Noční tma přináší snění…a já se ho pokusím přinést i vám. Básně jsou pocity ukryté ve verších, ale mnohdy také mezi nimi – mezi řádky dlouhých slovních spojení a poetických obrazů se skrývá ten pravý svět básníkova srdce. A moje srdce dnes dostalo chuť na verše z Tolkienových děl .. a přidávám také pár vlastních. Kouzelná noc snění přichází – procitněte do krajiny divokých hvozdů, stříbrných hvězd na nebeské klenbě, starých pevností a vzácných klenotů. Alespoň pro jednou…
***
Elfí píseň pro Elbereth
J.R.R.Tolkien (jazyk Šedých elfů)
A Elbereth Gilthoniel
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chared palan díriel
o galadhremin enorath,
Fanuilos le linathon
nef aear, sí nef aearon.
***
Ó Elbereth, Rozsvětitelko hvězd
třpytivě bílá jak démanty,
skláníme se před slávou hvězd!
Hledíme k tobě
žijíce pod stromy Středozemě,
tobě, Věčně bílá, zpíváme
na této straně moře, na této straně oceánu.
***
Berenova píseň pro Lúthien Tinúviel
J.R.R.Tolkien
Sbohem země a obloho!
Vděčím ti přece za mnoho,
ty požehnaný severní kraji
kde bílé nožky přebíhají
Lúthien Tinúviel,
té nejkrásnější již kdo zřel.
I kdyby svět se do zkázy zřítil
a propadl se do nebytí,
přece je dobré, že byl stvořen
večer a úsvit, země, moře –
neboť byla i Lúthien.
***
Zkáza Valinoru
Lúmenn-verya
Valinore…
Ty kráso zašlých radostí!
Hvězdný prach slétl na tvou zář
tmou přikryly tě hory.
Sám a sám stojíš,
na břehu Moře,
ztratil jsi slávu, požehnání, radost,
opustí tě navždy i věčný elfů smích.
Valar se ztratí,
na nebesa zmizí,
opustí tě i poslední stromy,
uschnou kvítky na skalách
a bez jediné kapky
zůstanou tvé fontány.
Láska nezůstane v srdci žádných tvorů,
opuštěný zůstane tvůj hrad.
Věž co věčně stát by měla
rozpadne se v prach…
Bolí, bolí, tenhle temný sen,
nezmizí už ze srdcí tvých věrných.
Světlo hasne, moře šumí, slunce zapadá.
Úsměv ze rtů ochablých se ztrácí,
poslední kámen na poslední věži
leží pokřivený.
Snad nebude tu tolik zla,
co snad zničit tu krásu by chtělo.
Snad nestane se předpověď,
z minulých dávných časů.
Snad zaplanou zas večer ohně
a smích poteče
jak víno po rtech šťastných tvorů.
Radost ještě nezemřela, příteli.
***
Gondolin
Lúmenn-verya
Sedm bran má, sedm jmen
město, které nezná stín.
Bílý, čistý jako sen
v Tumladenu Gondolin.
***
Žalozpěv Galadriel
J.R.R.Tolkien (jazyk Vznešených elfů)
Ai! Laurië lantan lassi súrinen,
yéni únotimë ve rámar aldaron!
Yéni vé lintë yuldar avánier
mi oromardi lisse miruvoréva
Andúnë pella, Vardo Tellumar
nu luini yassen tintilar i eleni
ómaryo airetári lírien.
Sí man i yulma nin equantuva?
An sí Tintallë Varda Oiolossëo
ve fanyar máryat elentári ortanë
ar ílyë tier undulávë lumbulë,
ar sindánoriello caita mornië
i falmalinnar imbë met, ar hísië
untúpa Calicyrio míri oialë.
Sí vanwa ná, Rómello vanwa Valimar!
Namarië! Nar hiruvalyë Valimar!
Nar elyë hiruva. Namarië.
***
Ach jak zlatě padají listy ve větru
nesčetné dlouhé roky jako křídla stromů!
Pominuly dlouhé roky
jak rychlé doušky sladké medoviny
ve vysokých síních nejzazšího Západu
pod blankytnými klenbami Vardy, kde hvězdy se chvějí
v písni jejího hlasu, svatého a královského.
Kdo mi teď znovu naplní číši?
Vždyť nyní Rozsvětitelka, Varda, Královna hvězd
pozvedla z věčně bílé hory ruce jako oblak
a všechny cesty utonuly v hlubokém stínu;
a ze šedivé země na pěnící vody mezi námi tma
a mlha navždy kryje drahokamy z Calacirye.
Teď ztracen, ztracen je těm na východě Valimar!
Sbohem, snad ty najdeš Valimar!
Snad právě ty jej najdeš. Sbohem.
***
Éomerova píseň
J.R.R.Tolkien
Z pochyb a tísně tmou do jitra jel jsem
zpíval jsem slunci, zasvítil se meč.
Do konce naděje jsem dojel a teď do skonání
zlobou a zhoubou do skonání dne.
***
Odchod elfů
Lúmenn-verya
Podzimní listy padají na vodní hladinu,
zelené, zlaté jsou v tu smutnou hodinu,
kdy letní slunce přestalo nás hřát
a severní vítr začal do srdcí nám vát.
Lodě šedé a plachty bělostné už čekají,
když hvozdy útěchu pro duši nemají.
Když vkrádá se do lesů zlatavých stín,
pak břehy Valinoru raději uvidím,
jak planou světla jejich do noci.
Hlas Moře jsem uslyšel, není mi pomoci.
Volá mne Světlo západních říší,
Lodičko počkej! Na Moře širé míříš!
Podzim již nastal nám a čas se naplnil,
přestože jarní jas chlad zimy pohltil,
na srdce napadly nám těžké závěje,
lid elfí odchází; zůstává naděje.
Loďko má s plachtami bílými,
počkej a neodpluj, jdu do jara ze zimy!
Větře můj od Moře, silněji musíš vát,
snad břehy Valinoru uvidím. Snad!
***
Srdce buší a do duše zase padá stříbřitý prach touhy. Hvězdy hladí bledé líce a loďka čeká na molu, jen nastoupit a vyplout na druhý břeh, tam, kde už světla Stromů nikdy nezhasnou.
Ayia Eldalië ar Atanári! Utúlien aure!
Auta i lómë!
Kdo nezažil, nepochopí:)
prosím nehlasnes pro miky tady:
http://bohemia-amon.blog.cz/0903/soutez-o-nej-mazlicka-finale
🙂
A to už sem si připadal zastaralej, když sem Tolkienovec 😀
díky
Ach, Lúmen,
elfská duše se nezapře. Jsi hotový poklad a Tvé povídky jsou skvostem, který se jen tak nevidí, jsem tak ráda, že se ještě někdo jako Ty najde. Já si Tolkienovu (a i Tolkienovskou) poezii moc ráda procházím, protože mě uchvacuje, je tak krásná, ale zároveň i smutná. Mimochodem, Tvá básnička mě velmi dojala, až se mi teď chce plakat, ale právě smutek a bolest dávají tu největší inspiraci…však to jistě znáš.
Tak Ti, milá Lúmen přeji hodně štěstí a trpělivosti v pozemském životě a ať se Ti podaří vše, čeho chceš na tomto světě dosáhnout.
S úctou Findë
Budu poctěna až se, na druhém břehu, pod zraky Vardy, setkáme.
Hanta