…úplněk. Takový ten úplněk, co vypadá na obloze jako rybí oko. Nekoukám ráda rybám do očí, jsou studené a mokré, jako ty temné hlubiny, ve kterých žijí, ale v básních se to tak říká. Rybí oko. Tak přesně takový byl úplněk před pár dny.
Ten den jsem na něj vyla v opojném pocitu čirého bláznovství, po třetí skleničce vína a skoro celé krabičce cigár, s lidma, které na světě snad nejvíc miluju. Můj miláček Finn, bratříček Muzzna, moje skoro dvojče a blázen Liz, Muzznova láska Monča. Skvělí lidé, skvělí přátelé. A mizerná noc, s mizerným úplňkem, co byl chladný, bílý a mrtvý, jako rybí oči na talířku.
A od toho úplňku mám pocit, že všechno chládne a mrtví. Včetně mě, včetně oblohy, včetně brněnských ulic a mojí vlastní postele, včetně života v mých žilách a všech črtanců, co vkládám na papír.
Od sobotní noci bloumám skrz čas a prostor a ten kolem mě protéká jako pudink. Pudink, co Houstne a my máme problém. Prodírám se tím časoprostorovým pudinkem a nestíhám vnímat svět, co kolem mě běží, jak zrychlený film.
Když na starých videích dáte rychlé přehrávání, film se rozběhne dvakrát rychleji a přes něj běhají takové šedé pruhy. A přesně ty šedé pruhy mi teď běhají i po životě. Koukám do nich a ne na ten rychle ubíhající film za nimi a mezi nimi. Koukám na pruhy a ztrácím se sama sobě.
Mechanicky nadechuju a vydechuju vzduch z plic a myšlenky se honí všude kolem. Nejsem schopná je zachytit, nejsem schopná si uvědomit, o čem jsou a co je jejich obsahem. Možná za to může úplněk, možná to víno a možná už mám dost zimy a chybí mi jaro a jeho síla.
Říká se, že před narozeninami má člověk nejméně energie. Že v den narozenin dostanete dvanáct kbelíčků plných energie a ty máte pak na celý rok a když si je vypotřebujete moc rychle, před narozkama pak pořád padáte na hubu a je vám blbě a málátno. Asi jsem je pořádně vybagrovala, mám ten pocit. Narozeniny se sice blíží, ale dva měsíce prožít v podobném deliriu, v jakém jsem od úplňku, se mi fakt nechce.
Třeba je to tou rýmou, mám dutiny ucpané jak sto let starou kanalizaci. Smrkám hleny, jejichž barvu byste nechtěli vidět, to vám garantuju. Říkám tomu černobylská zeleň. Hlava mi bez ustání třeští a mysli v takovém stavu na něco jiného, než jak zastavit ten kohoutek přívodu zeleného slizu a jak chytit do dlaní aspoň jednu z těch bláznivejch myšlenek, co se honí kolem.
Už dlouho se snažím být silná, pozitivní, optimistická, plná energie, lásky, prostě hippiesačka s železným srdcem a kamenným tělem, který zevnitř svítí. A jak tak na sebe koukám, nesvítím. Vlastně ani neblikám, spíš tak trochu řeřavím, jen aby se neřeklo. Nemám náladu na optimismus, na zemi leží kopce bílých sraček, země spí a stromy si se mnou ani nechtějí pokecat, protože jsou ospalé stejně jako já.
Matka Příroda si chrňákuje a já musím chodit do školy, na brigádu, hýbat se, zařizovat, žít. A přitom chci spát, stejně jako země a dát si chvíli oraz od všech povinností, za nimiž se musím brodit sněhem, ledem a mrazem.
Vtipné je, že tyhle nálady mám každý rok v únoru. Dlouhá zima se na mě podepisuje snad i kvůli těm kbelíčkům, co docházejí. Ne že bych toužila po tom, mít jednadvacet (kdekdo si určitě ještě vzpomene jak jsem loni truchlila nad dvacítkou…), ale už aby tu ty narozky byly a já si mohla nabrat vrchovaté kyblíčky energie a hlavně přivítat jaro.
Jaro! Moje milované jaro, probuzení, květiny, zeleň, svěží vítr…aaaaach! Já se tak těším. Jako každý únor, jako každou zimu, kdy uvadám, umírám, chřadnu a blednu. V lednu. A v únoru taky.
Možná se vám zdá tenhle článek děsně pesimistický. Ale není. Je v něm vyhlídka na jaro. A taky jsem do něj narvala celou svou úplňkovou blbou náladu a ta mě teď třeba konečně přejde. Rýma se přežene, dutiny přestanou bolet a jaro se už brzo vrátí.
No možná tedy pesimistický je, ale jen trošku. Koneckonců, poslední dobou se přistihuju u toho, že mi optimismus leze krkem i všemi ostatními tělními otvory a na lidi nekřičím jen proto, že jsem na to příliš ospalá.
Hladové zvíře únor mě kouše ze všech stran. Ale já se nedám a kousnu ho taky. Přece jen – rybí oči jsou taky k jídlu…
jo leze! a nejen ta zima, ale i uceni, ale z toho uz mi mozek praskl, takze mi vlastne ani nema na co lizt…povzdechnu si s tebou: uz aby bylo jaro!
Zima už by mohla skončit, ale podle toho co je venku, to hned tak nebude.
Každé ráno si říkám, že nevylezu a celou tu sněhovou nadílku zaspím a probudím se až na jaře, kdy všechno kvete, je plné života…už aby tu bylo jaro.
Zima je super.. 🙂
A únor je tiež fajn, je to mesiac, kedy som sa narodil, tak svoju rybaciu chladnú povahu nezapriem 🙂 Ako to rybie oko.. 😀
Zima je skvělá 🙂 I když mi lezou na nervy dvacetistupňové mrazy a chodníky, na kterých si člověk málem zlomí nohu 😀 Ale stačí vyjet do hor, podívat se na zasněžené panoráma, sjet si sjezdovku, válet se v prašanu… Zima je skvělá 🙂
Já to cítím tak stejně. Není to úplněk ale spíše tím, že ubývá měsíc. Většinou má na mě právě tohle veliký vliv.
Ale jinak jsem na tom stejně – ve škole nikde nestíhám, mám pocit, že má den málo hodin. Čas letí ani nevím jak a nevím co celou dobu dělám. Je mi mizerně, protože je všude sníh a já nesnáším, když se jím musím brodit furt do školy a zpátky. A když musím někam na nákup, po chvíli v tom dusnu je mi ještě hůř. Jo až příjde jaro já asi umřu štěstím.
Mě dneska nabila ta pozitivní věc, že mám odzkouškováno, jinak s tím optimismem to mám stejné. Snažím se bojovat a pořád vstávat když upadnu, ale jsou dny, kdy mi ten optimismus vleze na mozek a já rezignuju a jen se válím a sbírám síly.
Asi založím Unii odpůrců sněhu :-)))
Bohužel.. je to tak. Když se ty hory sněhu počaly na naši republiku snášet, spousta lidí se radovala, že je konečně bílá zima, sníh se držel i v pražském centru (!) a vypadalo to jako z jakýchsi futuristických Ladových kreseb. Jenže bílá pokrývka už je tu docela dlouho, s ní zima a sychravo, chodníky pokryté ledem a chladný vítr. Pravda, zima trvá dlouho a sluníčko na nás juklo jen párkrát, i když u nás (myšleno Kladensko) v minulém a současném týdnu zlatá tečka mrkla hned několik dní po sobě.
Člověku to světlo prostě chybí, chybí nám vitamín D a po nezdravém zimním stravování některým chybí možná i jiné..
Ale únor tomu sám o sobě na vině není.. a je krátký oproti protivnému lednu, no ne? Jakožto vodnář mám únor docela ráda. Konec konců – je to poslední zimní měsíc!;)
Zkus ten film pochytit, věřím, že to půjde! A brzy se uzdrav:)
😮 … skvělý článek.. procítěný.. četla jsem ho dvakrát 😀 … zimu nemám ráda, je chladná a smutná..
moc zajímavý článek… jakobych se v něm viděla…
pro "Lúmenn": Zdravím. Trochu víc radosti a optimismu do toho textu příště dej (jak by řekl Bendr z Futuramy). Připadáš mi jak stará dodělávající ženská hele…trochu víc radosti hele…
Myslím, že ti rozumím. Já mívám podobný pocit v létě, kdy je všude takový vedro, že ty pruhy opravdu vidím.
A na jaro už se taky těším, vlezlé šedé zimy (i když ji zbožňuju) už bylo dost.)
[11]: Bender by řekl "Kiss my shiny metal ass"
Teda…můj únor ti bere krev z žil 🙁
Dvanáct kbelíčků? Já dostávám asi tak 3…
Asi moc dobře chápu, jaké to je přežívat nemilé období…já mám to stejné…akorát v létě..kvete moc kytek (asi jako na Jaře), jsou všude hadi..na těle mi slunce dělá červenou pokrývku a moje hlava je jako gong, do kterého stále někdo mlátí a mlátí a mlátí…
Snad to bude lepší Lum, snad…
Však zima není věčná…přejde v Jaro, Jaro potom v Léto a Léto do Podzimu, po němž zase nastartuje Zima. A stále dokolečka dokola…
Člověk musí přeskakovat přes překážky, i když se zdají těžké, nezdolné a až příliš nebezpečné…
Ale všechno jde když se chce…a trpělivost přece není zase tak stoprocentní lidská vlastnost, ta se spíše získává…
Tak se drž…přežívej..broď se…hlavně neusínej…jelikož by ses nemusela brobudit… a stromům, květinám a zvířátkům by se stýskalo..ostatně jako nám všem 😉
This is great that people are able to receive the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/home-loans">home loans</a> moreover, this opens completely new chances.