Předevčírem jsem konečně shlédla druhý díl Letopisů Narnie – Princ Kaspian a do mé mysli se vrátila myšlenka, která se tam usídlila už po přečtení této knižní ságy. Jaké by to bylo dostat se do světa, který by byl úplně jiný než ten náš?
Nemohu si pomoci, ale náš svět mi přijde ošklivý, prázdný a až příliš racionální. Vše má přesně vymezená pravidla, vše se musí podřizovat určitému řádu a hlavně nám v našich uspěchaných životech nezbývá čas na fantazie a snění. Člověk se opevnil za drátěné ploty a betonové zdi, ukryl se mezi dlažbu a mrakodrapy velkoměst a obrnil svou mysl proti všemu, co nesplňuje jeho představu o téhle planetě. Vše krásné odsunul do světa babských povídaček, pohádek pro děti a bájí našich hloupých předků. Elfy, víly, skřítky a lesní dryjády zadupal do země těžkýma botama racionality, draky zaměnil za vědecky lépe zkoumatelné dinosaury, čáry a magii spoutal fyzikálními zákony a pohádkové knížky vyměnil za kreslené seriály v televizi.
Lidská fantazie strádá, chřadne a umírá. „Není na ni čas,“ slyšíme odevšad. „Jsme dospělí, tak se podle toho chovejme,“ dodává tentýž hlas. Hlas naší šedivé reality…
Pokud být dospělý znamená uzamknout své srdce pohádkovým ideálům dobra, spravedlnosti a krásy, pak nechci dospět. Raději dál budu pozorovat hvězdné nebe a snít si svůj sen o tom, jak se jednoho dne skříň po babičce promění v kouzelnou bránu do jiného světa a já jí budu moci projít. Chci se v tom světě prohánět po lesích na koni, zpívat s vílami a tančit s elfy, pozorovat draky, jak tvoří ohňové obrazce na obloze a učit se moudrosti od kentaurů, chci hledat poklady dávných králů v rozvalinách jejich hradů a povídat si se zvířaty jejich vlastním jazykem a hlavně, na rozdíl od sourozenců Pevensyových, nikdy ze země svých snů neodejít.
Bohužel dny dětství jsou už ty tam a já už se nesnažím skákat proti zdi v babiččině ložnici, na níž je namalovaný les, a nedoufám, že přijde den, kdy nevrazím do stěny, ale projdu jí na ono krásné místo ozářené zapadajícím sluncem. Avšak střípek mého dětského snu zůstává zabodnutý v mém srdci dál a jako kletba Ledové královny nutí mou mysl ubírat se krajinou snových přání a doufat v jejich naplnění. Já věřím, věřím, že ať už to bude zítra, za rok nebo v příštím životě, dočkám se a brána do světa bájí a pohádek se mi otevře a já jí projdu a nevrátím se již zpět.
Někomu se to zdá naivní, někdo jen zakroutí hlavou a zaťuká si na čelo. Ale věřím…vím, že jsou lidé, kteří po přečtení těchto řádků utřou z oka neviditelnou slzu a střípek dětství, co jim vězí v srdci se pohne a zabodne se hlouběji. Jejich oči se pak budou upírat na hvězdy nebo do stránek fantastické knížky a v srdci jim poroste touha. Touha podívat se do světa, kde pohádky ožívají a báje se procházejí bok po boku s legendami.
Možná jsme blázni, možná marní snílci, ale možná jsme mnohem bohatší, než vy, co každý okamžik svého života neprožíváte, ale přežíváte a v honbě za penězi a majetkem zapomínáte na svoji duši. Zavřete oči, zaposlouchejte se do šumění lesa, do zurčení potůčku, do ptačího cvrlikání a možná zaslechnete i kroky elfů v kapradí a zpěv dryád v korunách stromů. Stačí jen věřit…a vaše mysl vás sama odnese na místa, na kterých se každou noc procházíme my, co políbeni štěstěnou ještě nezapomněli, co to znamená snít.
Mluvíš mi z duše.
Třeba nedávno jsem vedla rozhovor se svou bývalou spolužačkou. Před týdnem se poprvé dívala na Pána prstenů a okamžitě se mě běžela zeptat, co se mi na tom tak líbí. Celou dobu mluvila o "Jacksonově katastrofě", netušíc, že původním tvůrcem oné "katastrofy" je Tolkien, dále prohlásila, že moje platonická láska Aragorn (= takovej ten zarostlej s mečem) vypadá jako upocenej hnusák z nádraží a jedinej, kterej tak trochu uchází je Legolas…
Poté, co jsem jí řekla, že bych dala nevím co, abych mohla být s upoceným hnusákem ve Středozemi, mi oznámila, že ona by tam nechtěla být ani za prase, jelikož se dvakrát denně sprchuje a žehlička na vlasy s ní cestuje i do školy. Prostě ne a ne, Středozem ji nerajcuje. Takže předpokládám, že ji nerajcuje nic, kde se nevyskytují nagelovaní šampónci v růžových košilkách, elektřina, decibely "tuctuc" hudby.. a v neposlední řadě žehlička na vlasy.
Teď mě napadá, že rozdíly mezi lidmi jsou kolikrát tak markantní, až se mi tomu nechce věřit. Já se například šampónům vyhýbám, nevím jak vypadá žehlička na vlasy, "tuctuc" hudba mi nic neříká a elektřinu bych mileráda vyměnila za krb, ze kterého nesálá jen příjemné teplo, ale i atmosféra.
… a už se těším na středu – protože brány do jiného světa nejsou jen ve skříních, ale i v kostkách, pár cárech papíru a v představivosti.
já sem si na čarodějku přestala hrát teprve ve čtvrté třídě…podobným fantastyckým a paranormálním věcem sem propadlá už x let, takže bych rozhodně rači žila v Bradavicích po boku Harryho Pottera…jo a aragorn je vážně sexy…
Já bych teda radši žila v Bradavicích po boku Jamese Pottera, Siriuse Blacka a Remuse Lupina ( jestli Tě zajímá víc, klikni si na "web" – říkejme tomu nenápadná reklama xD ) ale ani Harrym bych nepohrdla, lepší než drátem do voka xD
A o tom, že je Aragorn sexy se nedá pochybovat 🙂 Narozdíl od elfích floutků vypadá jako chlap!
Já jsem v jiném světě žila asi do páté třídy.Je to svobozující ale zároveň je dobré mít nohy na zemi.V té době jsem pak kvůli tomu neviděla reálně a nestarala se o kamarády,ale pouze o svůj vnitřní svět.Dokonce si pamatuji,jak jsem jednou po přečtení Eragona měla asi týden špatnou náladou.Nemohal jsem se smířit s tím,že musím žít v tomto nudném světě,kde nemůžu zažít taková dobrodružství ..
Orhea: měla jsem podobný problém, já jsem bohužel zašla trochu dál… nebezpečně dál – plus nepříjemná psychická choroba.. Sice to byla, jak říkáš, hezká doba, ale ty deprese a stavy bych znova nechtěla zažít. Kdybych to tehdy někomu řekla, vsadím se, že bych ještě teď seděla ve vypolstrovaném pokoji a vlivem prostředí se kývala dopředu a do zadu.
Na přebaly určitých knich bych možná dala upozornění, aby se na to podobné nátury jako já ani nedívaly, v lepším případě to braly s rezervou…
"TENTO SVĚT NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO S REALITOU, SKŘÍŇ VE VAŠEM POKOJI JE OBYČEJNÝ KUS NÁBYTKU A JAKÁKOLIV JINÁ PODOBNOST JE ČISTĚ NÁHODNÁ" … či podobně… 🙂
Ellie: která husička to byla? Aragorn podle Jacksona byl už moc houmles, ale pořád lepší než buznička Legolas. A jinak s tvým názorem jak dobře víš souhlasím:) muhehe ale ty nápisy na knížkách by měly být – ministerstvo varuje, tato kniha způsobuje odloučení od reality:D A hele já taky byla v blázinci a nekývu se zepředu dozadu ani nijak jinak…většinou:D
Ale řekněme si po pravdě. Jak houmles vypadá Viggo mnohem líp než v civilním životě xD
Ellie: stoprocetně!!!!
Opravdu je to článek psaný od srdce, jedné dívky, která nikdy nedospěje, ale přesto bude nejš´tstnější ve svém světě…
Ano, pokud sopět znamená přestat doufat a věřit v nějaký jiný svět…nechci, opakuji nechci dospět…
Bájná stvoření, báje, legendy… myslíte si, že se to tu jen tak objevilo? Že si jen tak člověk řekl, že byl prostě jendou jeden elf? Ale kdepak… někdo, někdy hodně dávno…ho viděl… jako všechno ostatní… každý jsme už někdy potkali něco fantastického, akorát si to mnoho z nás nechce přiznat.
Ale já to klidně přiznám, i když pro někoho budu znít jako blázen… zavřu oči a proháním se svou rodinou, vlky… hupsnu do lesa za elfy, vílami a dryádami co tancují s fauny…. nad sebou spatřím poletující draky s dračími jezdci a když se kouknu k zemi vidím spoustu malých divoženek a jiných tvorů…které bych, kdybch byla snob a nefantazírovala, zašlápla 😉
Tak…možná, že si teď pár lidí myslí, že píšu z nějaké léčebny (možná xD) ale to sjem já… pro někoho naivní, ale prosebe šťstná dívka…která miluje svoji fantazii
Kiqi: a jsem jedna z těch, co jsou rádi, že jsi taková:)
Ano, todle znám, všichni mi pořád vykládají, jaký jsem toť snílek atd., ale zase jak se dívám, všichni pořád o jiných tvrdí, jak jsou úžasní a jak se s nima skvěle povídá, ale bum bac, za rohem jede jedna pomluva za druhou…Dále se do mě třeba furt někdo naváží s věcma typu" Proč se nemaluješ?, Proč se neoblíkáš modernějc? atd..Todle mě ale doslova sere(pardon), ale ať se člověk dívá kamkoliv, vidí většinou lži, přetvářku a lidi, kteří si pořád stěžují, jak je k nim svět nefér…Možná je jenom takové mé okolí, ale přece jenom, je to normální? Někteří lidi jsou dneska už neuvěřitellný svině… Omlouvám se za zbytečný a dlouhý komentář.
Aj, teď to po sobě čtu a zjišťuju, že to neni moc k tematu, jenom poukazuju, že je pro mě lepší snít a nedívat se na to okolí, ale vím, že bych neměla, v budoucnu mi to asi moc neprospěje
Já jsem taky vždycky měla ráda Aragorna, ale podle knížky [poprvé jsem to četla v roce 1996] mhohem víc než potom podle filmu. A celkově Pán prstenů se od té doby stal mým osudem – četla jsem to pak ještě několikrát a často o tom světě snila. Mám celkem ráda i ty filmy.
Knížky o Narnii jsem taky četla několikrát [poprvé myslím přibližně ve stejné době jako Pána prstenů], ale filmy jsem ještě neviděla. S Pánem prstenů se to podle mě nedá srovnávat, ale taky to má svoje kouzlo.
Vždycky mě fascinovali Tolkienovi elfové. Dokonce i teď si někdy ráda představuju, že jsem elf. O své duševní zdraví se neobávám – i mně realita připadá ubíjející a je potřeba z ní občas utéct.
Pro ty, kdo mají rádi fantasy obrázky: Tady je jedna překrásná galerie: http://mmebuterfly.deviantart.com/gallery/
V podobném stylu jsou také úžasné výtvory od uživatelky cosmosue.
Luz: Jojo, Mmebuterfly je úžasná. Nikdo jiný nedokáže kreslit tak krásný snový obrázky…
Ahoj
opravdu dobrý článek.Určitě existuje brána či jiná cesta do jiného světa jen málo kdo nebo skoro nikdo o ni neví.Zkoumám různe psaní o bránech do jiného světa abych ji mohla najít.:) problém je v tom že člověk nikdy neví co tam opravdu je a jak by se chovali kdyby se tam někdo ukázal.Tento svět ve kterém žijem je falešný nikdo se tu nechová podle sebe jak se narodil a hlavně jsme tu jako ve vězení.řešit dokola s tím že musíš makat jak blbec abys vůbec přežil místo toho abys naplno žil svůj život,mi žijem abysme pracovali na to abychom přežily nebo žily ? Já nežiju já přežívám a co vy? Nic jiného si nepřeju než abych našla tu bránu dnes začínám pátrat tak snad se mi to povede :).Stejně se cítím jako bych sem nepatřila.Ale věřím tomu že když budete hluboce veřit v tom bojovém umění jako je kung fu apod. tak to jde ale hlavně věřím také tomu že v nějakých věcech umíme nadpřirozené schopnosti jen se musíme vyrovnat sami se sebou,dosáhnout naprostého klidu,odstranit z mozku nemožné věci a moderní život , také meditace napomáhá ale hlavně věřit.:)
Holka nevím kdo jsi, neznám tě ale ty musíš znát mě..moje pocity prostě Mě(fakt nevím jak to jinak napsat)..Ale jediné mi slib až ten svět najdeš vyhledej mě..
Připadám si jako Petr Pan.Navždy dítětem ve své vlastní Zemi Nezemi,Narnii,Říši divů…Ale někdy mám silné deprese z toho,že tyhle světy mohou existovat jen v knihách,nebo v mé hlavě
Skuste nachvíli zavřít oči a představit si jaký by byl svět bez iphonů , ipadů , PC a TV … Znám 2 druhy lidí , 1 co by bez veškeré elektroniky a kosmetiky nedali ani ránu a 2 takový jako já: ti co sní že jednou , jednou snad nastane alespoň 1 den kdy bude svět jinak !Lesy a pralesy by byli dominantou celého světa , zvířata by mluvila a všichni by žili v míru 🙂 Ale vážení , možná si myslíte že jsem jen neblahý snílek co se nedokáže smířit s životem na zemi ! Ne 🙂 Život jaký žiju je krásný ale chybí mi příroda , betonové a cihlové stavby zahlcují okolí . Města jsou všude , lidi mají mezi sebou spory a všichni jsme v neustálém spěchu 🙁 Tento text sdílejte a čtěte je svím blízkým a přátelům ! Svět je takový ale sněte 🙂
mluvíš mi z duše taky jse se díval na narnii
Jsem také typ dívky, která po shlédnutí Pána prstenů nechtěla nic jiného, než jít do Středozemě. Také hledám bránu do světa, kde bych byla šťastná a mohla být sama sebou. Věřím, že něco takového opravdu je a otevře se tomu, kdo je toho hoden. Proto se snažím ze všech sil, a doufám, že jednoho dne se mi brána opravdu zjeví. Samozřejmě, i já někdy upadám do depresí, kvůli tomu kde to žiju, ale po přečtení tohoto článku mám hned více energií, protože vím, že nejsem sama a velice mě to uklidňuje. Děkuju všem za dodání motivace a síly, a věřím, že jednoho dne ten svět najdeme.
Dost mně překvapuje, kolik lidí se tu takto najde a to jsem myslela, že jsem sama a naprosto s vámi souhlasím.
Mým nejbližším přítelem je příroda i můj vnitřní svět, kterému jsem srdcem oddaná, ale bojím se, že to bude jen v mé mysli a nestane se to zkutečným.
Někdy mám pocit, že sem nemůžu zapadnout, protože sem úplně nepatřím a jako by mě něco táhlo pryč, ale proč jsme tedy zde?
Pro většinu lidí jsou peníze víc než cokoliv/kdokoliv a chovají se tak, jak by mé svědomí mě nedovolilo…
Někdy jsem pro to dost uvnitř sebe nešťastná a přitom by tu mohlo být tak krásně a lidstvo to zadupává městy apod.