Tak jsem si prvně v životě zkusila, jaké je to orgovat (pro nezasvěcené = organizovat) bitvu (pro nezasvěcené – viz článek „LARP aneb co to je?„) a abych to pro začátek neměla snadné, ten komu jsem s tím pomáhala byl zrovna můj „velmi praktický“ miláček Mamut.
Ale začněme pěkně od začátku….
Den první – pátek 18.6. – aneb miňonky a zlomené meče páně Mamutova
Celá akce oficiálně začínala v pátek odpoledne, já ještě ke všemu měla ve 12 zkoušku z Psychologie osobnosti a tak jsem se dopoledne učila a nákupy jídla a dalších věcí zaúkolovala Mamuta, který celý pátek lítal jako čamrda, protože samozřejmě spoustu věcí dělal na poslední chvíli.
Po zkoušce (snad úspěšné, ale zatím ještě nemám výsledky) jsem dojela na koleje, hodila věci do batohu a jela na nádr, vyzvednout Dalaria a Liz, kteří měli být mými spolucestujícími. Zrovna v tu chvíli začalo docela fest pršet a tak jsme dostali trochu strach, že celá akce dopadne špatně jen kvůli hnusnému počasí. Pak se však stal zázrak, bohové se smilovali a krom lehkého krápání v pátek večer celou dobu svítilo slunko a i když bylo chladno, počasí nám přálo.
Vraťme se však k páteční cestě. Jakmile jsme dojeli do Železné, místa konání bitvy, na zastávce na nás čekal Mamut, Kamas, Entony a ještě pár lidí a započala pravá sranda. Moje první kontrolní otázka zněla „Mamute, koupil jsi všecko, co bylo na seznamu?“ A protože jsme s Liz obě trpěly nikotinovým absťákem (neměli jsme peníze ani čas koupit cigára a celý den nekouřily), následoval ihned dotaz: „A hlavně ty cigára?“
Mamut vykulil své bezelstné modré oči a zeptal se: „Jaká cigára?“ Bezelstnému výrazu jsme samozřejmě nevěřily a podrobily ho křížovému výslechu. „Miláčku, vždyť jsi měl napsané na konci seznamu dvoje modré viceroyky“. Mamut se pleskl do čela: „To bylo viceroyky? Já to četl miňonky a tak jsem vám koupil dvoje modré miňonky!“
Zastávka se otřásla v záchvatu smíchu nás doprovázivších dřevárníků a Mamutovi až do večera všichni říkali miňonko:) Tuto drobnou eskapádu jsme nějak přežili a pružně se přesunuli do hospody, kde jsme nad pár pivy, rumy, klobásami a gulášovou polívkou z chlebem započali bitevní žranici a kalenici. Během odpoledne dorazilo ještě asi patnáct lidí a tak jsme je porůznu buď poslali na místo táboření pěšky a nebo se jim nasádlili do auta a odnavigovali je (lehce krkolomně) tamtéž.
Sotva jsme postavili stan a lehce se zabydleli v lese, započala Aréna. Kdo neví, co to je, nechť si představí něco na způsob gladiátorských zápasů, akorát při tom neteče krev…tedy většinou ne:) Přihlásí se bojovníci, co chtějí změřit své síly, náhodně se rozlosují do dvojic a započnou souboje. Každý má tři životy, jakmile o ně přijde zásahy do různých částí těla (chráněná je hlava, krk a rozkrok; nepočítají se ruce od zápěstí dolů a nohy od kotníků), umírá a jeho soupeř vítězí.
Sice jsem dlouho nedržela meč v ruce, ale řekla jsem si, že to prubnu a přihlásila se bránit čest něžnějšího pohlaví. Nakonec jsme tam byly dvě dámy a docela nám to i šlo. V prvním kole jsem prošla před Drenga, který mě podcenil a doplatil na to, druhé kolo se mi taky zadařilo a pak přišel nehezký zvrat.
Mamut si půjčil můj meč. A během souboje s Entonym se rozmáchl, udeřil, Entonyho štít se zachvěl a moje krásná nádherná šavle letěla v dál rozlomená na dva kusy. A Mamut taky letěl v dál, pronásledován rozzuřenou barbarkou se smrtí v očích…mnou. Další souboj mě tedy zastihl nepřipravenou s cizí zbraní a tak jsem ho projela a následující hodinu poslouchala Mamutovo omlouvání se, tím hlasitější, čím více měl alkoholu v krvi:)
To už ale „oficiální“ zábava skončila a celá společnost se až do noci bavila hraním na kytaru, zpíváním, popíjením, povídáním a rozličnými jinými dřevárnickými taškařicemi. Hlavního orga se mi po mnohém přemlouvání, ukecávání a bití povedlo dostat do spacáku ve tři ráno a usínajíce jsem se modlila ke všem bohům, aby ráno vstal včas…

Zvířátko se krmí:)

A volali jsme Azrikovi, volali:)
Den druhý – 19.6. – aneb mrtví zlobři a obdarování barbaři
Epická šíře vypravování mne už pomalu opouští a tak se to pokusím zestručnit. Jestli si myslíte, že Mamut ráno vstal včas, tak si to nemyslete. O tři čtvrtě na deset nám někdo zabušil na stan a čehosi se dožadoval, načež Mamut zhrozen vyletěl ze spacáku a jal se orgovat. Než jsme se s Liz vyhrabaly taky, už rozmišťoval lokace a z jazykem na vestě uděloval pokyny.
Naházely jsme do sebe něco jako snídani a začaly se proměňovat ve vodní příšeru ze zlatého jezírka (Liz) a zlobryni, co hlídá diamantový důl (já). Mezitím několikrát přiběhl Mamut, vysypal veškerá zavazadla, hledajíce předmět, který byl nakonec úplně někde jinde a zase odběhl. Už skoro modré a zelené jsme započly registrovat účastníky, Zakla s Tristanem se chopili schvalování zbraní a tak se nakonec všechno stihlo relativně včas a bitva tak mohla opravdu začít kolem poledne, jak bylo slibováno.

Zlobrrrrrrr!

Žbluňkám a koušu…vrrr!

Příšerky jsou emo:)
V bitvě byly dvě strany – ženy, vzbouřenkyně proti mužskému řádu z Děvína, kterým vládla již stará a nemocná Vlasta. A pak muži, v čele s chrabrým Bivojem, který si rozhodně od těch hysterek nechtěl nechat s**t na hlavu. Obě znepřátelené pevnosti se snažilyzískat svitky potřebné k otevření magického zřídla, které mělo vrátit Vlastě zdraví a krásu a posílit i všechny bojovníky.
Jak to však celé probíhalo, které straně se dařilo a kdy a kde byl který fajt (=souboj) , to vám bohužel nepovím, já seděla v improvizované jeskyni, kvílela, řvala, mluvila v infinitivu, házela kamení a mlátila lidi, co mi kradli diamanty, kyjem.
Celý zlobří vtip byl ovšem v tom, že mě nešlo zabít. Respektive šlo, ale pokud zemře zlobryně, spadne i celý důl, ke kterému je kletbou připoutaná. Jediným řešením bylo najít kouzelný věneček a nasadit mi ho na hlavu, čímž by se ze mě stala obyčejná žena. A tak se všichni snažili mě akorát zahánět zpátky do tmy dolu, kde jsem se často a ráda zdržovala, protože ostré čepele jsou au au, fuj fuj. Ve své krásné jeskyni jsem se ještě stihla zamilovat do Bivoje, kterýžto mě nechtěl jediný zabít, ale byla jsem mu (byť zelená a debilní) docela sympatická.
Jenomže pak přijel do království českého německý kníže, kterého si včetně úchylného přízvuku luxusně střihl Mamut. A tenhle holomek si pořád stěžoval že „čéska semě nébyt tak chezka jako Némeska, chrad pyt špatny, v tole nikto netěšit, všude bordel a čéska špina“. A tak se nakonec kníže objevil i v mém dole, kde už tak nebylo k hnutí, chudák zlobryně kvílela hrůzou a házela zoufale poslední zbytky kamení, bráníce svůj jediný domov. Vyjít ven jsem nechtěla a svou uhuhlanou hatmatilkou jsem se snažila všem vysvětlit, že mě nemají zabíjet, ale zachraňovat.
Jenomže to by nebyli Češi, aby nechtěli zabít Němce za jakoukoli cenu a tak ho Zakla ve tmě jeskyně potichu oddělal, ovšem já začala hlasitě řvát „vraždáá, kreev, pomoooc“ a tak oddělal i mě, načež na všechny spadl důl a kromě družiny německého knížete tam celkem zařvalo asi deset lidí. Ještěže se na těch bitvách dá snadno oživovat!:D
V tu chvíli, kdy padal důl, přišla čarodějka z Děvína a nesla mi věneček. Inu, těsně:)
Já už se pak jakožto mrtvola uklidila za Liz do jejího jezírka, pomáhala jí dělat bububu na lovce pokladů a totálně unavená (vzhledem k tomu, že v noci jsem naspala ani ne pět hodin) jsem si šla ještě před koncem bitvy zdřímnout do stanu.
Večer pak kromě kalení přinesl ještě jeden zajímavý zážitek – Mamut a Horset totiž slavili narozeniny a tak jsme se s Liz rozhodly jim to udělat trochu „po barbarsku“. V lese jsme utvořily kruh ze svíček a sehnaly pár odvážných bijců, načež jsem došla pro barbary a ti se vydali do útrob nočního lesa hledat své poklady v podobě narozeninových dárků.
Když už si mysleli, že na ně vážně nikdo nečíhá a chtěli začít rozbalovat, vyřítili se z lesa ozbrojenci a my složili píseň – „barbar, který vyzdechá, si svoje dárky nenechá, barbar který přežije, ten si dárky užije.“
A nakonec si je užili oba:) Mamut dostal knížku o pravěku a nutnou výbavu každého kytaristy, co hraje opravdu s vervou – náhradní éčko:) Horseta potěšilo lego se sudličníkem, prasetem a psem, které hned postavil a začal si hrát. Tu atmosféru nejde popsat, tu byste museli vidět:)
Poslední odjezdový den nemá moc cenu popisovat, zajímavé zážitky by byly, ale nic co by se ještě dalo nazvat vyloženě Dívčí válkou. Pokud seženu člověka, který by na DV aspoň trochu fotil, hodím sem nějaké odkazy a až se Kamas-Bivoj uráčí napsat recenzi na larp.cz, hodím sem odkaz i na ni.
Teď jen doufám, že vás popis téhle dřevárny nijak nedoradil od případného úmyslu na nějakou podobnou akci jet – spíše naopak:)
Kdybych kouřila a někdo mi místo cigaret koupil miňonky, asi bych měla tendenci být násilná. Nicméně, ježto nekouřím, tak se zasměju, jelikož mě to skutečně pobavilo:)
Jinak, Zlobrolúmennka taky stojí za to!;)
[1]: To by nebylo moudré…nicméně chápu. (pohodový úsměv)
A zdravím Lúmenn…na té vaší akci se objevím až budu spolehlivě umět energetickou kouli v hmotné říši. Potom to už ale bude o něčem jiném (pohodový úsměv).
A když tak pozoruju delší dobu fotky kde jsi ty…tak…máš tam téměř vždycky takový ten dětský "zjev" (což není myšleno nějak špatně – naopak je to o to hezčí…i tady na výše uvedených fotkách vypadáš jako těšící se dítě na zábavu – pěkné)
Neodradil, spíš naopak! Myslím, že to musela být vážně pohodová akce! 😀
Miňonky byly a jsou legendární, na to jen tak nezapomenu.
Cítím se provinile, že jsem toho nenafotil víc… 🙁
Miňovky ovšem rozsekaly i mě, tu situaci si umím moc dobře představit, nejspíš jednou budu stáv v roli Mamutově a též si z někoho takhle vystřelím 😀
asi bych taky kapku zurila, kdyby mi nekdo misto cigar koupil minonky, ale na druhou stranu, je to tak vtipny, ze bych se ani zlobit vlastne nemohla:D cely to muselo byt super, snad se mi jednou taky podari se zucastnit:)