Lúmennka a Stonehenge

Dnes si tak prohlížím mé oblíbené blogy a u Lady Roveny narazím na článek o Stonehenge. Víte, Stonehenge je taková moje posedlost – to místo mně přitahovalo na obrázcích i ve filmech, kdykoli jsem o něm slyšela napínala jsem uši a když se mi před čtyřmi lety nabízela možnost jet do Anglie a vidět ho na vlastní oči, neváhala jsem. Londýn, Westminster, Oxford, Bath…to všechno jsem viděla na svém výletě do Anglie, ale já celou dobu byla duší u Stonehenge. Dnes už vím, že jsem na tom místě před staletími byla, nevím sice proč a za jakým účelem, ale je to víra, hraničící s jistotou.
Takže se mi nedivte, když jsem zase viděla fotky toho nejúžasnějšího místa na světě, že jsem prostě musela o něm něco napsat i na svém blogu. Při té příležitosti jsem si vzpomněla, že mám nejen spoustu svých fotek ale také jsem jako slohovku do češtiny napsala „reportáž“ ze Stonehenge. Spíš než reportáž je to souhrn mých pocitů a ještě k tomu psaný asi před třemi lety (tudíž slohově za mým dnešním spisovatelským uměním notně pokulhává…), ale vystihuje mou náladu dostatečně:)
Tak tedy – Stonehenge…

Byl duben roku 2005 a já se spolu se studenty prostějovské podnikatelské školy vydala do Anglie. Poznala jsem tam spoustu zajímavých míst, ale žádné mě neuchvátilo a nezanechalo ve mně takový dojem jako Stonehenge.
Když jsme se z dálky blížili naším autobusem, netrpělivě jsem čekala, kdy se před námi objeví ty známé tvary kamenných bloků, seskupené v tajuplném obrazci. Konečně jsem se dočkala. Za oknem jsem zahlédla ty čnící kameny a zaplavila mě vlna překvapení nad jejich mohutností. Kdo je postavil? A jak, když široko daleko jsou jen pláně porostlé nízkou trávou s pasoucími se stády krav a ovcí? Kolik energie vydalo už toto místo při tajemných obřadech keltských druidů? Kolik staletí už tu mlčenlivě a osaměle stojí, čekajíc na znovuzrození starých obyčejů? A dočkají se?
Všechny tyto myšlenky mě napadaly při vystupování z autobusu a cestě přes parkoviště k pokladně. Mé oči stále bloudily ke kamenům a toužila jsem stanout mezi nimi. Bohužel to nebylo možné. Davy turistů by znamenaly pro prastaré obelisky jistou zkázu. Každý by se jich chtěl dotknout, aby na okamžik ucítil jejich ohromnou sílu, ale čím více lidí by se jich dotýkalo, tím více by podléhaly zvětrávání a nakonec bychom se s památkou mohli rozloučit.
(všimněte si toho ptáčka, co sedí na balvanu, přijde mi to jako úžasný kontrast:) )
Koupili jsme si tedy vstupenky a prošli přes turnikety na malou dlážděnou cestičku, vedoucí asi dvacet až třicet metrů od kruhu kamenů. I na tu vzdálenost jsem cítila tu úžasnou energii, sálající zevnitřku kruhu. Vysoké obelisky tyčící se k nebi a na nich položené další balvany, velké a těžké. Jak mohlo být něco takového stvořeno před několika tisíci lety? Jakou technikou? Nebyla jsem schopná na tuto otázku odpovědět. Jen jsem visela očima na kamenech a kolem mých uší fičel vítr, který ke mě promlouval hlasy dávných pohanských kněží a přinášel mi obrazy z minulých věků. Vlasy mi poletovaly kolem obličeje a já se natahovala přes hrazení kolem cesty, jako bych se snažila zahlédnout kus roucha nebo konec hole druida za balvanem. Ale nebyl tam nikdo, jen moje bujná fantazie.
Když jsme obešli celý kruh kamenů po vyznačené cestě, zamířili jsme opět k pokladně a zpět na parkoviště. Nechtě jsem se loučila s překrásným místem, které mi bylo tolik blízké. ještě dlouho mi v srdci zůstala vzpomínka a ždibek energie ze Stonehenge mám pořád v sobě a pohání mě dál.
Vážně jsem tam byla!!!;) Toho ksichtu si prosím nevšímejte, foukal vítr, řezal mě do očí a ještě k tomu jsem mžourala do slunce:)
Autorem všech fotek jsem já (tedy až na tu poslední, to mě fotila spolužačka) , takže vás moc prosím – nekopírujte bez zdroje:) Děkuju

18 komentáře “Lúmennka a Stonehenge

  1. Taky bych se tam moc ráda podívala a nejen tam – Anglie celkově má určitě spoustu fascinujících míst, ať už jenom historicky nebo i s nějakou větší hloubkou.

  2. vidět Stonehenge … je můj tajný sen :o)

    je zajímavé, že dnešní stavby vydrží tak málo a staré hrady nebo právě Stonehenge stojí už stovky a tisíce let.

    a díky za reklamu :o)

  3. Jééé, právě když sem šla dneska na tvůj blog, tak mě napadlo, že bys mohla o Stonehenge něco napsat..no a co nevidím? 🙂 Já odjíždím do Anglie za týden a Stonehenge máme v programu zájezdu  spolu s Glastonbury…dalším zajímavým místem..takže se taky mooc těším na tu energii tam ..jinak na fotce ti to sluší i přes ten vítr :D:)

  4. ja tam byla taky.. ale ze by to na mne udelalo nejaky extra dojem…v Anglii me teda o moc vic zaujala treba Narodni Galerie a architektura.. coz urcite neni prekvapeni, ja jsem zase posedla umenim ze 😀

  5. Se Stonehenge mám podobný vztah, zážitek s ním mám sice spíš nepříjemný, ale zato byl velmi silný. Stalo se to taky přibližně tři roky nazpátek. Náhodou jsem o tom nedávno přemýšlel a další náhodou jsem o tom četl skoro stejný zážitek jiného člověka, ale ze středověku ze spisů, které se mi dostaly do ruky.

  6. Já myslím, že to, proč vzniklo Stonehenge, by mohlo být veskrze jednoduché: Dávno předávno, na Zemi zavítala neznámá mimozemská civilizace. Ani to nechtěli, prostě se jim došla energie a havarovali. Jak ale doplnit energii na planetě bez jakéhokoliv stupně pokročilé civilizace? Museli si postavit vlastní zdroj. Naštěstí na té zapadlé planetě byla voda a jejich technologie byly vyspělé. První dotáhli vhodně tvrdý a teplotně odolný materiál a postavili vnější kruh s dvatřiceti otvory. Jelikož jejich technologie byly založeny na biomase, která byla schopna vytvořit jakýkoliv tvar, tak vnější kruh obalili teplotním izolantem ve tvaru toroidního prstence, v jehož stěnách byly magneticky aktivní prvky. Celou konstrukci zpevnili vnitřním kruhem, který by měl mít tvar pravidelného šestiúhelníku. Jenže jak by čerpali energii z reakce? Jednoduše – jeden bod vnitřního šestiúhelníku nahradili energetickým kolektorem a do středu konstrukce umístili baterii (určitě na principech, které nechápeme). Pak už jenom vhodnou volbou přídavné energie (například zahřívání kapslí paliva na pevně stanovených bodech toroidu pomocí laserů) ohřevu vytěženého deuteria a tricia a vývrtkovitého magnetického pole (dá se zjistit zmagnetováním zrnek železa v kamenech) zažehli jadernou fůzi a čerpali, dokud neměli plno. Ke konci jen nechali jadernou reakci bez dozor, a její teplotní emise anihilovala organický materiál a zbyla pouze podpůrná konstrukce z kamene. Všimněte si tvaru a porovnejte s experimentálními reaktory typu ITER a HiPER. Docela to sedí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.