Nedávno jsem četla článek o lidech, kteří přežívali bez mozku nebo jen s jeho malou částí. Známým příkladem je americký chlapec, který po průstřelu lebky přišel o celou jednu hemisféru, ale dále se normálně pohybuje, mluví, myslí a dokonce úspěšně dostudoval střední školu. Tak jsme se sestrou a přítelem debatovali, jak je to možné. A já vymyslela tuhle teorii. Věřte jí nebo ne, každopádně je to jen teorie postavená na nepřímých důkazech, ale kupodivu mi přijde docela reálná.
Tak tedy – mozek je schránka na duši. Proto např. Egypťané při mumifikaci s klidem vybrali mozek do kbelíčku – tento orgán už svou funkci splnil, duše z něj odešla a tedy je k ničemu. Jistě, pár kněží z pět tisíc let staré civilizace, to je dost chabý důkaz, ale já jich mám ještě pár:)
Když člověk umírá, mozek vydrží nejdéle. Po zástavě srdce mozek pracuje ještě několik minut. Proč? Protože je nejdůležitější – udržuje v těle duši. Svými nervovými drahami a elektrickými impulsy komunikuje s nehmotnou energetickou substancí, kterou jsme my, lidé nazvali duše (proto je mozek plný elektřiny – jen energie může komunikovat s energií) a přenáší její povely do těla. Na příkladu automobilového motoru je to ještě jasnější – mozek je motor, duše je palivo. Palivo samo o sobě auto nerozjede, stroj bez paliva se taky hýbat nebude. A máme spojení duchovna a fyzična, mozku a duše.
Specifickým případem přerušení spojení mozku a duše je klinická smrt čili několikaminutová zástava srdce. Když se někdo například dusí, brzy mu přestane pracovat srdce, mozková činnost se zpomalí až ustane docela. Když se mozek zpomalí, ubyde impulsů a vzruchů, které do té doby duši poutaly a ona se vznese pryč od těla – tak jak to známe s vyprávění lidí, co zažili klinickou smrt. Když je přerušení kontaktu dlouhé, duše se od těla odpojí a započne její odchod na „druhý břeh“. Když je pak člověk násilím přiveden do života, v jeho mozku zůstane duše už jen část a potom v nemocnicích leží lidé, kteří nemyslí, nic si nepamatují a jen živoří – jejich duše už částečně odešla. To se ale nestane lidem, jejichž čas ještě nenadešel – ti i po klinické smrti normálně žijí dál, i když by třeba podle lékařů měl být jejich mozek poškozen.
A to se dostáváme k poslední věci – právě ti lidé bez mozku, kteří mě na tuto myšlenku přivedli. Nejsou to případy nijak vzácné, kdy člověk žije třeba s tužkou v hlavě padesát let a ačkoli má narušená jistá mozková centra, problémy, co by měl mít, nemá. Totéž zmiňovaný chlapec z Ameriky a další lidé, jen já jsem četla asi o tuctu případů. Pokud tedy bez mozku žít lze, proč po větším poranění hlavy většina lidí ihned zemře? Myslím, že moje teorie přináší odpověď – záleží, jak pevně je duše k tělu připoutána a jak moc si ji dokáže udržet. Silná duše se udrží a neodejde, slabší to vzdá a „uteče“ zpět do nehmotného světa, kolektivního nevědomí, astrálu, věčných lovišť, ráje…nebo jak jinak chcete pojmenovat to místo, kam jdeme po smrti (a kde jsme podle mě i před svým narozením).
Indicií a důkazů jsem při domácí debatě nalezla ještě několik, ale bohužel už nejsem schopná je všechny dát dohromady:) Proto nejspíš tahle teorie zní bláznivě, nesmyslně a neuvěřitelně, ale neexistují důkazy, které by ji mohly vyvrátit (koneckonců ani potvrdit) a tak nezbývá, než se nad ní zamyslet. Co vy na to? 🙂
Světlo na konci tunelu – míří tam naše duše? A máme vůbec duši?
Omyl, Egypťané mozek vyhazovali jakožto nepotřebnou část lidského těla, zatímco schraňovali všechny ostatní orgány. Mozek byl jen výplní hlavy. Aspoň toho jsem se dočetla na výstavě v Brně.
Dále v Německu od roku 98 považují člověka za mrtvého, když mu přestane fungovat mozek a vůbec jim nezáleží na tom, jestli ten člověk ještě dýchá a jestli mu funguje srdce (i to se prej stane).
Taky jsem někde četla, že vědomí může existovat mimo naše tělo, proto někteří lidé lidé pamatují, co se dělo v době jejich klinické smrti a mluvěj o nějakém tunelu nebo o tom, co s nimi lékaři dělali, když leželi na sále…
Katka: vždyť to taky píšu;) a když nefunguje mozek pak lékař konstatuje smrt, to je fakt (ale že bije srdce a funguje dech se stává jen výjimečně – přijde mi jako že to tělo dojíždí jak autíčko na setrvačník). A že vědomí existuje i mimo naše tělo – vždyť o tom je celý tento článek:D
A v tom Egyptě bylo za centrum duše považováno srdce. Nikoli mozek. Proto ho jen tak tahali po cárech z nosu ven a vyhazovali jako odpad. Se srdcem se nakládalo úplně jinak.
Navíc duse ani nikam neodesla, nybrz stale v srdci setrvavala. Zemrely jej dostal sebou do hrobky, protoze v ramci posmrtne cesty musel podstoupit soud, pri nemz byla jeho duse vazena na vahach, ktere rozhodly o dalsim osudu mrtveho. Nebo takhle nejak.. 🙂 pardon za tu diakritiku, nejsem na svem pc a tahle klavesnice je naprosto pekelna zalezitost..:-)
Tady buď byl někdo na výstavě nebo toho hodně přečetl 🙂
Lúmenn: Jj, já se omlouvám. Já jak byla zaujatá tím prvním, tak jsem to další skoro nevnímala – jen se mi v hlavě sumírovaly moje vědomosti… Po druhém přečtení se cítím poněkud trapně…
Katka: v poho, nic se neděje;)
Jusa: jo když nad tím přemýšlím máš recht;) ale na mé teorii to nic nemění:P:D
Však v poho, vždyť já se ti nesnažím nic vyvracet.:-)
Funguje to tady ještě, egypťané měly dvě teorie – druhy, první 42 SOUDCŮ VÁŽILO SRDCE KAŽDÉHO KDO CHTĚL PO SMRTI PŘEJÍT NA DRUHOU STRANU a nebo teorie bad, a to že duše je na těle naprosto nezávislá vrací se do něj a odchází kdykoliv se jí zachce je důležitá pouze při narození