kamenných monumentů a železných konstrukcí a každý paprsek odnese kousek falešného nátěru lidského světa. Noc střídá den a den zase noc, rodí se nová mláďata a staří umírají, řeky tečou korytem a skáčou přes kameny, lesy hoří a zase uhasínají, stromy padají a nové vyrůstají na jejich místech, přicházejí požáry, které střídají povodně, na jaře vykvétají podběly a v létě vlčí máky, s příchodem podzimu uvadají a zlatohnědé listí opadává na blátivou, rozměklou zem, než přijde zima, která celou krajinu zabalí do bílé chladné krajky a vše na kratičký čas usne. A pak zase znovu, jaro a léto, den a noc, život si žije dál svým vlastním tempem a příroda, znásilněná, znetvořená a pošpiněná, pomalu zapomíná na příkoří, které jí způsobil ten tvor. Jak že se jmenoval? Ach, člověk. To jméno pomalu mizí z paměti živoucí Matky Země.
Města jsou přikryta baldachýnem z listoví; kde byla venkovská stavení jsou už jen zdi obrostlé travou; skleněné a železné paláce úředníků padly jako první a místo nich jsou teď háje a široká luka. Přehrady, které zůstaly bez každoročních betonových vycpávek musely ustoupit vodnímu toku, jenž se nadšeně vrátil do svého původního koryta a mrtvé lesy ve zbídačené krajině ožily a zazelenaly se. Jedovaté skládky pohltila záplava býlí a bledých hub a zvířata se jim vyhýbají. Poslední připomínka dávného zločinu…
A mezi tím vším procházím já a vnímám tichou krásu navráceného království. Královna Země se vrací na své území a dává to všem najevo zelení stonků a barevnou záplavou omamně vonících květin. Vítám ji stejně nadšeně jako ostatní. Čenichám u země, abych jako první zachytila vůni jejích šlépějí, naslouchám, abych jako první slyšela tep jejího srdce. A zatím měkký vánek hladí mou šedavou srst.
Cože? Srst? Příroda si našla cestu… Matka Země udělala co je třeba a tak i poslední lidský tvor změnil svoji podobu. Běžím nahoru strání a šlehám ocasem sem a tam, až se zvedají mraky pylu. Nevidím zbytky měst, zakryté vzrostlým lesem, necítím zápach chemických továren, protože dávno všechen vyčpěl, zmizely chodníky, obchody, nádraží a restaurace a já jsem svobodná. Svobodná jako vlk, samotná na celém světě a přece ne osamělá.
Rod Homo sapiens byl pokořen a já to radostným zavytím dávám najevo všem. Matka Země je zpátky, živá, zdravá a kvetoucí, bez šrámů, bez jizev, bez člověka.
Tedy alespoň v mých představách…
Opravdu krásná představa..to ticho…ach… ale zase, musím se přiznat, že sama bych tam nevydržela…
Obrázek znám a velmi se mi líbí…tvoje fantazie nezná mezí, a to je myslím moc dobře…a Lúmennka jako vlk…:-)
Ne, to bych rozhodně nechtěla.. Vždyť se cítím opuštěná a zavržená pohých 10minut po tom, co se s někým rozloučím.. Neumím žít bez lidí. Všichni nejsou dobří, všichni nejsou inteligentní a už vůbec ne všichni jsou ohleduplní nejen k ostatním lidem, ale i k přírodě.. ale.. já si neumím představit život bez nich. Nechci žít bez nich, nedokázala bych to..
Krásné. Při čtení tohoto článku jsme si znova a zase připoměla, kolik jak je lidský svět špatný 🙁 Taky takhle často sním a přemýšlím, jaké by to bylo bez lidí. Ale fakt, že bych zůstala jako jediný člověk na Zemi, to bych nechtěla… Nedokážu žít bez lidské společnosti 🙁 Ale být elfem, či jinou vznešenou bytostí, která se po obnovení Země vrátí, beru všemi čtyřiceti 🙂
máš pravdu, bez člověka by všemu bylo líp… lidé jsou nepoučitelní… jednou sjem slyšela takovou hlášku: "Lidé si ser** do svého hnízda a to nedělají ani zvířata."
Nemám slov…
Kitt C.: tak to mi mluvíš z duše:) vejít na novou obrozenou zemi bez lidí jakožto víla nebo elf…oj radši ani na to nebudu myslet, protože u takové představy mám pocit, že mi pukne srdce radostí a nedočkavostí:)
P.Bloody: vidíš a já se zase po deseti minutách mezi lidmi začínám těšit na samotu:)
Krásny článok. Jeden z najkrajších, čo som čítal. Aj pre to, lebo aj ja na to niekedy myslím. No nie na to, akoby ľudia zmizli ihneď, no proste sa nezrodili. žiadne supermarkety, mestá, domy…proste príroda. Tá predstava je nádherná, no zároveň aj taká…zvláštna, no nie? Keby sa ľudia nikdy nezrodili, bola by väčšia zima, pretože by neboli ozónové diery. Na Zemi by existovali zvieratá, ktoré vyhynuli pred miliónmi rokov, zvieratá od počiatku Zeme. Ale kde je počiatok sveta? To nikto nevie…Ale, zase som si zabásnil a odbočil od témy…
právě jsem se k tomuhle omylem pŕeklikala a jak jsem dočetla, jsem šla na facebook a nezavisle od tohohle jsem našla u kamaráda video/dokument 🙂 https://www.youtube.com/watch?v=-gZOqHkuK4Q&feature=player_embedded#at=241
mohl by tě zajímat:)