Jaká to neznámá síla nutí mé prsty tančit po klávesnici a štětcem slov malovat obrazy pocitů, skutků a událostí? Proč hnána neviditelným uragánem mám stále potřebu z mozaiky vět a slovních spojení skládat něco, co se při troše dobré vůle dá nazvat uměním? Pro mě je tato otázka zcela zbytečná…píšu protože to potřebuju, protože tvorba dává mému životu smysl, mé rozervané nitro se pomocí slov uklidní a v oceánu mé duše alespoň na chvíli přestane zuřit bouře. Ale pro člověka, který nikdy nesmočil pero v inkoustu a nikdy nepocítil touhu zvěčnit krásu či bolest okamžiku na papíře, se to může zdát nepochopitelné, zvrácené a možná i zbytečné.
Jak to ale někomu takovému vysvětlit? Jak dovedně poskládat dojmy za sebe, aby dávaly smysl i tomu nejprozaičtějšímu člověku? Jak v pár krátkých stručných větách vystihnout celou krásu slova tvorba?
Tohle zamyšlení nad smyslem mého psaní mi straší v hlavě už roky. Od chvíle, kdy jsem začala trávit večery u klávesnice a začala tvořit světy svých snů, jsem se ptala proč to vlastně dělám. Odpověď byla vždy ukryta v mém srdci, ale tak hluboko, že sáhnout až v to místo a vytáhnout na světlo onen pocit mě vždy stálo až příliš bolesti, než abych se k tomu odhodlala. Snad konečně nazrál ten pravý okamžik, abych vysvětlila všem, proč se smyslem mého života stala slova, verše, věty, odstavce a příběhy.
Už jako malá jsem neustále něco sepisovala – jednoduché básničky, říkanky, pohádky a příběhy z říší dětské fantazie. Na rozdíl od mých vrstevníků jsem nikdy neuměla kreslit a tak jsem své dojmy a zážitky raději převáděla do slov. Čím jsem byla starší, tím byly mé příběhy delší a z dětské fantazie se stávala fantazie dospělá – plná bolesti, smutku, ale i lásky a touhy. Bylo mi třináct let, když jsem stvořila příběh, který mě málem stál život. Příběh o statečné dívce, která ačkoli pochází z rodu mocných bohů, nezná svůj původ a tak jen s omezenou mocí elfa prochází světem a bojuje se zlem. V očích ji pálily ohnivé slzy, díky nimž dostala jméno Naraníel, nikdy nedokázala najít své vlastní štěstí a tak celý svůj osud zaprodala štěstí ostatních. V mých příbězích ale vystupovala pod elfím jménem Lúmenn-verya.
Čím více se její příběh rozvíjel, tím více jsem toužila žít v zemi svých snů, mít také koně a meč, vládnout magickou mocí a bojovat se zlými stvůrami. Ta touha dospěla tak daleko, že jsem se třikrát pokusila o sebevraždu. Pak, ovlivněná antidepresivy, neuroleptiky a mým tehdejším přítelem, jsem si slíbila, že už nikdy nebudu psát. Že zavrhnu sny a touhy, upustím pero, stejně jako Lúmennin meč a stanu se šedým člověkem z tohoto světa. Ale básník v mém srdci nedokázal zemřít, ani když jsem ho probodala strachem z další bolesti a tunou prášků.
Psala jsem dál, vždy, když ani všechny látky v mých lecích nedokázaly utlumit strašlivou bolest v mé duši, jsem zasedla ke klávesnici či popadla papír a tužku a své pocity beznaděje jsem zaznamenala do básně.
Lidé se mě často ptali, proč jsou všechny mé verše tak smutné, bolestné a plné utrpení, když jsem jinak v pohodě a šťastná. Rodiče se báli, že se zase propadám do propasti deprese a schizofrenie, přátelé zase sledovali mé ruce, zda se na nich neobjevují krvavé šrámy. Ale já se jim snažila vysvětlit, že když jsem šťastná, dělím se o svou radost s ostatními a nemám potřebu zalézat do koutku k papíru a peru. Ovšem když na mě přijde smutek a já se začnu topit ve výčitkách a bolesti, nechci přátele a rodinu zatěžovat svým smutkem a proto všechny ty pocity věnuji jen papíru, kterému neublíží. Papír, můj přítel, který mě vždy vyslechl a bez pokradmých pohledů a zbytečných otázek vždy poslouchal mé výlevy až do konce. S tečkou za poslední slokou pak často zmizel i splín a špatná nálada zůstala navždy uzavřena do bílých stránek.
Léta ubíhala, s puberťačky se stávala dospělá žena, která vzala svůj život do vlastních rukou a prášky nenávratně vyhodila do koše. A snové vize, pavučiny příběhů a verše vytepané ze střípků jejího srdce se zase vrátily. Nejsou to tytéž příběhy, jaké jsem psávala v letech dospívání, kdy jsem hledala sama sebe. A nejsou to ani tytéž verše, které mi pomáhaly překlenout bolest a samotu. Ale každý vypjatější pocit, kterých mám díky své maniodepresi požehnaně, je třeba někde vybít. Je-li to radost, štěstí a smích, bavím své přátele, vymýšlím skopičiny, běhám po venku a svou radost ze života dávám najevo každým pórem svého těla. Je-li to však smutek, beznaděj a splín, zavřu se do pokoje a u světla lampičky pak z negativního pocitu tvořím příběhy – takové, které rozpláčou, takové, které donutí člověka zamyslet se nad svojí konečností, takové, které většinou dokonale odráží náladu, skrytou v mé němě křičící duši.
Píšu tedy proto, abych v sobě nedusila to, co by mě dříve nebo později zničilo. Když jsem šťastná, začnu se smát, když jsem vzteklá, kopu do věcí a nahlas křičím a když jsem smutná, pustím se do psaní. Nic nepřivolává mé bůžky veršů, mé malé třepotavé vílí múzy tak dobře, jako večerní ticho a déšť, který buší do oken po mizerném dni. Vlastně mohu děkovat všem, co mě v životě nějak zranili nebo mi ublížili. Mohu jim být vděčná, protože díky nim vznikla ta nejkrásnější díla z mého pera. Zní to snad trochu namyšleně, když chválím svou tvorbu, ale myslím si, že každý autor, i ten nejposlednější šuplíkový pisálek by měl být hrdý na to, co vytvořil. Ať jsou naše rýmy sebevíc ohrané a naše příběhy až po okraj plné klišé, jsou to příběhy, které odrážejí náš život – naši radost, naši bolest. V příbězích každého autora se zrcadlí jeho osobnost a je na každém, zda chce do zrcadla hledět sám a nebo podle něj namalovat obraz, který pak ukáže ostatním.
Já zvolila druhou cestu, cestu plnou trnů kritiky a bažin nezájmu, ale jdu po ní s radostí. Nic autora nenakopne, jako negativní kritika a nic jej nepotěší tak, jako kritika pozitivní. A hlavně – já si přeji, aby má díla člověku něco dala. Aby každý, kdo si přečte mé básně našel pocit v nich vyjádřený i v sobě samém, aby mu moje tvorba pomohla se vyplakat nebo naopak aby jej pozvedla ze dna zbabělosti do výšin odhodlání. Nepíšu jen pro svůj klid a realizaci svých pocitů, ale píšu taky pro každého, kdo se rád noří do snů a zamyšlení.
Za patnáct let, co tvořím, jsem napsala mnoho děl. Od těch dětských až po ta dnešní, (snad) dospělá. Napsala jsem díla mizerná a díla na která jsem hrdá. Ale stále se mi v hlavě rodí nové nápady, charaktery se mi samy kreslí tužkou přídavných jmen a přirovnání, aby se pak vystínovaly štětcem namočeným v dějové linii a donutily mé ruce, abych je pomocí písmenek a slov zvěčnila v příbězích. Pokud bych to neudělala, jednoho dne mi od všech těch nápadů praskne hlava. A tak píšu, píšu a dokud píšu, tak i jsem. Cítím, že dýchám, že žiju, že moje existence má smysl. Z hlubin kolektivního nevědomí po nitkách vytahovat a rozmotávat klubka příběhů, pohádek, hrdinských eposů a lyrickoepických úvah, to je údělem nás, básníků. A já jsem na svůj úděl hrdá.
Takže, už chápete, proč píšu?:)
Ano, já chápu. Nikdy mi nešlo psaní a básní už vůbec ne. Ne ž bych uměla nějak malovat, ale v dětství mě někdy přepadla touha a tak jsem si sedla a kreslila si tužkou nějaké fantasy postavičky, ikdyž to nikdy nevypadalo dobře, ráda jsem se na ty výtvory dívala, přišli mi zvláštní…..A ohledně psaní, každý má nějaké způsoby, jak se uklidňovat či něco podobného. Já to považuju za normální.
jeste nez se k clanku vyjadrim, bych mela prosbu, nejen na tebe Lum, ale i na ostatni co sem chodi a nemaji zrovna co delat..
na blogu mam mensi clanek, spis podnet k diskuzi, tykajici se opet trochu mainstreamu, vedomosti atd.
byla bych rada, kdybyste se k tomu nekdo vyjadrili, docela to ted probiram a chtela bych znat nazory vic lidi :))
dik 😉
chm.. no ja zase od detstvi malovala, kreslila.. dokonce jsem se i hlasila na FaVU a ackoli jsem se tam nedostala, zazila jsem behem prijimacek neco, co byl pro me osobne obrovsky uspech. Dnes studuji neco jineho nez jsem puvodne chtela, ale i tak me to bavi. Zbytek mam jako hobby, nebo tak neco..
Ale kdysi, pred par lety, jsem poznala cloveka. Ackoli jsem ho milovala, byla to asi jenda z nejvetsich chyb jakou jsem kdy udelala. Znicil ve me strasne moc veci.. od te doby prakticky nemaluju vubec. Jen si obcas neco cmaram.. jsem jen pozorovatel, ktery cestuje, aby videl to co nikdy nebude moci stvorit.. moje chut ke kreativite se v jiste dobe odrazela v DE, ted uz ale nejsou.. nevim, treba se k tomu nikdy nevratim a svym zpusobem je to dobre, protoze mam v tomhle uplne stejne pocit jako ty.. taky jsem si to zakazala.. ty ses k tomu vratila, treba i ja to jednou udelam.. ale malovani mi vlastne pripomina spis to zle nez to dobre..
a s psanim je to uplne stejne..
Patříš mezi ty, kteří mají potřebu tvořit. Ty, kteří své pocity a emoce potřebují vykřičet do okolního světa. Naprosto to chápu.
Tvorba uklidňuje….Dává mi možnost ze všeho se vypsat.V pár řádcích mohu zachytit svoji bolest,vykřičet do světa slova plná hněvu i prodloužit svoji radost.Mnohokrát raději jsem za kapku inkoustu na papíře,než za tu stékající mi po tváři.(ačkoliv ve skutečnosti je to spíše než kapka inkoustu čárka od hrotu kuličkového pera :D) Ano.Velmi dobře chápu,proč píšeš 🙂
V první řadě moc děkuju za tvou trpělivost a hlavně ochotu trochu se začíst do mého blogu. Je to zaprášené a zašlé místo, na kterém málokdy narazím na člověka, který by chtěl diskutovat a vyjádřit svoje dojmy z mé tvorby. Opravdu jsi mě příjemně překvapila:)
Za moje stanovisko k tomuto článku by stačilo říct amen. Člověk by prostě neměl lhát sám sobě a měl by svůj potenciál před sebou zrcadlit ve všech možných světlech a kochat se jejich jedinečností. Unikátností nekončící změny svého nitra. Když ho před sebou zrcadlí s hravostí a kreativitou, tak si může hrát se svým životem…
Taky píšu proto, abych vykřičela do světa to, co mě trápí a o čem přemýšlím. Proto píšu básně, kde "jsem mrtvá".
A když to napíšu na papír, jako by ze mě trocha toho "trápení" spadla . . .
Krásne! krásne! úžasne píšeš !!! 🙂
Krásné, smutné i strhující důvody. Píšeš skvěle, vážně. Znám jen pár lidí, co dokáží tak mistrovsky "kouzlit se slovy". Hodně štěstí v dalším psaní, nakonec je dobře, že jsi nepřestala. 🙂