"Mami, můžem se jít dívat na bouřku?"

Trávím po dlouhé době víkend u mamky v rodném domě a když dnešní horké dusné počasí konečně přineslo ulevující kapky deště a (zatím) vzdálené dunění hromů, vzpomněla jsem si, jak jsem prožívala bouřku, když jsem byla malá. Jakmile se stalo přesně to, co se právě teď kolem mě děje – obloha potemněla, objevily se první těžké chladivé kapky a vzduch jako by zhoustnul do konzistence osvěžujícího pudinku – vyhrnuly jsme se já a moje o fous mladší sestřenka a několik fousů mladší sestra za rodiči s otázkou, kterou si můžete přečíst v nadpisu. „Mami, můžeme se jít dívat na bouřku?“ A většinou jsme samozřejmě mohly.

Zvuková bouřková kulisa k článku:)
(blog.cz poslední dobou s vkládáním videí blbne, tady je odkaz na youtube)
A tak jsme pak klidně i několik hodin seděly na schodech u dveří ode dvora pod malou stříškou, pod zadkem deku a před dětskýma očima fascinující divadlo. Déšť nám stříkal až na kolena, kaluže se zvětšovaly před očima a přízračné světlo blesků nám co chvíli oslepovalo vykulené oči, abychom si pak za šeptaného „jednadvacet, jednadvacet“ tiskly ruce na uši, počítaje vzdálenost bouřky pomocí časového rozdílu mezi světelným a zvukovým efektem blesku.
(Mimochodem, pamatujete si to?:) Tři napočítané vteřiny jsou zhruba jeden kilometr, protože zatímco světlo dorazí v podstatě okamžitě, zvuk se šíří rychlostí 300 metrů za sekundu;))
Poslední dobou je docela módní vyzdvihovat „krásné a nezkažené“ dětství nás, dětí vyrůstajících v devadesátých letech, oproti počítači prodchnutému dětství dnešní generace. Ale tento článek ani se vší svou dětskou fascinací bouřkou k tomu ani vzdáleně nesměřuje. I my jsme měly s holkama počítač, i my měly celé kopce hraček, které jsme si vydyndaly na základě televizních reklam, i my jsme mohly deštivé dny trávit u televizních kreslených pohádek, legových postaviček nebo Prehistoricu. V tom jsme se nijak nelišily od dnešních dětí. A tak na ve vzduchu poletující otázku „proč jste se teda krucinál celé hodiny koukali na bouřku místo na Toma a Jerryho“ nedovedu odpovědět.
Nepamatuju si už, jak to začalo, ani nevím, proč jsme dýchali ozónem prosycený vzduch a počítaly blesky do zblbnutí, dokud nás dospělí nezahnali domů, protože byl čas večeře nebo měli strach, že nám navlhnou zadky. Bouřka na nás prostě měla magický vliv, bouřka nám učarovala a dodnes jasně vidím naše kostnaté nohy na těch schodech, jak se tiskneme k sobě, protože se tam vedle sebe sotva vejdeme a slyším, jak si u toho mezi jednotlivými hromy vyprávíme vymyšlené a dětsky naivní strašidelné příběhy o chodících seschlých mrtvolách dole ve sklepě a strašlivém monstru, co žije v bouli na kmeni naší jabloně.
Ale nebylo to jen těmi příběhy, ani tím, že jsme tam na těch schodech měli chvíli klid od rodičů a mohli si nerušeně sdělovat dětská tajemství. Něco tehdy prostě bylo v té bouřce, v její síle, která nás nepřestávala fascinovat. Ta bouřka totiž byla opravdová – ano, mohlo by to být právě tohle. Ty blesky skutečně byly přímo před našima očima a hromy nás skutečně ohlušovaly a déšť nám skutečně smáčel kolena a kámen dlažby za chvíli opravdu studil i přes deku. A ten střípek opravdického nefalšovaného strachu, že blesk uhodí právě do stařičké jabloně na zahradě a ona začne hořet a bude se něco dít, ten tam taky byl a s ním i malinká jiskřička touhy, že kdyby se to stalo, tak by ta opravdovost byla ještě o krapítek lepší.
To, co nám mohla dát bouřka, totiž neuměly ani počítačové hry, ani propracované konstrukce her s bárbínami, ani všechny ty dětské hry na „jako“. A neumí to dodneška. Protože narozdíl od bouřky jsou všechny tyhle věci, ač stále realističtější, propracovanější a uvěřitelnější, vždycky jenom jako, zatímco bouřka, zvlášť viděná dětskýma očima, je tady doopravdy. A to je její největší kouzlo.
Takže mě prosím omluvte, pořád ještě hřmí, takže se jdu zeptat mámy, jestli mě nechá se i po patnácti letech jít dívat na bouřku:)

10 komentáře “"Mami, můžem se jít dívat na bouřku?"

  1. Taky miluju bouřky. 🙂 Jen musím být doma. 😉

    Mimochodem, někteří si myslí, že počet vteřin se rovná počtu km, takže dobře, že jsi to v článku napsala (abychom dostali vzdálenost bouřky od nás, vždy dělíme 3).

  2. Já jsem se rodičů ani neptala a když začala bouřka, vyšla jsem ven a užívala si těch vzácných chvil. Většinou jsem neměla strach, na rozdíl od kamarádek, které se schovávaly pod postel. Ale když vím, že je někdo blízký daleko od domova, tak mám strach pořádný. Takže při bouřce raději doma v bezpečí. 🙂

  3. Já miluju sledování bouřek do dneška. Loni nás jedna zastihla při bivakování na Šumavě, spali jsme tu noc v autě a měli bouřku na dosah. To byla paráda 🙂

  4. Bouřky jsou krásné. Pamatuji se, jak jsem jako dítě seděla na verandě u babičky a pozorovala blesky, zatímco babička zapalovala hromničky….kouzelný to byl čas!

  5. Jednou jsme byli v Beskydech v hotelu na nejvyšším kopci s výhledem na krajinu pod náma včetně dalších kopců.
    Poslední noc přišla vytoužená bouřka.. Já ani táta jsme toho moc nenaspali a jen pozorovali. Bylo to úžasné :3

  6. Já ráda pozorovala bouřku s dědečkem. Ať už pod stříškou, z balkónu nebo z okna s nosem přitlačeným k síti. Rodiče byli vždy tak nějak proti, prý z bezpečnostních důvodů, ale nic se nám nikdy nestalo. Neběhali jsme totiž po venku ani nelezli na stromy (spíš, děda nelezl na stromy v bouřce :D) a máme hromosvod, takže co. Jasně, občas to do někoho uhodí, ale přestat se kvůli tomu chodit dívat na bouřku…. ne 😀

  7. Také patřím k milovníkům bouřky již od dětství a strávila jsem hodiny a hodiny jejím pozorováním – akorát že o samotě, jakou znají jen jedináčci. S těmi hromy a blesky za okny se nádherně usíná!

  8. Taky jsme se s kamarádkami dívaly na bouřku buď už kamarádky v předsíni nebo u nás na balkoně a vyprávěly s děsivé příběhy. Útržky těch hororů si pořád pamatuju. A bouřku miluju dodnes.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.