Ozvaly se hlasy, že mám napsat něco o paranormálních, nadpřirozených schopnostech. Když jsem chtěla začít, stále jsem nevěděla, z kterého konce to uchopit a při tom přemítání jsem si uvědomila, jak málo informací a důkazů se o těchto jevech dá najít. Čím to je?
Zkuste se vžít do situace člověka, který má ten dar (či prokletí), že vidí a cítí něco, co je ostatním lidem skryté. Jednoho dne se u něj začnou objevovat vidiny neznámých míst, krajin nebo událostí a on neví, co se s ním děje. Co byste na takovém místě udělali? Svěřili se? Ale komu? Příbuzným, kteří vás hned pošlou v lepším případě k lékaři, v horším případě rovnou k psychiatrovi? Přátelům, kteří vás trpělivě vyslechnou a buď také poradí doktora anebo začnou mít senzační plány, jak vaši schopnost využít? Asi jen těžko. A tak většinu jasnovidců, psychotroniků apod. nakonec jejich vidiny stejně dostanou do blázince, protože nevědí, co si s nimi počít.
Málokdo si také uvědomuje, že jakákoli paranormální schopnost nefunguje jako televize na on/off, ale vyvolávají je různé podněty, někdy banální, někdy jen těžko zažitelné. Když zkoumají vlastnosti tzv. senzibilů v laboratořích, výsledky nejsou moc uspokojivé. Odmyslíme-li si podvodníky, je to tím, že vyvolat určitý obraz v mysli na povel je proveditelné jen po velice dlouhém a náročném tréninku a ani tehdy to není stoprocentní, zvlášť, když k hledané osobě či místu nemáme žádný vztah. Totéž platí o všech schopnostech, ať už myšlenkových (telepatie, jasnovidectví) či fyzikálních (telekineze, pyrokineze).
Občas mi připadá, že okolnosti záhadných událostí schválně nahrávají k tomu, aby se to dalo smést pod koberec jako davová psychóza či podvod. Jako by určité věci ani zkoumány být neměly. Proto všechny důkazy o paranormálních schopnostech člověka jsou jen svědectví skupinky lidí, nekvalitní videozáznamy či amatérské pokusy, neuznané exaktními vědci.
Snad je to dobře a ještě nedozrál čas, aby lidé objevili to, co je po tisíciletí zahaleno tajemstvím.
Ale abych pořád jen nerozdávala rozumy, vyhrabala jsem z paměti události, o kterých jsem četla v knihách nebo časopisech a přeložím tedy taky nějaké „důkazy“:
Buddhistický mnich se bavil o tom, že se dokáže přemístit v prostoru i čase. Náhodou ho zaslechli i Američané, pobývající tou dobou v Indii a rozhodli se pro malý pokus. Mnich souhlasil. Jeden z Američanů tedy odletěl do New Yorku a druhý pobýval v Indii s mnichem. V určitý den a určitou hodinu se měl mnich objevit v New Yorku, prohodit pár slov s oním Američanem, aniž by však zmizel z místnosti, kde ho hlídal druhý z mužů. Hodina nadešla a mnich se objevil na New Yorském náměstí, kde ho viděly desítky lidí. Prošel se, popovídal si s lidmi a zmizel. Celou tu dobu se ale nepohnul z místa, na kterém seděl o tisíce kilometrů dál, v Indii.
Zajímavou vlastnost, dermooptické vidění, dostala do vínku jedna žena z Ruska. Jednoho dne se svěřila svému lékaři, že vidí konečky prstů. Po několikaletém zkoumání v laboratořích se prokázalo, že nejde o podvod. Žena skutečně četla se zavázanýma očima a to tak, že přejížděla prsty po řádcích textu. Ale i když byl text pod sklem, aby snad nepoužívala citlivý hmat, četla dál. „Vidění kůží“ tedy dermooptika vyžaduje stejnou intenzitu světla jako normální vidění a kromě této Rusky, která zemřela už v 80.letech, se zatím u nikoho tato schopnost v takové míře neprojevila.
Reflexní terapie, která pracuje s návratem do minulých životů a odstraňováním bloků v nich vytvořených, je skeptiky stále neuznanou metodou. Ačkoli existuje mnoho důkazů pro její pravdivost. Žena, která ji v Čechách vyučuje a propaguje, doc. Foučková, popisuje ve své knize zajímavý zážitek. Vrátila se do svého posledního života a zjistila kým byla, jak zemřela a kde žila. Ze zvědavosti se pak setkala se „svojí vnučkou“ a poznala věci v bytě, kde kdysi žila, pamatovala si události a jména členů rodiny, ačkoli je jako cizí člověk neměla odkud znát. Povídala si s „vnučkou“ několik hodin a byla jí schopna přesně popsat věci, které žena se svojí babičkou opravdu zažila. „Vnučka“ byla uchvácená a velice se s doc. Foučkovou spřátelila. A podobných případů jsou desítky.
Toť zatím moje paměť a moje úvahy, časem snad dám dohromady něco více:).
Zajímavý. Snad nejbližší mi byl ten první případ…i když já jsem zažila něco o kapku jiného…. A o tom bych se snad rozepisovala jinde než na blogu….
Jinak to byl celkem pěkný začátek 🙂
A je fakt, příbuzným se nic svěřovat nemá… moje máma některé věci ráda shazuje na přepracovanost a bujnou fantazii…
Naopak u přátel to buď vzbudí nedůvěru, nebo se začnou zajímat jak na to….
Ani jedno z toho není příjemné….Snad aby člověk žil sám pro sebe a své "zázraky" si nechal jako tajemství do hrobu
Mohla bys mi prosím napsat zdroje? Chtěla bych si o tom (hlavně o těch případech) přečíst víc :). Jinak vážně moc pěkný článek.
[2]: je to pět let starý článek, takže vážně nevím, jen vím, že jsem čerpala z nějaké knihy, co jsem měla z knihovny;)