Dnes uběhlo 121 let od narození člověka, bez něhož by svět vypadal úplně jinak. A skutečně si nemyslím, že je to nějak nadnesené prohlášení. Není to vědec, není to politik, je to spisovatel a dle mého ten nejlepší, jakého kdy tato země nosila. Jsem fanatický fanoušek, ano, já vím, ale stejně – svět bez Starce a moře nebo Třech kamarádů by se asi nijak zvlášť nelišil od toho současného. Ale svět bez Tolkienovy Středozemě, která ovlivnila generace autorů fantasy a de facto dala vzniknout celému tomuto odvětdví moderní literatury (a posléze i filmu a celé subkultuře)? Ne, v takovém světě bych žít nechtěla.Knihy Johna Ronalda Reula Tolkiena mi změnily život. Proměnily moji osobnost a udělaly ze mě to, co jsem teď. A nejvýznamějším milníkem mého života nebyla maturita ani první vztah, ale chvíle, kdy jsem otevřela útlou knihu Hobita někdy v deseti letech. Od té chvíle jsem toho mockrát litovala, ale mnohem vícekrát za to děkovala všem bohům…a dnes si to připomínám. Opět.
Když jsem poprvé zabloudila do Středozemě, okamžitě mě ten svět pohltil. Jako by nebyl na stránkách knihy, ale jako by ležel hned za nejbližším kopečkem mého domova, sotva zvlněné Hané, tolik připomínající hobití Kraj. Jako bych já byla ten malý hobitek, který vyrazil bez kapesníku za dobrodružstvím a toto dobrodružství mě stejně jako jej změnilo – a taky zlomilo, jako tíha Prstenu, který on a později jeho synovec Frodo byli nuceni vláčet na bedrech.
Když mi bylo 12, už jsem za sebou měla všechny díly Pána prstenů asi třikrát a po prvním filmu v roce 2001 přišel i Silmarillion. Tím skončila veškerá dětská legrace a začalo moje dvouleté „období temna“, jak tomu nyní říkám. Letos je to deset let, co mne Tolkienovy knihy dohnaly až k pokusu o sebevraždu. Já do Středozemě prostě chtěla a to za každou cenu, nevěda, zda skutečně existuje a zda se do ní přenesu smrtí v tomto světě. Stejně jsem to prostě musela zkusit.
Dnes děkuji bohům, že neúspěšně. Ale přesto ve mě z té doby mnoho zůstalo. Mnoho a ještě více. Tohle je jedna z prvních básniček z roku 2002, kterou jsem napsala o mém vysněném světě:
Přeješ si znát, co Středozem skrývá?
Přeješ si zvědět, kde se nachází?
Kde snová říše asi bývá,
jak uniká z našich nesnází?
Proč nerostou v ní mrakodrapy,
proč tam stále šumí les?
Jak se tam člověk může ztratit,
jak odejít tam ještě dnes?
Ach skrývá mnoho smutných tajů,
nad mnohým srdce zabolí,
ponurost mnohých širých krajů,
na rukou mužů mozoly.
Tam lidé žijí, ne jen přežívají,
nad tím dech se mi až tají,
a touha nedává mi spát.
Ach jak se můžeš jenom ptát,
kolik peněz asi mají
a kolik továren, a měst,
že nevede tam žádná z cest?
Snad je to dobře.
Elfové v lesích zpívají tiše,
volají z dálky, musím tam jít,
nevolej mne zpět, nemohu zde žít,
proč říkám žít, snad živořit?
Jako pták v kleci,
kanár na bidýlku,
sedím tu v městě, domy sevřená.
Ptáš se mě přeci,
co že se stalo,
proč jsem změněná?
Neptej se, nevím, ty širé kraje,
co zvou mne modrou dálkou plout,
volají stále, já v srdci maje
tu píseň jejich přesmutnou,
chci odejít, jak, to netuším.
Je to hrůza, ale bylo mi třináct:) Nicméně stále chápu, co jsem tím chtěla vyjádřit – není to šílené?:) Jsem jako ve snách, už zase a po shlédnutí Hobita ještě více propadám zpátky ke snům. Už jsem ale velká a vím, že když jsem se kruci jednou narodila na téhle planetě a v tomhle těle, tak jsem prostě člověk a hotovo. Patřím sem ať mě to baví nebo ne a nechci se zabít, ani kdyby to znamenalo jednosměrnou jízdenku do Valinoru. Ale stejně je ve mě někde ukryt ten pocit, že jsem maia Lúmenn-verya a že jednoho krásného dne pojedu na Elensílovi, svém koni, širými pláněmi Rohanu, rozsekávaje přilbice skřetů svým mečem Macararatem. A to snění mi nikdo nemůže vzít.
Dal mi jej člověk, který je již čtyřicet let mrtvý. Kdyby ne, dnes by měl své stojedenadvacáté narozeniny, což by bylo dost i na Hobita. A já jsem mu za to snění nekonečně vděčná. Nebýt totiž Pána prstenů, nic v mém životě by nebylo stejné.
Nebyla bych na psychiatrii, která by mě nezměnila a nechtěla bych studovat psychologii a magii a pomáhat tím lidem. Nejela bych na Tolkien Con 2004, kde bych nepoznala svoji první „dětskou“ lásku Ika. Nepotkala bych svého prvního přítele, Aleše, se kterým jsem se seznámila v místnosti na xchatu Pán prstenů. Nezačala bych hrát dračák a neseznámila se s fantasáky. Nebýt Aleše, nezačala bych chodit do rock baru Škorpion a nepoznala Horseta, díky němuž jsem vlastně začala jezdit na dřevárny. A ani Muzzuga, dalšího dřevárníka, ale předně Finnova kamaráda, který nás dal dohromady. Nepřišla by gothika ani metal ani ůprávě ty dřevárny, což jsou subkultury, které daly mému životu smysl. Nezačala bych psát své pubertální dílko Paní prstenů a na něm se nevypsala a nezamilovala se do povídek a básní, které jsem taky začala tvořit prvně o Středozemi. A neznala bych ani Mamuta, kterého znám díky dřevárnám a většinu svých přátel a kamarádů – Liz, Satánka, Sovičku, Drenga, Laega, Alwina, Kamase a Entonyho a další a další.
Byla bych jiný člověk. Jiná Lúmennka. Ne, vlastně bych vůbec nebyla Lúmennka, neměla bych jméno, které ke mě přirostlo pevněji, než to, co mám napsané v občance. Byla bych jiná. Možná lepší, možná horší, kdo ví. Ale rozhodně vím, že bych to už nebyla já.
Takže, milý pane Tolkiene, který se na nás teď doufám díváte ze Středozemě, kde jste tím, čím jste ve svých příbězích vždy chtěl být (a ano, vím, že na hrobě máte s vaší paní napsáno Beren a Lúthien, ale já si váš vždy představovala jako Gandalfa), spisovateli můj ze všech nejmilejší – všechno nejlepší k vašim narozeninám a Valar nechť žehnají vašim rodičům, že jste byl takový, jaký jste byl a napsal jste to, co jste napsal. Myslím, že nejsem jediná, která je vám za to hluboce vděčná. Děkuji, děkuji, děkuji.
(Laeg Mortemir, můj nejoblíbenější elfí bard – Númenor)
Zvláštní co, jak může člověka ovlivnit literatura nebo film.
Kdyby nebylo kriminálek z US, nikdy bych teď nebojovala na právech, nic nepíšu a nemám blog, který je pro mě hrozně důležitý, a kdyby nebylo Pottera, nemám zájem o bichloidní knihy a ke spoustě dílům se vůbec nedostanu.
Celý to samozřejmě bylo trochu jinak i když je Tolkien z toho lepšího (literárně kvalitnějšího), co fantastika světu dala. Samosebou, že ji nezaložil. 🙂 A s tím ovlivněním si nejsem tak zcela jistá, jestli jde o pozitivní skutečnost, že teď bandy amatérských pisálků vykrádají Tolkienovské postavy a vesele do svých dílek vrství elfy, skřety a jiné figury. Jakkoli fantasy není to, co by mi přirostlo k srdci, vážím si tohohle pána jako člověka, který byl zatraceně vzdělaný (vědec, anglista) a inteligentní a ve svých dílech to uměl využít. Taková osobnost se rodí jednou za čas. Napatlat do příběhu elfy a skřety prostě nestačí, aby to bylo geniální.
Tolkien mě nezměnil. Tolkien mě naučil žít… Naučil mě litovat toho, že jsem člověk, že žiji ve světě, který nikam nespěje, a že nepatřím do normální společnosti. Už když jsem byla malá, mohly mi být sotva tři, brácha mi Tolkiena četl. Dívali jsme se spolu na Pána prstenů a snili o nekonečných krajích Středozemě… A vydrželo nám to dodnes. A nikdy nám nemuselo vadit, že jsme od sebe vzdáleni devět let. Jsme mu neskonale vděčná za to, že mě k Tolkienovi přivedl. I když bych už jeho knihy mohla recitovat zpaměti, čtu je pořád. Když jsem pak byla starší, brácha mě učil šermovat i střílet z luku a já z toho byla nadšená. Lítali jsme po zahradě, oháněli se dřevem po stromech a trefovali šípy do terčů, jako bychom je měli zarazit skřetům do srdce, a jen jsme snili o tom, že se takto proháníme po naší milované Středozemi… Koneckonců mě Pán prstenů přivedl i ke koním, na kterých si doteď s radostí zajezdím. Z naší vášně se zrodily LARPy a později i bráchovy hospody a medoviny a moje básně a povídky. Učitelky vždy žasly nad tím, jekou má to dítě fantazii… A já jim s nadšením odpovídala: ,,To kvůli panu Tolkienovi…''. Kdyby teď žil, jel bych za ním přes půl světa, jen abych ho mohla obejmout a poděkovat mu za to, co pro mě udělal…
[2]: tak pochopitelně, že ji nezaložil, to ani netvrdím, jen to dílo bylo natolik stěžejní, že bez něj by fantasy nejspíš nebylo tam, kde je dnes. A jen ať si amatérští pisálci píší jak chtějí, třeba z nich časem vyrostou kvalitní spisovatelé:)
Tolkien je Pan spisovatel, nikdy jsem se necítila více sama sebou než při čtení jeho knih, jako bych do nich sama patřila. Miluji jeho Středozem, všechny její obyvatele, jejich historii, mytologii a příběhy. Středozemě je tak dokonale promyšlená, že by skutečně mohla existovat.. 🙂