Jednou jsme byli s mamkou nakupovat v Kauflandu, jak je to dlouho, dva, možná tři roky. Měli tam výprodej a v tom výprodeji měli takové ty levné věci za pár korun. Byly tam i hrnečky – takové hrnečky s obličejem a vypouklým nosem. Jeden hrneček mě rozbité ucho, ne úplně ulomené, ale půlka ho chyběla a tak bylo jasné, že v regálu zbude. Kdo by chtěl hrneček, který je rozbitý a dá se z něj jen těžko pít?
Tak jsem si ho koupila. Stál asi třicet korun nebo kolik, prostě pakatel, ale byl k ničemu. Pít se z něj dalo, sice z obtížemi, ale dalo. Zničený hrneček s ulomeným uchem, který jsem zachránila před vyhozením. Bylo tam tisíc jiných hrnečků, každý z nich by mi byl k ničemu, protože hrnků mám plno, ale tenhle jsem tam nechat prostě nemohla, protože by ho nikdo jiný nechtěl…
Někdy se mi zdá, že chodím po světě a sbírám věci, lidi a zvířata, která nikdo nechce. Můj první a jediný potkan, Voldemort, byl strašně ošklivý a nemocný a já věděla, že když si ho nevezmu, za pár dní půjde hadovi, protože už byl příliš starý, aby si ho někdo vzal na mazlení. A kdo by ho taky chtěl? Potkan, který celý život smrkal tmavý hnis a bál se lidí, měl hnusný olezlý ocásek a byl to ten nejošklivější potkan, jakého jsem kdy viděla. Ale milovala jsem ho.
Naše kočka, Lucinka, byla takový hegešek, měla divné zadní pacičky a nešly jí zatahovat drápy. Když jsme si ji brali ze zveráku, už jí bylo přes tři měsíce. Nikdo ji nechtěl. Dnes se počůrává, protože je nemocná na hlavičku. Ale milujeme ji. Kdo by takovou kočičku chtěl, než já…než moje maminka?
Asi to mám po ní. Chodím světem a sbírám sirotky. Opuštěné, zlomené a ošklivé věci. Doma mám nábytek od popelnic a neumím vyhazovat plyšové hračky. Náš pes není pes, jsou to velké uši, ke kterým je přidělaný pes. Pes, kterého nikdo nechtěl. Než jsem potkala Finna, byl taky sám. Bez rodiny, bez přátel. A co teprve Beleg, osamělá zoufalá duše putující světem, kopající do všech, toužíc po lásce.
Celý život se na mě lepí outsideři, se spoustou z nich jsem se nechtěla bavit, zdáli se mi pitomí a nezajímaví a hloupí … ale byli příliš zoufalí, příliš sami, než abych je mohla nechat opuštěné. Nikdo je nechtěl. A proto jsem se o ně postarala já.
Moje maminka mi říká, že nemůžu zachránit všechny. Jeden můj dobrý kamarád mi vysvětloval, že nemůžu zachraňovat svět a lidi kolem, dokud nezachráním sama sebe. Jenomže já se teď cítím jako ten hrneček bez ouška, jako ošklivý potkan, jako postižená kočička.
Ztracená mezi lidmi, čekajíc na pohlazení. Obklopená věcmi, které nikdo jiný nechce, obklopená lidmi, kteří potřebují pomoci a já jsem příliš vyčerpaná, než abych toho byla schopná.
Nemůžu zachránit všechny. Nemůžu spasit celý svět. Ale já tolik chci! Když mi byly asi čtyři roky, pamatuju si to jako dnes, mamka umývala zem v kuchyni a já za ní přišla a zcela s vážnou tváří prohlásila, že vymyslím lék na rakovinu. Aby všichni lidi byli šťastní. Teď mám Posla světla, snažím se každý den pomáhat lidem, píšu, odpovídám na maily. Scházím se s přáteli, kteří se potřebují vypovídat a půjčuji jim peníze, které jim chybí. Ale pořád to není dost, pořád lidi hladoví a zvířata jsou brutálně zabíjena, na světě se válčí a korporace z lidí vysávají i poslední peníze.
A já si chci jenom lehnout na záda, koukat na nebe a brečet. Brečet, že nemůžu zachránit svět, protože jsem ještě nezachránila sebe. Dokážu to někdy? A když najdu pevný bod, pohnu zeměkoulí? Existuje vůbec nějaký pevný bod? Můj pevný bod, na který se budu moci postavit a stát a volat do celého světa, že jsem tady a že je všechny zachráním? A když ten okamžik přijde, budu konečně šťastná a nebo prostě nikdy nenajdu klid, pořád mě budou pálit ohnivé slzy, naraníel, které mě poženou kupředu, pořád nebude dost štěstí, a dost jídla pro všechny a dost lásky? Jde vůbec spasit svět láskou, je jí tady vůbec dost na to, aby zmizela bolest. Aby zmizela i ta bolest ve mě?
Nechci mít ulomené ouško. Chci být ten nejhezčí hrneček na poličce. Hrneček, z kterého bude chtít pít celý svět. Jenomže i když budu, stejně se nikdo nenapije, protože jsem možná krásný hrneček, ale prázdný, úplně prázdný a děravý, takže ho ani nejde naplnit. Hrneček, který je k ničemu. Prázdná, s dírou místo srdce, potácím se dny a týdny kupředu, cestuji kalendářem k zítřkům, které jsou stejně prázdné jako já. Modlím se ke všem bohům, abych se jednoho dne vzbudila s dírou zacelenou a plná, protože potom, potom vážení, ten svět vážně spasím. Nebo se o to aspoň pokusím…
Tenhle článek mě určitým způsobem pohladil po duši, lidi co sbírají rozbité věci jako ty, obdivuju.
Lúmenn, tím článkem o pálení mostů jsi udělala obrovský krok kupředu. Ale změny, a hlavně ty nejbolestivější a nejtěžší ze všech, které nám tolik vzaly, potřebují svůj čas. Jsi úžasná, chytrá, moudrá, krásná dospělá žena, která nezapomíná být dítětem a vidět krásu tam, co lidem přijde všední a nestojí jim za pohled. Vem si kolik času bude potřebovat, aby jsi se stala opět celistvou, nespěchej. Ať to bolí, jak chce, jednou to přejde a ty teď musíš projít skrz, aby ses tam dostala. Uvidíš, jednoho dne se ráno vzbudíš a slunce tě zase pohladí po tváři a dýchat se ti bude o něco líp. Mám tě ráda. Drž se!
taky mám kamarádku, co vykupuje takové věci 🙂 začalo to hrnečky, teď si koupila žirafu bez hlavy 🙂
Je krásné, že ses o ty lidi a věci a zvířátka postarala a staráš. Ale myslím, že máš pravdu v tom, že spasit svět nejde, to může jedině Bůh. Ale Ty máš příliš dobrou duši, aby ses svého cíle vzdala, proto doufám, že se Ti podaří zachránit samu sebe i některé ostatní. A myslím, že s Poslem světla už teď děláš hodně pro lidi kolem. Já spíše uvažuji o tom, zda si to někteří lidé vůbec zaslouží, Tvou ochotu a pomoc. Drž se a buď požehnána, abys dokázala to, co si přeješ dokázat!
Je to moc pěkný článek, obdivuji takovéhle lidi, kteří mají takovéhle srdce, aby si mihli brát nemocná, stará,… zvířata máš ode mě velký respekt… 🙂
PS: kdyby všechny ty zvířátka měli stejné štěstí a nebyli by zbytečně utraceny, pozřeny
Náš systém je schizofrenní. Na jedné stráně produkuje neštěstí, na druhé straně nám říká že nás zachraňuje. Hraje si s námi tu hru na kyvadlo. Napřed nutí každého být tzv. flexibilní, racionální, dravý, úspěšný. když to nefunguje, hraje na city a emoce a tím nás dostává na druhou stranu kyvadla do beznaděje, nedůvěry, pasivní rezistence, deprese.Nechce nás nechat ve středu toho kyvadla, protože tento systém neví sám, jak být vyrovnaný, protože z tohoto pohybu žije. A je mu jedno zda je napravo, nebo nalevo. žije z obojího, stejně destruktivního. Chce nám vnutit svoji hru. Tu rovnováhu má každý ale v sobě, je nekonečná a nevyčerpatelná. Má ji tam každý, ale né každý ji ještě v sobě objevil. A až ji objeví, pak bude rozdávat, neomezeně, protože my jsme Tím.
Vždyť ty nejsi prázdný hrníček! Tedy alespoň ne v blogovém království.
Možná citlivost spoustě lidem připadá jako prokletí, ale přitom je to nejkrásnější střípek z drobného zrcadlení skutečného světa, nepatří mezi iluze jako závist, strach. A ano, zachraňuješ celý svět už jenom tím, že se neuvěřitelně snažíš. Připomínáš elfskou hrdinku pod maskou z pavích pírek, která osvobozuje přírodu z náručí nekonečného kolotoče bolesti.
I když si znovu a znovu uvědomuju, že tě vůbec neznám, že jsme se nikdy nepotkaly a zatím je velmi malá šance, že se někdy potkáme, tak stejně jsi mi víc a víc sympatická. Máme to podobné – taky se neumím zbavovat věcí. Budu ti moc držet pěsti, ať se ti všechno, na co sáhneš nebo pomyslíš, podaří. 🙂
Krásný článek. Obdivuju tě, že se takhle rozdáváš a chceš všem pomoct. Kdysi jsem měla králíčka. S jedním uchem. Ale toho jsem si nevzala proto, že bych nad ním měla soucit. Měl něco v sobě, byl kouzelný a svým způsobem krásný. 🙂
A s pomáháním lidem už jsem opatrnější. Jasně, někteří to opravdu potřebují, ale jsou mezi nimi i tací, co člověka jen využijí, podrazí a pomluví…
Cece, vyser se na ty prechodniky, kdyz je neumis, to boli.
Lúmenn, tenhle článek mě překvapil a ten poslední odstavec mě rozplakal. Taky mívám chvíle, kdy přemýšlím, proč vlastně a k čemu se snažím, když stejně nikdy neudělám všechno, nikdy nebudu ta nejmilovanější a nikdy nepomůžu všem. Ale víš.. no určitě to víš – že není důležitý zachánit všechny a všechno 🙂 Důležitý je být spokojená sama se sebou, s tím, co jsi právě dokázala.. cítit vděčnost všeho, co jsi zachránila.. A pak zachráníš všechny 🙂 (S)měj se! 🙂
[10]: psáno ve dvě ráno, co bys chtěl, mrknu na to, omlouvám se všem grammar nazis, snad už se to nebude opakovat:)
Ahoj, na mém blogu můžeš najít novou tématickou soutěž. Budu ráda, když se zúčastníš. Neber to jako spam, ale jako pozvánku. 🙂
http://silenejsme.blog.cz/1305/soutez-pratelstvi
Děkuji všem, kdo se zúčastní a porovná své síly s ostatními blogery. 🙂
Taky sbírám staré věci, o které jiní nezakopnou. A ohledně toho díravého hrnečku, právě se dívám na jeden, který mám na bálkóně. Má velkou díru, nemá ucho a nedá se z něj pít, já se s ním ale nehodlala rozloučit, a tak jsem vzala hlínu, dala do ní semínko své oblíbené květiny a hrneček se zaplnil novým životem a dostal nový smysl. Taky tobě přeju, abys našla nějaké to semínko, které by ti pomohlo najít cestu…
Bohužel svět spasit nejde. Protože se mi zdá, že svět to ani nechce. Mě lidé rádi nemají, i když mě neznají. Ale zase mě mají rády zvířata a já mám ráda je. Stejně jako přírodu. Když jsem byla malá, dávala jsem přednost rozbitým hračkám, před novými a modernějšími. Taky jsem chtěla a chci zachránit svět, před temnotou do které upadá a někdy zcela dobrovolně. Proto jsem od malička ve svém světě, který je plný lásky a krásných bytostí, protože mě moc bolí být tu. Ale jsou i chvíle, kdy stojí za to otevřít se světu, ale je jich málo.
Přeju ti jen štěstí a posílám dobrou energii a lásku. S pozdravem krásného dne Calwen.
"Hitler možná prohrál válku na bitevním poli, ale nakonec přece jen něco vyhrál," říká M. Halter. "Neboť člověk dvacátého století vytvořil koncentrační tábory, vzkřísil mučení a naučil své bližní, že je možné zavírat oči nad neštěstím druhých." Možná má pravdu; existují opuštené děti, vraždění civilisté, nevinní lidé v žalářích, osamněli staří lide, opilci v příkopech, šílencu u moci.
Ale možná vůbec nemá pravdu; existují bojovníci světla.
A bojovníci světl nikdy nepřijmou nepřijatelné.
Rukověť bojovníka světla – P. Coelho – str. 90
Vzpomněla jsem si na tvůj článek když jsem si ve vlaku četla. Možná ti pomůže možná ne.
Tak velké srdce nemůže být prázdné. Svět možná nespasíš, ale určitě spoustu lidských stvoření potěší i jen to vědomí, že někdo jako jsi ty na tomhle světě existuje, že jsou mezi námi pořád rytíři…
Ahoj máš moc pěkný blog, budeš pro mě prosím hlasovat >> http://soutez.tn.nova.cz/profil/66670 .. jsi moc hodná :)))
Spasit svět? A co když spasit nepotřebuje?
Keď idem okolo popelníc, pozerám či niekto niečo dobré nevyhodil, naučil som sa to od svojho uja, žida ktorý nenechal nič nazmar, keď niečo uvidel, proste si to zobral, dovliekol to domov, opravil a mal. Dopadlo to tak, že mal malý byt plný harabúrd 😀 Ale nie, boli to docela fajn veci.
Tiež mám veci čo som našiel vonku, či už to ľudia vyhodili alebo stratili, pár bicyklov od popelníc, a síce som si ich musel opraviť, neviem čo by som si bez nich počal, musel by som chodiť pešo a to by sa mi ani nechcelo ísť von.
Na tom neni nič zlé keď si zoberieš niečo čo iní vyhodia, niekedy sa to oplatí.
To je najlepší článok aký som od teba čítal.
…len pozor na ľudí, ktorých nikto nechce. To neni ako u zvierat, zviera je vďačné.
Ano, se světem se to těžké. Je svým způsobem taky nemocný. Potřebuje zachránit. Nebo aspoň trochu vylepšit. On vlastně spasit svět nejde. Musíš si vybrat jednotlivce a těm pomáhat. Protože svět je příliž veliký.
To já se naopak cítím přeplněná. Skoro jako láhev plná slizu, na který se nalepují všechny odpadky světa. Mám takový stísněný pocit, v tomto světě.
Ano, taky chci pomáhat lidem. Jenže já to nedokážu. Já mám jakousi fóbii z toho, abych k někomu přišla a nabídla mu pomoc. To člověk musí sám přijít a požádat o pomoc. Chudáci ti, kteří se požádat bojí.
[21]: To je dobrá připomínka. Ono platí to, co říká Lúmenčina maminka. Nejdřív se člověk musí dát dohromady sám. Jako Lúm nemůže pomáhat lidem okolo, když si nedokáže pořádně sama pomoct a neví, co chce, tak stejně člověk často musí tyhle věci zlomit nejdřív ve vlastním uvažování. Musí si chtít dát pomoct a někdy si musí pomoct úplně sám. Některý lidi prostě není možný spasit, pokud nemáte skončit ve srabu s nimi. A někteří vyžírkové vysloveně čekají na podobně citlivé samaritánské duše, no.
mě hlavně vytáčejí lidé co se o něco starájí a i když to nedoslouží i když s tím jde zažít mnoho věcí tak to vyházejí jen proto že …(výmluva se najde vždycky) 😀
Tohle je prokletí dnešního světa. Jsme jak žáby v hrnci, který se pomalu ohřívá a my si to neuvědomujeme, a nebezpečí nám dojde až tehdy, kdy je moc pozdě. Je smutné, že ty citlivější lidé, kteří vědí co se děje, mají povětšinou moc malou moc na to, aby změnili svět. Možná, že by pomohlo, kdyby se všichni spojili a táhli za jeden provaz. Aby mohli být všichni střípkem v jednom krásném a plném hrníčku.
Je pravda, že svět budeme mít v rukách my, jakožto mladší. Ale… jací mladší. Ti, kteří vědí co se děje, nebo mazánci, kteří si hoví jak necitlivé žabky v hrnci?
Hezký článek. Také já mám dost zbytečných věcí. Bednu laboratorního skla, věci z opuštěných fabrik…Poškozené hrnky používám na tužky a štětce. Když se naší kočce narodila koťata, jedno z nich, kočička, mělo želvovinovou 'calico' barvu. Matka říkala, že zrovna tohle kotě nikdo nebude chtít, že 'poblitý' koťata si nikdo nebere. Kotě sice samo od sebe umřelo asi na nějakou srdeční vadu, ale moje sympatie k calico kočkám narostly právě kvůli tomu, že je hodně lidí nechce.
Občas to cítím podobně… hezky napsané.
A oni ti outsideři jsou kolikrát ve skutečnosti hodně zajímaví lidé. I když, jak tady bylo řečeno, opatrnost je na místě – nenechat se zneužít a stáhnout na dno také.
Nebo s těmi penězi… aby se Ti někdy nestalo, že někomu půjčíš větší částku a on Ti ji nikdy nevrátí. Každý bohužel není poctivý a nápomocný jako Ty 🙁
Tak hodně sil! 😉