Divnej den, cigára a Kurt Cobain

Dneska je divnej den. A ono „dneska“ už trvá od doby, co si pamatuju. Lúmennko, jsi divná, zní na mě ze všech koutů. Postel to na mě volá, nábytek to na mě křičí, láhev na stole si to pobrukuje pod etiketou a i počítač (mít ruku) si bude ťukat na čelo.
Prostě je divnej den, počasí je divný, cítím se divně, cigára chutnají divněji než obvykle a ze zrcadla se na mě kouká divnej obličej. Můj obličej?
Dočetla jsem životopis Kurta Cobaina. Jo, toho zkurvenýho feťáka, co psal mizerný písničky a měl za ženu ošklivou blonďatou couru, co si neumí namalovat rťěnku. Přesně toho, co umřel přesně dvacet dní před tím, než moje ségra poprvý otevřela oči do tohodle světa. Dočetla jsem ten životpois asi po dvou letech ustavičnýho otvírání a zavírání té tlusté těžké knížky. A nechalo to ve mně stopu – divnou stopu. Divnou stopu za divnýho večera v divným dni, kdy jsem plakala divný slzy.

Pro Kurta. A pro sebe. On je už patnáct let mrtvej. A já mám pocit, že minimálně stejnou dobu umírám. Vlastně, co je život víc, než ustavičné směřování ke smrti? Všichni umíráme každou minutu naší existence. Někteří z nás jen trochu víc.
Je to divný. Moje články poslední dobou přetékají pozitivitou, chci být víc hipísácká poustevnice v lesích, co vykládá karty a pěstuje na zahrádce zeleninu a krmí králíky, přičemž ve volným čase dává psychologicko-esoterický sezení potřebnejm. A přitom ve mě pořád žije ta dekedentní umělkyně, ta prokletá básnířka, co huntuje svoje vyzablý tělo cigárama a chlastem, co chce dobýt svět svými básněmi a příběhy, dávat všem na odiv svou odpornou minulost plnou pořezanejch rukou, krabiček prášků a kapesníků od slz a krve a nakonec umře v sedmadvaceti, jako správnej šílenej umělec.
Jo tahle divná slečna pořád žije a občas vyleze ze svý temný díry, který říká duše, na světlo a plácá nesmysly na tomhle sluncem prozářeném blogu. Hvězdná prázdnota pominula, už nejsem ztracena ve Vesmíru, teplý podzim hladí mou studenou duši a Kurt Cobain už je patnáct let po smrti.
Dneska je divnej den. A ono „dneska“ už trvá od doby, co si pamatuju. A tak jsi jdu zapálit a zatímco budu koukat do tmy noční zahrady a dým bude stoupat k zataženýmu nebi, Kurt bude někde daleko na věčnosti drnkat na svou kytaru a jeho „krabička ve tvaru srdce“ bude bouchat a bouchat až její tlukot ustane.
Dneska je divnej den. Ještě že už za pár minut končí.
Umřels dřív než ses narodil, bratříčku, co ti stejně jako mě v žilách koluje krev prokletých básníků. Tvá sebenenávist byla sinější než cokoli na tomhle světě, dej mi sílu, ať se naše osudy nepropletou příliš. Sedmadvacet je ale ještě daleko a krev na papír už nestéká tak často jako dřív. Já prozářím svou duši světlem, dokážu to, co jsi nedokázal. Heroina je svině. A ty jsi bůh. Mrtvej zkurvenej feťáku, mám tě ráda…

20 komentáře “Divnej den, cigára a Kurt Cobain

  1. Jo, nad Kurtem jsem si poplakala před pár měsíci. Mám doma knížku Nirvana – pavdivý příběh, ale ještě jsem nějak neměla šanci ji přelouskat. Můžu se zeptat jak se jmenoval ten životopis co máš ty??

  2. Jéje, tož nevím jestli tady vůbec něco mám napsat :o)  V neděli jsem měla super den…nebylo mi blbě, nebolela mě hlava…byla jsem nabitá energií :o))) takže….super den jaký už dlouho nebyl :o)))

  3. Já mám z Kurta taky takový zvláštní pocity. Ani se to nedá slovy vyjádřit. Každej máme svoje světlý i temný já. Je důležitý najít rovnováhu 🙂 máme do sedmadvaceti hodně co na práci.

  4. [6]: a asi nejenom lidi, proč bys nemohla být jednou pozitivní "čarodějkou" a podruhý temným poetou ? 🙂 není snad tohle tvůj pohled na svět, temnoty se nebát, nevnímat ji negativně ? 🙂 to ale asi taky není v tom, když to přeženu, se kompletně celá zahalit do černé, obklopit se depresemi a být jenom "ta temná", proč nebýt oboje ? tenhle blog je zajímavý "sluncem prozářený" i plný dekadentních básní

  5. Hle, holka, já měla čirou náhodou taky divnej den a za to může jen jedna školní hodina, která se odehrála minulý týden a já otevřela sešit a po přečtení si byla skoro jistá, co mám udělat a vím to už dlouho a co chci dělat v budoucnu:o) No, možná ne todle, ale byl to zvláštní den

  6. Divný dny byly, jsou a budou.. Já jsem divná, stejně jako můj svět, ale su na to hrdá jak se patří na divnýho člo- tvora..xD n_n Hlavu vzhůru a buďme divní spolu.. Ale včera byl fakt jaksi divnej den..

  7. to si musim sehnat…ale asi pak budu mit taky divnej den az to doctu:D…ja si vlastne ani nepamatuju, kdy bych mela naposledy divnej den…ja se naopak porad tak nejak potacim v kazdodennim stereotypu, kterej neni nicim narusen a uz me to zacina unavovat…docela bych nakej tem divnej den uvitala:D

  8. Poslední dobou mívám hodně divnejch dnů, ale trochu jinak…
    Vidíš, Kurt umřel 15 dní před tím, než se narodil můj bráška. A na moje 2. narozeniny zase zemřel Brandon Lee, ale s tim se nic nenadělá…
    Jeho životopis bych si taky ráda přečetla, Kurt je strašně zvláštní osůbka, jeden může bloumat pořád a stejně ho úplně nepochopí…

  9. u Kurta je znepokojující, jak je jeho "osud" slyšet v tý hudbě. Když ho slyším, jsem smutná už tak nějak z principu:-) Článek se mi moc líbí, je dobře napsanej, máš ode mě 5 hvězdiček:-)Akorát znova tam vidím to oddělování "pozitivní čarodějky" od "dekadentní umělkyně" – jsou to jen pojmy a ty jsi celek, nezapomeň, a žádný celek není homogenní, takže mi připadá vlastně zbytečné to řešit. Kromě toho, ačkoliv mám v tvých oblíbených stránkách přízvisko umělkyně, tvrdím, že člověk by se nikdy neměl nazývat umělcem, jinak jím není XD Kurt by se jím asi nenazval… A životopis si taky přečtu, dík za tip.

  10. [16]:

    To se dá pochopit. Každý má svoje světlé a tmavé stránky a ty si přirozeně oponují. Je ale třeba si vybrat tu správnou. Určení je složité a není otázkou jednoho týdne.

  11. [16]: každá část každého je úplně jiná … myslím že to jednou  začneš prožívat a uvidíš, že to není divné. Já mám samý celkem morbidní zájmy, liduju si v sebe-nimrání a existenciální intelektuálštině, v lecčems celkem mužskou povahu, jsem namyšlená a cynická (:-D) a přitom si připadám jako princeznička, když se oblíkám do svých lolitkovských šatů. Já většinou říkám, že  mám v sobě svou Virginii Woolfovou a svou Paris Hilton. Celek jsem já, je to jednoduché.. (a to by teoreticky ty moje osobnosti měly mít od sebe ještě dál než ty tvé- ty tvé jsou alespoň obě hlubokomyslné, nepovrchní a "alternativní". Přeju stěstí při uvědomování si vlastní neroztříštěnosti 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.