Předevčírem jsem přijela z Warhammeru, dřevěné bitvy (co to je bitva a larp viz v této rubrice) kousek od Olomouce, a pořád se nějak nemůžu adaptovat – na koupelnu, na počítač, ani na práci. Když jedete na bitvu, ocitnete se na pár dní v jiném světě, ve světě, kde fantazie pracuje na plné obrátky a kde neexistuje nic, jen přátelé, oheň a třeskot zbraní. A z tohodle světa se pak horko těžko vrací zpátky.Občas se mě lidi ptají, proč to kruci dělám a jako pošuk běhám po lese s obalenou zbraní nebo aspoň foťákem, v kostýmu, špinavá, zablácená a s kocovinou. Proč mluvím podivně, zpívám nahlas, proč mi nevadí si tři dny nečistit zuby, namalovat si ksicht na černo či na zeleno, proč jezdím stovky kilometrů, abych pak někde spala pod stanem. Odpovídám všelijak, vymýšlím si různé prázdné fráze, říkám, že mě to prostě baví. Ale o tom to není. Je to o tom, že se na pár dní ocitnete jinde.
Když mi bylo třináct, utíkala jsem z tohoto světa psaním příběhů o elfce, která zachraňuje svět. Já byla tou elfkou, já běhala po Středozemi, já vládla mečem a šukala Legolase (koho zajímá, jak to vypadalo nechť otevře rubriku Paní prstenů). Ale to vše se dělo jen v mé hlavě a to taky mělo za následek pokusy o sebevraždu, pobyt v léčebně a tuny antidepresiv. Já do toho kouzelného světa elfů, čarodějů a válečníků prostě chtěla a to za každou cenu.
Když jsem pak v šestnácti poprvé jela na dřevárnu, zjistila jsem, že ačkoli nedokonalý, existuje svět fantazie i tady, na téhle pitomé planetě plné hloupých, stádovitých lidí. A že do toho světa se dá utéct na každý víkend, že se do něho dá propadnout a stát se ne někým jiným, ale konečně sám sebou.
Mám kamarády, kteří se cítí být elfy, drowy, skřety nebo barbary. Jsou takoví, ale v běžném světě se přetvařují za lidi. Znám lidi, kteří by dali cokoli za to, aby se ocitli na LARPu, který nikdy neskončí a já sama patřím mezi ně. Pro nás je svět dřeváren zázrakem, který nám seslali snad sami bohové a jen díky němu nezešílíme a nepotřebujeme utišující léky.
Utíkáme hromadně ze světa lidí do světa snů, stáváme se kouzelnými bytostmi, opékáme maso nad ohněm a válíme se po jehličí. Milujeme les, přírodu, zábavu a nevázaný smích. Protiví se nám technika, šminky, upejpavost a většina z nás nemá doma televizi.
Jsme divní. Celá naše realita je divná, ale právě proto do ní utíkáme a stáváme se sami sebou. Necítíme se být lidmi, necítíme se dobře ve městech, v přetvářce, ve světě, kde už nevládnou chladné zbraně a hodnoty jako čest a přátelství už nemají žádnou váhu. Jsme divní. Ale dnes a denně za to děkujeme bohům. Za to, jací jsme a za to, že díky larpům takoví můžeme být.
Děkuji za vůni ohně, děkuji za láhev vína, podanou z ruky přítele, děkuji za objetí od milovaného pod hvězdami, děkuji za jílec meče v dlani, děkuji za vytí na měsíc pi každém zpívání Fatherlandu, děkuji za to, že si ze mě mí přátelé dělají srandu, děkuji za smích kolem ohně, děkuji za každou píseň, kterou zahraje kytara, děkuji za podané ruce, za objetí, děkuji za fair play v boji, děkuji všem, co si čestně počítají životy i všem, co nabídnou ruku ke vstanutí, ačkoli stojí na opačné straně, děkuji skřetům, co vypadají jako by je poslal Peter Jackson a elfům, které jako by napsal Tolkien, děkuji barbarům, co smrdí a křičí a děkuji trpaslíkům, kteří pijí své korbele až do dna. Děkuji za každou vteřinu, kterou zapomínám, že jsem člověk a že se na zemi válčí, krade, hladoví a zbytečně umírá.
Děkuji za LARPy.
Súhlasím. Ja som tiež tak bola týždeň dá sa povedať medzi vojakmi Wehrmachtu, Rusmi a američanmi. A páčilo sa mi to oveľa viac ako tento život.
úplně vim, jaký to je. Když mi bylo tak deset, vysnila jsem si fantastické světy, vžívala jsem se do postav a snažila se jejich příběhy přepsat na papír, protože kdybych to neventilovala, asi bych se zbláznila. Představovala jsem si sama sebe, jak žiju mezi drakama a rytířema a elfama….a když jsem si uvědomila, že nic takového neexistuje, bylo to šílený. Teď šermuju, kejklim, jsem mezi lidma, kteří žijí historií a fantasičnem. Za necelých 14 dní jedu na larpovou bitvu ERINOR a těšim se jak malý dítě na ježíška 😉
Jej jak já bych chtěla taky na nějaký jet, ale když jedou kamarádi, nebo bývalý spolužáci vždycky mi do toho něco vleze…
Když na takový život by si snadno zvykl každý, protože nenese žádnou zodpovědnost. Pořád jsem nepochopila, co řeší někam utíkat a co komu brání šířit hodnoty jako přátelství tady a teď? Já se o to snažím.
Keď som s objavením tvojho blogu prišla aj na to, že existuje niečo takéto ako LARPy, tak sa môj zoznam snov predĺžil. Znie to úplne úžasne, vravím si, že to musím niekedy zažiť. Akurát problém je v tom, že nemám najmenšiu predstavu, či takéto akcie fungujú aj na Slovensku a kde vlastne. Pravdepodobne si počkám, kým budem môcť samovolne prekročiť hranice 😀 Ale už len pre toto sa to určite oplatí 🙂
Uniknout z reality je krásná relaxace. Bohužel náš "lidský" život za nás nikdo žít nebude. Musíme to odřít sami. Proto nesmíme zapomenout, že i když se tak necítíme, jsme lidmi a nesmíme celý život strávit ve snách a zapomenout žít… (Myslím, že to řekl Brumbál v jedničce HArrymu. A měl pravdu :))
Asi je to krásné … když si to tu čtu a představuji si to. Milovala jsem tábory, právě pro tu přírodu, oheň, spaní ve stanu, nebo pod širákem a lítání po lese. To už je spousty let a jak se mi p tom stýská.
Ale při představě, jak sděluji rodině, nebo kamarádům, co jsou LARPy a proč bych tam ráda jela … Prostě vím, že by mi to ani nedovolili.
Proč tedy nežijes někde na paloučku, neživíš se lesními plody a k té technice se stále vracíš?
Jak napsala Aailyyn, utíkat umí každý. Žít v reálnem světě a postavit se mu čelem, to už tak jednoduché není že :))
Ségra dělá dřevárny a taky je tím hodně nadšená 🙂
[4]: protože neznám žádné "opravdové" lidi kromě larpařů, protože jsem mezi jinými lidmi nenašla přátele.
[8]: není to jednoduché a proto utíkám. Nežiju na paloučku, protože moje tělo na to bohužel není stavěné, je příliš zničené životem v civilizaci na to, abych tohle dokázala. A lesy nejsou vhodné k přežití, není tam dost jídla. A hlavně – nechci žít na paloučku, chci žít v Roklince mezi elfy nebo v barbaří vesnici v lůně hor:) Zabíjet draky, lovit zvěř, potkávat mýtické bytosti. A na to nestačí žít jako křívák v lesích, to tady nejde:)
[10]: Tak nějak nemám potřebu na tebe útočit, proč nežiješ na paloučku nebo jinde. To je celkem tvoje věc. Žij si, jak chceš. Já se snažím hodnoty, který jsou pro mě podstatný, prosazovat, ačkoli je to někdy těžký. Lidi, pro který jsou podstatný veličiny jako přátelství, nejsou tady, na tomhle místě? To nevadí. Nevzdám to prostě a budu je hledat dál, jinde. Chci spíš polemizovat s tou vlnou souhlasných komentářů. Mně by se život bez zodpovědnosti totiž líbil taky. Jenže kde není zodpovědnost, není svoboda. Pak to není svoboda, ale pustá anarchie. Tyhle dvě veličiny jdou ruku v ruce. Až mě jednou všechny termíny a další věci na*erou tolik, že toho budu mít plné kecky, odevzdám občanský průkaz, nechám se někam zavřít. Pak budu mít svatý klid.
[11]: tak přátelství a čest a další hodnoty z fantazijních světů se tu najít dají, to je pravda:) Ale člověk utíká před něčím jiným než před zodpovědností, na larpech je taky zodpovědnosti až až, kór když děláš organizátora. Ten útěk je spíš před světem jako takovým, úlet do fantazie kam si občas každý uteče rád, někdo u filmů, někdo u knih a někdo na larpy, někam na místo, kde není třeba řešit nájmy, práci, telefony, maily, ale jen to,kolik jsi zabil skřetů. Nejde být pryč pořád, to určitě ne, ale utéct občas člověk musí, jinak zmagoří
[12]: Tak jasně. To nevylučuje, že něco musím. Jasně, že musím, protože chci někde bydlet, něco jíst, někde spát, nechci shnít ve špíně, chci mít práci v nějakým oboru, takže chodím do školy. Zastávám názor, že to, co musím, s tím je se potřeba zkrátka srovnat a čím rychleji a líp to udělám, tím spíš si můžu zbytek času zařídit tak, jak mi to vyhovuje. Že člověku někdy termíny, telefonáty e-maily lezou na centrál, to bezesporu. Chtít si občas odfrknout na místě, kde fakt není přípojka na internet a signál na mobil, není špatný. Na mě ten článek a následná diskuse působily dojmem, jak by bylo hrozně super poskakovat po lese, nemít žádné povinnosti a jak je tenhle svět strašně fuj fuj ošklivý a je nejlepší zavřít oči před realitou, kterou tady a teď žiju a utíkat do snění. A z toho mi bylo trochu smutno, jestli by spousta lidí neváhala život takhle promrhat, namísto, aby se reálně pokusilo si něco z těch snů realizovat.
Mám duši disneyovského padoucha, ze kterého teče sarkasmus a charisma a který zpívá neuvěřitelně chytlavé písně. Intrikánskou, zlovolnou a průzračně zákeřnou. A jediného člověka opravdu obdivuji – toho jež řekl, že až podrobím svět své zlovládě, postaví se na odpor, porazí mne a osvobodí všechny z mého područí. A takové to má být.
[10]: Tělo sis doničila sama. Lidí, kteří na těch paloučcích žijí (třeba napodobeniny amerických indiánu v Česku), je spousta a funguje jim to. Tvoje romantické tolkienovské představy o živote jsou samozřejmě těžko realizovatelné, ale zbytek je jen a pouze alibismus.
[15]: tak jako my všichni:) Já ale netvrdím, že chci pořád žít mimo civilizaci, bohužel ji zcela pokrytecky potřebuji, jsem na ni zvyklá a nechce se mi upouštět ze svého pohodlí. O žádné komunitě která by takto žila jsem dosud neslyšela, máš nějaký odkaz na články nebo něco podobného? Hodně by mě to zajímalo:)
[16]: Tak proč taky hlásáš takové ódy na to, jak je na Larpech všechno dokonalé a nemusíš si tři dny mýt zuby, jak tam utíkáš a pak se smutně musíš vracet domů, chm?:)) Občas vypadnout do přírody, to má rád skoro každý normální člověk a nemusí zrovna běhat po lese se dřevenými mečy ;))
http://wwwold.ekovesnicky.cz/clanky/cteni_o_ekovesnickach.html – jeden z příkladů.
Viděla jsem také několik dokumentů o komunitách, které žijí v ČR podle vzorců právě severoamerických indiánů, ono není občas na škodu se na tu TV podívat ;))
[17]: protože tam utíkám a pak se smutně vracím domů, protože mě to na larpech baví, ale zas bych na larpu nechtěla trávit celý život:) Je na tom nejhezčí asi to, že tam můžeš utéct, odpočinout si a pak se vrátit do civilizace a když už tě civilizace zhnusí a omrzí, zase jet na larp:) Díky za odkaz, televizi bohužel (bohudík?:)) doma nemám, takže se asi nekouknu:)
Uplně s tebou souhlasím Lumenn, taky jsem nedávno psala podobně vděčný článek, tak chápu jak to cítíš. A nikdy nekončící larp je opravdu moc hezký sen 🙂
Trochu si tě Lúmenn dovolím opravit. Larp, to je útěk z nereality do reality – ze světa vymyšleného, kde lidi žíjí svojí truchlivou depresivní a falešnou kariéru, do světa skutečně opravdového, kde jsem tím čím chci být, a to opravdově a se zodpovědností sám za sebe, bez falešné odpovědnosti za něco a někoho jiného. Mudrovat by se dalo dlouho a to nikoho nebaví.
Máš to tu pěkný, ale upřímě, ty re-klamy, že si mám nechat zvětšit penis, si můžeš strčit do záňadří.
[20]: za ty já bohužel nemohu, ty zobrazuje blog.cz a já je nijak neovlivním, taky mě štvou:( A tvoje poznámka je vskutku trefná:)
Však já vím že za reklamy nemůžeš, jen mě to po páté už zarazilo, že byla pořád ta samá. Najmě když jsem si četl tvou poezii, tak to působilo dost sbsurdně, np.
People deserve good life time and <a href="http://goodfinance-blog.com">loans</a> or just term loan would make it much better. Because freedom bases on money state.
Zajímavé, to nemá chybu, pěkný blog.
Tenhle článek mi mluví dlosva z duše. Když jsem byla porpvé na LARPu, bylo to úžassné, KOnečně jsem cítila, že někam doopravdy zapadám. Věděla jsem ,že ti lidé jsou jako já, mají stejné pocity a problémy jako já…bylo to úžasné. Strašně mne to chytlo. Jak říkáš, bylo by úžasné být na jednom velkém a nekonečném LARPu..klidně bych na něm vydržela až do konce svého života. Mně se na těchto akcích zamlouvá zejména to, že se jedná o naprosto bezbolestný únik z děžného světa kolem nás. Jiné způsoby úniku už bohužel něco stojí (myslím tím hlavně lidské zdraví, sociální vazby atd.) – viz.ta léčebna, o níž píšeš…
Cokoliv, co Ti pomáhá žít bez antidepresiv, je dobrá věc. Pokud to není nějaká jiná chemie v žaludku 🙂 Taky se mi ta myšlenka larpů líbí.
Moc pěkný blog. Jen tak dále.