Tohle je mi panečku téma týdne. Plyšový medvídek. Existuje snad na světě mnoho krásnějších věcí, než toto (pochopitelně kromě živého medvídka a vlastně jakékoli živého „plyšáka“ od kočičky po lištičku)? Proč jsme ale my lidi vlastně tak rádi tulíme k neživým objektům z plyše, vycapným vatou? A proč jsme to většinou my, dívky a nikoli naše mužné protějšky, které si za obyvatele svých pokojíčků raději volí auťáky a roboty?Možná my slečny spatřujeme v plyšáčcích dítě a máme díky tomu potřebu se o ně starat a opečovávat je. Čím krásnější je zvířátko, tím opečovávanější. Ale pozor! Zde platí výjimka letitosti a takříkajíc oduševnělosti plyšového přítele, protože čím oprýskanější a starší hračka, tím větší citové pouto nás k ní také váže. Oduševnělá? Spíš duší naplněná, protože hračky prostě mají duši, kterou do ní vetkne její majitel. A plyšové hračky jako by přímo hořely touhou být naplněny. A (neptejte se mne, prosím, proč) medvídci to mají rovnou zapsané ve svých korálkových očích. Dej mi duši a miluj mě. A tak to činím.
Mám ve své sbírce úctyhodný počet plyšáků. Tedy měla jsem, dokud jsem ještě byla menší, dnes už na většinu padá prach na půdě ve veliké krabici, kde sní svůj plyšový sen a čekají, která z nás tří holek v domě první povine děti, které si s nimi opět budou hrát. Nikdy je nepošlu do popelnice, dokud budou ještě schopni si s dětmi hrát, dokud nebudou na cáry, poblinkaní, špinaví, vykuchaní a nemocní. A i pak je obrečím. Jsem ženská? Jsem cíťa? Anebo jsem prostě jen v duši dítě? Asi od všeho trochu.
Ale skončila jsem u počtu plyšáků. Ach ano. Z desítek se počet strmě sešplhal na jednotky, které ale miluji o to více. Mám plyšáčky, kteří jsou mému srdci drazí a okamžitě jsem k nim přilnula. A pak jsou tací, které jsem dostala a stále leží na polici, de facto nepovšimnuti. Je mi jich líto, jsou jako odmítnutí nápadníci – takoví ti uhrovití s brýlemi na nose, co mají pod nosem náznak kníru a mají křivé zuby a trošku jim jde cítit z pusy, ale jinak jsou docela fajn a dá se s nimi pokecat o anime a o nejnovějších fantasy knížkách. Máte je rádi, ale ne dost, abyste si je pustili do osobní zóny, či snad rovnou přes práh.
Taky je nemám to srdce vyhodit, ale už se mi doma začínají kupit – nechcete je někdo? Věnuji darem, čisté, krásné a přítulné, jen pomazlit!:)
Ale teď tedy k těm skvostům mé plyšové rodiny. Jsem ujetá na medvídky. Ano, ano. Ne nadarmo si PedoBear vybral tento převlek, být ještě pod zákonem, sednu mu na lep hned, méďa jeden roztomilej.
Medvídky mám čtyři. Pokud počítám i kočičku tak pět a přidám-li dnešní úlovek, tak šest. Dva jsou bílí – říkám jim teplí bratři a jsou skutečně homosexuálové a milují se. Jeden se vynořil neznámo odkud a druhého jsem koupila v Anglii původně pro sestru, ale dnes ho mám já, má růžové pacičky a je strašně hebký. Jména nemají. Jsou to prostě homomedvědi.
Dalším je Bilbo. K tomu jsem se přitulila v Tescu před Vánoci roku (tuším) 2009. Je véééliký, hnědý a mazlivý. Nechtěla jsem ho tam nechat, ale donutili mě jít domů a když jsme přijeli o pár dní později, už byl pryč. Já vím, že tam bylo pět dalších stejných, ale ten můj byl pryč. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho za pár týdnů našla pod stromečkem. Děcka, já brečela jako malé děcko. Fakt:)
Nu a na závěr – Kuma Krumlík. Kuma, protože to japonsky znamená medvěd, a Krumlík, protože je z českého Krumlova. Jak jsem k němu přišla popisuji zde, ve dva roky starém článku o výletu do Jižních Čech.
Lum a Krumlík
Medvědi došly. Tedy ještě mám vlastně kočičku, dárek k loňským Vánocům od Finnýska, ale já si myslím, že je to medvídek Stříberka, tak mi to nechte, ano? Byl k němu papírek s kódem, že si můžu pojmenovat svoji vlastní hvězdu, ale ti holomoci už to zrušili a tak hvězdu nemám, jen Stříberku.
Kromě kočkomedvěda už zbývá z mé srdcové skupiny jen ježeček Degi, kterého mám od dětství, ze stejné doby králičí manžele Šedáčka a Chudinku – Šedáček chudák nemá oko a Chudinku mu dala paní učitelka v první třídě, když jsem jiného zajíčka vyhrála na dětském dnu a někdo mi ho ukradl. Ve třinácti jsem od kamarádky dostala Ar Anara, malého myšáka, co nosí na krku korále ze skautského tábora 2004. A z dospělosti pocházejí ježek Džinglbels a velbloudi Holaho a Holario (prosím, neplést!) – prvního mi dovezla maminka z Egypta, druhého jsem si já dovezla z Tunisu. Oba zpívají arabské melodie. Džinglbels taky zpívá – co, to už jste asi pochopili.
A ještě jeden mluvka na závěr – Krtek. Když zmáčknete jeho bříško, pronese jednu s asi deseti duchaplných hlášek. Jeho „hehe“, „fuj“ nebo „jejda“ už bylo mnohokráte předmětem dlouhých debat či salev smíchu.
Snad jsem, bohové, na nikoho nezapomněla! To by mě mrzelo. Nejradši bych vám vypověděla příběhy všech těch nádherných plyšových zvířátek, jejich osudy, jejich sny a zážitky, to, o čem si před spaním se mnou šeptávali. Mohla bych vám psát o Dalmatouškovi, nejlepší plyšové hračce všech dob, pejskovi, co s námi procestoval lán světa a mluví (jak tady sedím a píšu, tak přísáhám při bozích, že ten plyšák mluví! A co že mými ústy a infantilním šišlavým tónem! Co ho znám a že je to přes dvacet let, tak mluví a nikdy nepřestane!). A o medvídkovi Fialkovi Pú, o medvídku Duháčkovi, o myšáku Šmatlafouskovi, o strašlivém Vlčounovi, co se nakonec polepšil, o všech mých plyšových krtcích, kterých bylo asi dvacet a taky o Křemílkovi, co mi ho šila babička nebo maminka nebo kdo a pak se roztrhl a už ho nemám. A nebo o mém prvním méďovi, Míšovi, kterým jsem rozbila doma lustr či opičáku Hugovi, oranžové prastaré hračce, co jsem ji měla po mámě.
Tolik jmen, tolik příběhů, tolik kamarádů. Pořád je miluju stejně. Pořád, když vidím plyšáčka, chovám se k němu s úctou, hladím ho a opatrně pokládám, aby se neuhodil. Mluvím k nim, poslouchám je, tulím se k nim. Miluju je. A tak to má být.
Nikdy bychom neměli vyrůst z dětských bot úplně. A čas od času si je nazout není vůbec špatné. Mimoto – pořád si plyšáky kupuju. Jako dnes. Takže do řad medvědí armády přibyl ještě Srdíčko. A nebo mu budu říkat úplně jinak. Každopádně je absolutně nádherný a já ho pristě musela mít. Kouká teď na mě a usmívá se. Láskyplně, něžně, plyšově. No řekněte, jde tyhle perly mezi hračkami nezbožňovat? Ať už jste žena, muž a nebo Lúmennka?:)
Stejně je ze všeho nejlepší můj plyšový netopýr, i přesto, že se o něj musím rvát s kocourem. 🙂
ja jsem mel klokanka 😀
Krásnej článek… to by člověk neřekl, když vím jaká jsi dnes, že máš ještě ráda medvídky. 🙂
Plyšáčiky zbožňujem, hoci tí z môjho detstva sú už ktovie kde. No mám jedného macka, ktorého som od brata vykukala smutným pohľadom…jednoducho sme si padli do oka a musela som ho mať. A teraz je z neho taký môj malý drsňák s červeným čírom, sieťovinou, obojkom a piercingmi:D DIY macko 😀 A potom mám jedného hebučkého od Madame Tussauds, ktorého som dostala ako darček z Londýna od môjho priateľa a ktorý mi bol oporou počas ťažkých čias, keď som nemohla byť s priateľom. A potom plyšového netopiera :DDD
Já spávám s plyšovým zajíčkem. Takový modro růžový a bílý. Voní. Dostala sjem ho k pátým narozeninám a od té doby jsem ho z postele vykopla jen dvakrát, když jsem si myslela, že v něm straší. Jinak byla to jediná hračka, kvůli které jsem brečela, dkyž mi maminka vzala všechny hračky a hodila je do sklepa, protože jsem zlobila. Zajíce mi táta přinesl… tajně…
Já byly vždycky spíš na všemožné druhy plyšáku, jen ne na mědvědy, obecně nejsem na plyšáky, já měla raději autíča. Doma mám akorát plyšovou veverku, hrocha a Micky Mouse. Ale spíš na okrasu, protože jsem je dostala. Jediný medvěd, co doma mám je malý látkový méďa, který patří mé fence a bez kterého neusne 😀
Jako malá jsem jich měla docela hodně, ale teď jsem momentálně bez jakéhokoliv "osobního" plyšáčka. Čekám, až mne někdy na nákupech potká ten pravý :D. Nevím, jestli do bude medvídek, nebo spíš třeba nějaké prasátko (ať žijí vepříci :D), nebo spíš nějaká posešívaná obluda s jedním okem, jak se znám (nebo právě tohle udělám z medvídka či prasátka), ale prostě někoho si sehnat musím!!! 🙂
Copak by nkdo mohl nemilovat někoho jako Krumlíka?
A podobného medvídka jako je Srdíčko mám někde ve skříni.
Taky mám doma asi tak metr měřícího plyšového medvěda, co mi zdobí pokoj. Dostala jsem ho, když mi byly tak čtyři a mám k němu citový vztah, v žádným případě ho nevyhodím.
Se mnou momentálně sdílí postel armáda plyšových lišek 😀
Jé, to škoda, že tě minula akce, kdy před vVnocema hledali v Prostějově dárce plyšáčků buď pro nemocné nebo opuštěné (teď nevím přesně) děti, nebo snad na prodej na sbírku…
[10]: Se mnou plyšový česnek z Billy. 😀
Proč se dívky rády tulí k plyšákům? U této věty bych vytknul to slovo dívky 😀 Ač jsem kluk, a jsem dospělej(18), prostě jsem svý plyšáky neopustil a nikdy je neopustím. Věřím, že plyšáci nejsou úplně neživí, že strašlivé kouzlo uvěznilo jejich duši do imobilizovaného těla a že je způsob, jak je oživit a s armádou plyšovejch vojáků zničit lidstvo a zachránit svět 😀
Alíček, Ňuf, a asi 20 dalších, teď si je všechny nevybavím. A pokud jde o oblíbený druhy, tak nejradši mám pejsky. Ale mám i medvídky, kočky, lišky, a i Karadaka, draka maňáska, kterej mě i doprovázel na 2 demonstracích proti soudružce Vítězslavě Baborové, krvavé hvězdě, jihočeské radní.
Nazdár Lúmennko,
hezkej článek. Miluju plyš. Doma mám takovej nákrčník či jak se tomu říká a ten je potaženej krásně heboučkým plyšem. Není to sice moc často, ale když je chuť, mazlím se s tím víc jak s velkou plyšovou ovečkou a méďou, co mi okupují postel. Hebký měkký věci, to je moje. Jen ty hračky moc nemusím. Radši bych si pořídila nějakou plyšovou pohovku na který bych se mohla válet než medvídky. Jako nepohrdnu jima, jen mám na tulení čičiny a psici. Znám ale i človíčka, kterej má větší vztah k plyšákům než ke zvířatům a je to chlap. No, každej to vnímá jinak.:-)
Jo a to, že maj hračky duši, znám. Jako malá jsem měla dalmatina na baterky, který uměl krásný salta. Spal se mnou v posteli a když se mi jednou ztratil, furt jsem ho hledala. Naštěstí se našel a dodnes ho ráda pohladím, když ho někde při šmejdění objevím.:-D Nebo si vzpomínám, jak mi a ségře taťka koupil gumovýho pískacího krokodýla. Měl pootevřenou tlamu plnou zubů atak jsme mu tam dávali listy. Když jsme pak někam odešli, někdo z rodiny listy vyndal a my si myslely, že to ten krokouš fakt sežral.:-D Dětský hry jsou úžasný, protože je v nich všechno možné.:-)
Já mám medvídka, kterého dostala mamka, když byla malá. Je už sice trošku vypelichaný, ale má tak neuvěřitelně smutné oči, že bych ho nikdy nedokázala vyhodit, i když na plyšáky moc nejsem (kromě hrošíka, na kterém spím, a již zmíněného medvídka) 🙂
Bohužel musím přiznat, že od určité doby plyšáky nesnáším. Asi potřebuju vložit onu "duši", jak jsi psala, do jiného typu hraček. Potřebuju asi víc humanaiodní hračky, jestli se to dá tak říct 😀 Takže mám pořád v pokoji určitý počet panenek (klidně se smějte), který nikdy nevyhodím a na které když se podívám, tak právě tu hračkovitou duši vidím.
Mě na plyšáky moc neužije. Já vždycky potřebovala něco rozebírat a skládat dohromady. A je jedno, jestli to vyla stavebnice, panenka Barbie, které jsem urvala nohy a hlahu a zase je nasadila zpátky a nebo starý rezavý šroub a maticí. Dneska už montuju jen propisky.Taky fascinující. Když se podaři složit úplně novou propisku.
Asi jsem suchar 🙂
Já mám zaprášenou sbírečku Me to you plyšáčku 😀
a co chudák pan Filuta, plyšový králík, který doprovázel tvého bývalého při jeho toulkách celým světem? Kde je tomu konec?
jo pylšáci maj své kouzlo a já jich nesčetně moc… někteří jsou prostě daní a nemám k nim poto ale pak jsou ti kteří mě provázeli dětstvím a nikdy se s nimi nebudu moci rozloučit
[18]: se příště podepiš, bráško:) na pana Filutu jsem zapomněla, jsem hrozná!:)
Máme se sestrou tolik plyšáků, že bychom si klidně mohly otevřít obchod. Ale to my nikdy neuděláme. Každý plyšák je osobnost. I ta hromada, která je scucnutá do space bagu, aby zabírali méně místa. Hodně plyšákůnám pořád zůstává na poličkách a v posteli. Medvědi mají soukromnou poličku jen pro sebe. A ten nejmilejší se mnou spí v posteli. 🙂
Já mám v posteli asi 8 plyšáků a všechny mám moc ráda. Je to dobrý.
http://girlssnapshots.com – horke divky z vaseho okoli