Na tématu týdne mě štve jedna věc – o tématech, která mě zajímají, už jsem dávno napsala a o těch, co mě nezajímají, logicky ani psát nechci. Bouře je jedním z té první kategorie…vzhledem k tomu, že je to jeden z pro mě nejpřitažlivějších přírodních jevů, není divu, že mu občas věnuji pár řádků.
A někdy víc než to. Jen máloco je tak inspirativní jako bouře – a tak někde v hlubinách archivu můžete objevit moji povídku s velmi originálním názvem (ano, jmenuje se Bouře a věřte nebo ne, je o bouři:)). Trochu originálněji se zove a snad i originálněji o bouři pojednává báseň Bouře ve sklenici vína. Jistě znáte přirovnání o bouři ve sklenici vody, tak toto je ten stejný případ, jen vodu nahrazuje mok silnější a rudější. Ale dost o starých časech, dost o inspiraci, která mě posedla už před měsíci či dokonce roky.
Jak vidím bouře teď? Změnilo se něco? Zažila jsem s touto nádhernou ukázkou síly přírody něco nového?
Bouře je znakem proměny. Nejprve nad krajinou září slunce, ve větvoví ševelí vánek a teplý vzduch laská tváře. Postupně vítr utichá a vše zahaluje světlo podivně nazlátlé barvy, stíny získávají nepřirozenou délku i strukturu, vzduch se tetelí – horkem? Strachem? Na les padá ticho. Ticho naznačující, že se něco bude dít. A pak to začne. První kapky políbí zem, v dáli zazní burácení hromů a během pár vteřin je tma, narušovaná jen fialovými odlesky blesků. Bouře očišťuje. Všechny ty velké a těžké kapky, které přinese, za sebou zanechají lesknoucí se trávu a listy. Blesky rozdrtí kmeny starých stromů, zboří lesní velikány a ty pak tlením dají život novým mladým stromům. Vzduch po bouři je nejzdravější a nejlépe chutná. Zbytky elektrických výbojů štípají do jazyka a vlhko lechtá na chřípí.
Bouře je tancem všech pěti živlů. Voda padá z nebe a snoubí se se zemí. Vzduch se plní ohnivou energií blesků a ty zajíždějí do země. A to vše je prodchnuto magickou mocí éteru, který stojí nade vším, duch bouře, duch přírody, duch obnovy, proměny a očištění.
Bouře tvoří. Přináší vláhu, svěží vítr, na mracích donese občas semena ze vzdálených zemí nebo písek až z daleké z Sahary. Bouře ničí. Pod náporem blesků padají stromy, hoří suchá tráva, přívalové deště vylévají řeky z břehů a zanechávají za sebou bláto, zničená obydlí a mrtvá těla. Bouře je svobodná. Neptá se člověka, zda může přijít – prostě to udělá. Proletí krajem a zase odejde, ničím nesvázaná, ničím nesvázatelná.
Bouře je tancem Thorova kladiva po střechách ubohých lidských příbytků, do nichž stačí silněji uděřit a ony se rozsypou na prach. Bouře spojuje protiklady – smrt a život, vodu a oheň, úctu a strach, destrukci a tvoření.
Už jsem říkala, že jsem jí fascinována? Že mě vystihuje, jako žádný jev, který v přírodě můžeme zažít? Jednou jsem měla sen, byla jsem v něm maličkou bytostí, která modře zářila a měla tisíce malých bratrů a sester a celá její rodina byla obrovská. Byly nás tisíce, žili jsme na vysoké hoře a jednoho dne moje maminka přišla a řekla mi, že já a moji sourozenci už jsme dost staří, abychom se účastnili něčeho s dospělými. A tak jsme letěli do obrovské clony bouřkových mraků, kde už se shromažďovaly miliony nám podobných bytostí. Spojily jsme se do zářícího řetězce, drželi jsme se za ruce a smáli se a tu námi projela obrovská energie. Byli jsme jedním tělem, jednou duší a řítili jsme se k zemi v obrovském rachotu. Smáli jsme se, byla to nekonečná euforie a radost, všichni jsme cítili nezměrnou sílu a energii. Udeřili jsme do země a v jediném okamžiku se rozpojili. Byla jsem bleskovou vílou a tohle byl můj první blesk. Nádherné.
Bouře jsou něčím, co lidi fascinuje odedávna. Jsou posvátné, záhadné a magické. Od časů pravěkých lidí, kteří z pod svých klenutých nadočnicocýh oblouků hleděli k nebesům, přes pohanský starověk, kdy Thor/Zeus/Jupiter metal z vysokánské hory ohnivé šípy, aby dal najevo svou moc, až po dobu dnešních zapálených (někdy doslova:)) vědců, kteří se snaží odhalit tajemství výbojů a pokouší se zkrotit bouři.
Máloco vzbuzuje v přírodě tolik emocí, tolik strachu, radosti a otázek, jako bouře. Miluji pocit, kdy bosá běhám po trávě a nade mnou v zářící agonii řve jeden blesk za druhým. Je to energie, je to zážitek, je to kouzlo okamžiku. Je to bouře. A na ten okamžik jsem bouří i já.
A tak bouřete a nebo buďte nevybouření, pobuřujte a buďte buřiči. Bouře je v nás.
Krásný blog=)
Opravdu dobře sepsaný článek, zatím asi nejlepší, co jsem na tohle téma viděla.
Bouře je úžasný jev a spolu s mlhou moje nejoblíbenější počasí 🙂
já mám bouřky ráda a tvuj článek je bomba
Úžasný článek… Takže taky blázen do bouřky? 😀 No, je blbost se ptát. 😀
Moc hezký článek. Taky jsem bouří fascinována jako nádherným ale i nebezpečným jevem. Je nespoutaná a svobodná (jak píšeš), je krásná, ale také zabíjí…
Nemohu než souhlasit. Bouře mě vždy fascinovala a děsila zároveň, miluju pocit, když hřmí, kapky dopadají na moje tělo a já stojím někde na kopci a dívám se na tu spoušť a připadám si malá a nicotná, stejně jako každá z kapek.
Moc pěkný článek. Vystihla si a propojila všechny pocity, ale zároveň jako kdyby bylo ještě něco co si nám zatajila, o čem by jsme mohli přemýšlet. Moc rára bych si přečetla článek napsaný tebou o dešti Káťa