Kdo jste někdy přišli o práci nebo se dostali do úzkých, co se týče příjmů, jistě znáte budovu „sociálky“ či „pracáku“ a ta okénka, u kterých se stojí dlouhé fronty, jen aby na váš účet přišlo pár chechtáků, aby bylo na jídlo a nájem. Je to fajn, že se stát postará o potřebné a zajistí jim materiální statky.Ale když na mě včera padl splín a měla jsem náladu na bodu mrazu, říkala jsem si, k čemu jsou v takové chvíli člověku peníze. Jasně, v limuzíně se brečí líp než v autobuse a zalít žal dobrým bourbonem je příjemnější, než v slzách glgat krabičák, ale to je tak všechno, co vám cinkavé mince mohou dát. A tak jsem včera vymyslela ministertsvo lásky a sociálních věcí.
Já vím, že je to směšné. Lásku nemůžete rozdávat u okénka stejně, jako složenky. Ale nebylo by to občas strašně fajn? Proč pořád myslet jen v číslech a měřitelných hodnotách? Mám kolem sebe spoustu lidí, kterým je samo.
Hm, novotvar. Jak ti je? Je mi smutno. Je mi veselo. Je mi samo. A někdy vám může být samo i když je kolem vás spousta lidí. A to se nebavíme jen o cizích lidech, anonymních kolemjdoucích, kteří vás vlastně ani nevidí, ale o přátelích, o rodině, o vašich milovaných, kteří jsou tu pro vás, ale někdy prostě přijde chvíle, kdy pro vás nemůžou udělat vůbec nic, protože jejich objetí najednou neumí zahřát a jejich láska vámi propadává jako děravým sítem.
Proč prostě nejde na ministerstvu lásky vyfasovat někoho, kdo zaplní tu díru? Kdo vás zabalí do hřejivé náruče pocitů a samo najednou zmizí a odejde a zbude jen plno, sdílno, milováno. Kdyby to mohlo být tak jednoduché!
Nechci se rouhat, mám svoje milované přátele, bez nichž bych si nedokázala svůj život představit, a tak se mě netýkají sociální věci mého fantasmagorického ministerstva. Ve dne v noci se mám komu ozvat, s kým si povídat, s kým chodit na pivo a sdílet svoje strasti. A vím, že tento dar nemá každý. Ale stejně je mi samo, stejně když večer usínám a tulím se ke svému kocourkovi Matyáškovi, kočičce z nejmilejších, není to ono.
Poslední dobou se staly věci, které se těžko snáší v jednom. Stíny minulosti se stále mihotají na okraji zorného pole a když je jen na okamžik pustím ze zřetele, zaútočí, kousnou a rány se nehojí, stále krvácí a není nikdo, kdo by je mohl ovázat. Nikdo, kdo by mezi mnou a těmi přízraky postavil velkou tlustou čáru, čáru mezi bylo a je, kterou už nic nepřekročí, za kterou se budu moct bezpečně choulit v náručí někoho, kdo vyfasoval u přepážky tolik poukázek na lásku, že mě v nich bude moci utopit.
A nejhorší je, že stíny minulosti se setsakra snaží mě dohnat a ublížit mi. A ještě horší, že je někdo, vedle koho občas můžu usnout, stulená v jeho náručí, s kým prokecám celé noci a kdo mě hřeje u srdce kdykoli si na něj vzpomenu, ale ten někdo není můj, jenom ho kradu jinému člověku na chvíle, které jsou pro mě i pro něj strašně důležité, ale o to více podpořené pocitem viny. Nechci být zlodějkou lásky, ale když je venku tma a v pokoji úplné ticho, takové, že slyším jen zběsilý tlukot vlastního srdce, v těch chvílích zoufale toužím nebýt sama i za cenu toho, že toho, po kom toužím, vyrvu z náručí jiné.
Proč není na světě dost lásky pro všechny? Dost přátel a vztahů a naplnění? Proč po té, co člověk projde peklem, připraví se o někoho, s kým chtěl strávit zbytek života a skončí psychicky i fyzicky týraný psychopatem, proč po tomhle všem prostě nemůže přijít k okénku s vyplněným formulářem a nafasovat pana Dokonalého i s bílým koněm a svatebními zvony? A žili šťastně až do smrti, znáte to.
Proč je svět vztahů tak složitý a člověk nikdy neví, na čem je? Nechci už psát tyhle výkřiky do tmy, nechci už toužit a nenacházet, prostě si po tom všem, co mám za sebou zasloužím, aby tu moji obří díru v srdci někdo zaplnil. Zalepuji fiktivní obálku a odesílám neexistující formulář na neexistující ministerstvo. A doufám, že i přesto někdo odpoví.
Slyšela jsi někdy Stirb nicht vor mir od Rammstein? Myslím, že to celkem vystihuje ten pocit… Ale to jen tak. Bývá mi podobně a spoustě dalších lidí taky. Je to k zbláznění. Formulář mi připomněl jeden článek na Poslu světla o splnění přání. Asi to víš, ale jediná věc, ktará pomáhá je doufání. Že jednou to bude vpořádku.
A to si piš, že BUDE! 🙂
Možná proto, abychom se se svými stíny naučili trochu poprat sami. Vztah není jen sluníčkový. A až není, nejde to řešit přesně takhle: utéct do jiné náruče a doufat, že to nějak samo od sebe sluníčkové zase bude. Zřejmě musíme dostat od života lekci, musíme se naučit sami za sebe porvat a řešit problémy. Pak je můžeme řešit i ve vztahu a můžeme být oporou našemu partnerovi.
Luménko, kdyby to bylo tak jednoduché, nebyl by to život. Možná by nás takový život vlastně ani nebavil žít, byl by pro většinu moc jednoduchý a přímý. Taky by jsme neměli možnost získat zkušenosti a být víc a víc otužilí, možná by už ani nebylo proč být otužilý..ale tak to prostě je a my se s tím musíme poprat.
Věřím, že jsi silná žena a zvládneš to…teda co občas kouknu na blog, stránky..a toho pana tulícího ke kterému se choulíš pozdravuj od Vlčete..:)
Keď som to čítala a zvlášť tie posledné odstavce, oči sa mi zaplnili slzami a pustili sa dolu lícami…. je toľko osamelých ľudí a čo by k nim mala byť cesta jednoduchá, lebo sú dostupní, tak je práve tá najzložitejšia.
Do tej obálky píšem aj svoje meno a dúfam…….
Člověk se s tím musí vnitřně smířit. Ale je k tomu velmi dlouhá cesta a občas po ní nikdo nechce jít.
Uchovat si nějakou naději v srdci, to může být nejspíš taky taková berlička. Jenže hrozí, že přijde akorát další zklamání a kolik toho taková naděje vydrží?