Dneska je vedro, že by se jeden zalknul – rozpálené Brno nás stíhá teplotami atakujícími čtyřícítku a i mě, letnímu tvoru, už je z toho mdlo. Hlásí bouřky – akorát čekám celý den a žádná pořád nepřichází. Jenom to dusivé lepkavé horko.Možná tím horkem a tím věčným čekáním na bouřku by se daly shrnout poslední týdny v mém životě. Všecko je v pořádku, nic není špatně – naopak, všechno je vlastně nejlíp, jak kdy bylo. Ale přesto je něco špatně, vlastně možná všechno. A nebýt to zatracené vedro a nesedět doma sama při světle lampy a měsíce, asi bych o tom nepsala na blog. Vlastně bych o tom ani nemluvila, s nikým, ani sama se sebou, jak už je mým dobrým zvykem nějaký ten pátek. Říkám tomu moje prázdno a někdy tomu taky říkám vypnuté emoce. Je to bezva trik, akorát je zhruba stejně na nic, jako když týden neprší a vyprahlá země puká horkem. Co se pak stane, když vypukne déšť? Coby – suchá zem ho nestačí nasát a tak, když se bouře přežene, je pořád stejně vyprahlá a nic na ní neroste, jako předtím. A jestli přeci něco roste, tak to chcípne…
Vypínat emoce jsem se naučila v průběhu času. Mohlo za to spousta okoností, které se prostě jen nabalovaly jak sněhová koule – a vzhledem k tomu, že jsem byla vždycky emotivní expresivní člověk se srdcem na jazyku, musela to koule být zatraceně velká, než jsem někde uvnitř sebe objevila to místečko, tu tajemnou komnatu nejvyšší potřeby, kam jsem začala ukládat nevyřčená slova a nevyplakané slzy. Jsi hysterka, říkali mi. Jsi cholerik, říkali mi. A pak to říkat přestali – protože jsem přestala být oboje.
Šlo to ztuha a trvalo to roky. Ne, že bych se o to nějak snažila, přišlo to samo. Když na slzy slyšíte postoosmé – neřeš to, to nic není; když máte deprese a dozvíte se, ať to furt dokolečka nerozebíráte, že to je k ničemu; když potřebujete být smutná a dostane pár facek a seřváno od toho, kdo vám sliboval být oporou; tak nějak vám prostě nezbyde nic jinýho, než se uchýlit hluboko do sebe a tam se vyplakat, vyřvat a vyvztekat, jak jen vám bude libo.
A časem pak zjistíte, že opravdové emoce, ty na povrchu, už vyjadřovat neumíte. Jste jako hladina jezera, klidná a lesklá, bez jediné vlnky – ale to, že v tom jezeře žije ohromná bestie, která na dně zrovna požírá svou kořist v kusancích masa a cákancích krve, to vidět není. Protože to jezero je fakt hluboké. A prázdno fakt velké.
Včera v noci bylo šílené vedro a já jsem nemohla spát. Večer před tím na mě přišla nálada, kterou obvykle lidi řeší vypovídáním se, pár slzičkama nebo aspoň tím, že se přitulí k někomu, koho mají rádi. Jenže nebylo nic z toho – byla jen hrozná chuť vzít nejbližší věc a mrštit s ní o stěnu a i ta se realizovala jenom v tom malém tajemném místečku hluboko uvnitř. A jak jsem pak v noci nemoihla usnout a v hlavě mi vířily ty nevyplakané slzy a ta nevyřčená slova, tam hluboko uvnitř mě se hýbaly nějaké žulové kvádry a skřípaly a naříkaly a volaly něco ve smyslu, že už tu povoděň dlouho neudrží a že ať to sakra pustím ven, že ta tajná komnata, to dno jezera, ta skrýš hluboko uvnitř sakra není nafukovací a jestli tam kurva nepošlu úklidovou četu a to fakt fofrem, tak se zdi prolomí, bariéry prasknou a všecka ta hnusná zkalená voda plná sraček, slz, krve a vnitřností obětí té hnusné jezerní příšery, tak všecka tahle fujtajbl voda se vylije ven a zatopí tu vyprahlou zem, která je na mém povrchu a která už neumí přijímat vlahý déšť pocitů a to prostě bude sakra průser.
A tak tu sedím a čekám, až ta bouřka přijde. Až začne pršet a hřmít se a hladová země vysušená na troud se pokusí spolykat tolik vody, kolik jí její dlouho nesvlažené popraskané hliněné rty dovolí. Možná to spláchne úrodu, ale možná ta trocha vody, kterou zvládne nalokat, spasí ty ubohé kořínky, co se pokoušejí hrabat ke slunci. Protože tam hluboko uvnitř mám srdce, které tepe a které hrozně moc chce cítit jako dřív. Tam hluboko uvnitř je totiž ještě všechno v pořádku.
No, možná trochu smutný, že tě k té "komnatě nejvyšší potřeby" dohnalo okolí…
Hm, já až poslední dobou zjistila, jak moc jsem byla vlastně citlivá. U mě se to projevovalo spíš vztekem – ještě si vzpomínám, jak jsem seřvala učitelku v první třídě, že nás nechala celou třídu po škole, zatímco já jsem musela jít na rytmiku tancovat. Pak jsem to všechno pohřbila. U dcery vidím, jak je citlivá a otec to špatně snáší. Tak ji bráním a tvrdím, že to nejhorší, co může udělat, je emoce potlačit. Musí se naučit je zvládat, ne je pohřbít. Já pak byla jako sopka – klidná, ale čas od času jsem bouchla a pak už jsem s těmi lidmi v životě nepromluvila. Muži to někdy nechápou, "miluju" ty jejich průpovídky o "hysterii". Manžel mé švagrové o ní pořád mluví jako o hysterce. Vedle něj bych byla taky :-)S emocemi (hlavně se vztekem) jsem se učila zacházet až poslední dva roky, protože už to tak nešlo dál. Zjistila jsem, že nejsem ta "silná klidná žena", jak jsem si myslívala. A upřímně, kdybych byla věděla, jak s emocemi pracovat, a nepotlačovala je, možná bych byla porod své dcery řešila taky jinak. Je zajímavé, že teprve po 10 letech mi docvaklo, co bylo vlastně špatně…
Někdy to tak chodí..
Jo, tak tohle přesně vystihuje moji aktuální situaci …
Četla jsem hodně blogů a potkala jsem hodně zvláštních lidí,ale vy jste dámo ten největší blázen ze všech.Doufám,že na to berete prášky.
[2]: citliví lidé tohle mají složitější – protože jsou víc citliví a tím pádem i víc expresivní, stojí je schovávání emocí víc úsilí a víc se tím trápí, než ostatní. Hodně štěstí ve zvládání těch tvých a díky za podělení se o příběh:)
[5]: wow, děkuji za ocenění, ale doporučuji číst další blogy a potkávat další lidi, protože nevěřím, že bych si titul největšího blázna zasloužila, jsou větší, hledejte, nevzdávejte to!:)
[6]: Ba, ba. Složitější. V naší společnosti se tak nějak předpokládá, že emoce všichni pěkně držíme na zámku. Nic proti tomu nechodit po světě a nevrhat se každému do náručí s láskou, neřvat na každého vztekem, neplakat cizím i necizím lidem hodiny na ramenou a tak. I podle čínské medicíny nás přílišné emoce energeticky vyčerpávají. Nemluvě o tom, že takhle silné emoce většinou prý bývají znamením, že určitý energetický okruh není úplně v pořádku. U vzteku je to okruh játra/žlučník, element dřeva (u dětí prý je hodně zatěžovaný, protože právě element dřeva je spojovaný s dětstvím, protože i děti mají silné období růstu a frustrace a omezování nesou velmi těžko – proto také ty dětské záchvaty vzteku). U smutku je to například element kovu (plíce/tlusté střevo). Neschopnost "nechat věci jít, být". Hloupé je, že ve škole nás učí spoustu zbytečností, ale své emoce zvládat a léčit a přijímat nás nenaučili. No, alespoň že máme velmi vyvinutou západní medicínu, která se pak o následky postará a těch rakovin a zánětů a pod. nás zbaví 🙂 Ten, kdo je citlivější, a nenaučil se své emoce správně zamaskovat (nebo vlivem nějakého traumatu to všechno vyplulo napovrch – a ano, o tom se pak mluví jako o "atacích" a je to na psychiatrickou diagnózu), je pak považován za blázna. To je smutné 🙁 Upřímně řečeno nevěřím, že po České Republice chodí extra vysoké procento lidí (tak do 1% když budu hodně optimistická), kdo má své emoce opravdu zvládnuté. Ostatní jsou buď v područí svých emocí, nebo jsou to pochodující bomby a budou mít velké štěstí, když nenarazí na něco, co je zapálí 🙁
[6]:Čtu celkem 21 blogů.Z toho dvě slečny,které mi přišly velmi zvláštní,jelikož veškeré problémy řeší krystalem a magickou koulí,ale vy vítězíte 😉 Po přečtení vašich článků musím říct-je Vás škoda.Přijdete mi vcelku chytrá a inteligentní.
[8]: oukej, tak jestli se svou normální prací, nijak zvlášť vybočujícími koníčky a relativně pohodovým životem jsem větší magor, než někdo, kdo všechno řeší magickou koulí, tak teda mazec, jsem skutečně poctěna:) Akorát teda nějak nevím, proč ta lítost?:)
[9]: Taky mi nebylo jasny, proc nekdo ma potrebu tvrdit tohle zrovna o tobe, ve srovnani s tim, co se da potkat za individua na (nejen) internetovem svete. :O
Narazim i na blogy osob, ktere opravdu maji problemy napr. psychicke takove, ze jim to brani normalne fungovat v zivote… nebo jine problemy.
Ty jsi si toho zazila hodne tezkeho taky, znam tvuj blog uz hodne let, ale nevzdavas se a vzdy nakonec nachazis nadeji a reseni a cestu dal v zivote, v osobnim rozvoji i pres ty ruzne tezkosti… a to na tobe obdivuji.
Zrovna tenhle text mi docela pripomina mindfulness a budhismus, coz jsou zalezitosti v soucasnosti hodne popularni, tak nevim, proc to nekomu prijde tak kuriozni.
Mě bylo jednou řečeno, že nemám žádné city a přitom moc dobře vím, že je pouze neumím vyjádřit. Slovy možná, ale činy někdy kulhají.
Moje opilé já to třeba umí skvěle, docela mu závidím.
Hodně dobře popsaný. Někdy se cítím podobně.