Ptejte se mě, na co chcete, a já, na co chci, odpovím, vol.3

Tak se pod články zase sešly nějaké ty všetečné otázky a vy už se určitě nemůžete dočkat odpovědí:) Své další případné otázky můžete vložit pod tento článek a nebo pod úvodní k této rubrice, kde najdete i nějaká stručná orientační pravidla pro pokládání dotazů;) Odpovídám podle data položení dotazu – a je jedno, pod kterým článkem. ty, které se nevešly, očekávejte brzy;)

1) Nexi: Jak tě napadlo to začít dělat poledance, jak dlouho to děláš a vypadá to, že je to strašně těžký, tak by mě zajímalo, jak ti to šlo na začátku. Jak jsi se to učila, jestli sama nebo tě někdo učil.

Lúmenn: Přesně vím, proč jsem začala:) Byla jsem loni na festivalu Keltská noc, kde vystupovaly úchvatné pole dancerky a já si z nich kecla na zadek, jak moc se mi to líbilo. Řekla jsem si, že to vypadá úplně parádně a že to prostě musím vyzkoušet, i když jsem si nedělala iluze, že to mě, sportovnímu antitalentu, půjde. Tak jsem se v říjnu přihlásila na lekce do studia Blanca tady v Brně a od první hodiny jsem si tenhle sport zamilovala. Ty opičky, co dělám na fotkách, se zdají strašlivě těžké, ale vlastně jsem to poměrně začátečnické triky, které jsem zvládla na druhé, třetí lekci. Na druhé jsem zvládala už i takové vychytávky, jako je Gemini, což vypadá takhle:

Ale vlastně to vůbec není složité. Bohužel jsem u pole dance narazila na limity svého těla, základní věci jsem zvládla v pohodě, ale cokoli složitějšího mi nedovoluje naprostá absence svalstva na zádech a rukách – a připojily se dost velké bolesti netrénovaných a namáhaných zad. Takže jsem s pole dance načas skončila, potřebuju nabrat svaly a cvičím zatím jen doma protahování a chci chodit někam posilovat, ale určitě se k tomu chci zase vrátit, protože mě to moc bavilo.

Lúmenn: Kéž by:D Kdyby ano, určitě bych byla teďka strašně bohatá a úspěšná autorka nějaké knihy na téma rozchody:) Každý člověk prožívá rozchod jinak – a taky každý rozchod je jiný. Někdy je to náhlé, jako blesk z čistého nebe, někdy spojené s nevěrou, lžemi a ublížením, jindy se prostě dva lidé pomalu přestávají milovat až do vyšumí… Každá situace má svá specifika a každý potřebuje jiný přístup. Obecně je ale určitě dobré bolest z rozchodu prožít, nedusit ji a nepotlačovat. Klidně si vzít den dva volno, ze školy, z práce, ležet doma a strašlivě plakat, bušit do polštáře, rozbíjet hrnečky, pálit fotky. Cokoli, co pomůže dostat ven nashromážděnou energii vzteku, smutku a bolesti. Ale člověk se v tom nesmí utápět dlouho, den, dva, aby to všechno vyletělo ven a pak se pokusit vstát a jít dál. Chvílemi to nebude lehké, protože rozchod je velký zásah do života, plány, které jste měli, důvěra v druhého člověka, jeho láska, to všechno je pryč. Ale přijdou noví lidé, jsou tu přátelé, rodina nebo třeba domácí mazlíček, kteří vám dají podporu, zájem a lásku, abyste měli sílu na dotyčného zapomenout, kapitolu zavřít a pomalu začít číst jinou knížku. Nejdřív to bolí hodně, šíleně, nesnesitelně, pak to bolí dost, ale jen občas, pak jenom trošičku, jako když se píchnete o trn a nakonec to jednoho dne přestane bolet úplně. Ale bohužel, chce to čas.

Lúmenn: Vždycky říkám, že lidstvo má jenom dva problémy a to, že lidi jsou hloupí a nešťastní. Hloupí, protože jim nikdo nedává všechny informace a nepodněcuje v nich zvědavost a touhu se ptát. A nešťastní proto, že vzešli z generace nešťastných rodičů, která je to naučila a tak to jde pořád dokola. Je třeba ten kruh přetnout. Je třeba zcela změnit přístup k výchově dětí – to je to zásadní. Rodit je za podmínek, kdy se nebudou cítit vyvrženi a opuštěny matkou, v jejímž těle devět měsíců žili. S láskou o ně pečovat, hovořit s nimi jako dospělými, rozvíjet jejich fantazii, touhu po vědění, jejich energii nedusit, ale směrovat na konstruktivní věci, které jsou pro ně užitečné. Nenutit jim řád a disciplínu, která je otravuje úplně stejně, jako otravovala generace před nimi, nechat je se vzdělávat tak, jak je jim příjemné. Nenutit je do výkonů, nesrovnávat je s ostatními a neděsit je. Už se to děje, máme lesní školky, tzv. „alternativní“ školy a svět se pomalinku mění. Bude to trvat ještě pár generací, ale jsme na dobré cestě. Svobodní mladí lidé byli vždycky ti, kdo měnili svět. Generace, která cinkala klíči v roce 1989, zrodila generaci moji. A moje generace nyní rodí další svobodomyslné děti. Tohle je klíč k lepší společnosti, ten zbytek se už na to nabalí:)

4) Ali: Na jaké schopnosti, dovednosti nebo předměty by jsi dávala důraz při vzdělávání?

Lúmenn: Největší důraz bych dávala na to, co dnešní školství systematicky potírá – a totiž přirozená dětská zvídavost. Když se zeptáte v první třídě na nějakou otázku, učitelé vás odbydou něčím ve stylu „to se budeme teprve učit“ a rodiče odpovídají klasickým „to se dozvíš, až budeš větší“. Dítě pak ztrácí pomalu zájem, protože mu na jeho otázky nejsou dávány odpovědi, přestává se ptát a vzdělání začne nesnášet. Takže – vzdělávat maximálně individuálně, odpovídat dětem na otázky, podněcovat je, aby se učili samy a to, co je zajímá.

Lúmenn: Spoustu míst:) Nejraději mám místo, kde žiju – proč bych tu taky jinak žila, kdyby se mi tu nelíbilo:) Zbožňuju Českou republiku, hlavně Moravu, její přírodu, města, dokonce i lidi:) Strašně ráda pak jezdím do Francie, už jsem tam byla třikrát a nemůžu se nabažit. Je to nádherná země. Líbilo se mi i hodně v Anglii, ta starobylost dýchá odevšad. A kde jsem nebyla a hodně se tam chci podívat je Irsko, Skandinávie, Řecko a středomoří obecně. Z fantasy světů mám nejraději (překvapivě!:)) Středozem a fakt bych po smrti chtěla strávit věčnost ve Valinoru:) Ale určitě bych jela na výlet i do Západozemí a taky se podívat na planetu Vulkánců a Klingonů;)

Lúmenn: Popravdě svou přírodní barvu už ani neznám:D Co vidím na starých fotkách a odrostech, je to taková ta neutrální „slovanská myší hnědá“, jak jí říkám. Poprvé jsem se obarvila na červeno už někdy ve třiná
cti letech a od té doby jsem vyzkoušela kde co. Chvíli jsem se vrátila ke hnědé, i když hezčí a výraznější, než mé původní, pak zase červená, dlouho, dlouho až do sedmnácti, pak jsem měla asi rok černou, ale to byl děs a hrůza, hlavně kvůli účesu, ten byl fakt nepovedený:D No a pak jsem zase měla červenou, střídanou s černým melírem a v jednadvaceti mi definitivně drblo a začala jsem experimentovat s blond, zelenou, modrou, fialovou, zrzavou… Teďka mám zase spíš zrzavo-oranžovou, než červenou a už u těch červených tónů míním zůstat, patří to ke mě:) A experimentů asi stačilo, vlasy mi to dost zničilo a musela jsem se před dvěma lety ostříhat na mikádo, aby zase zesílily;) Moje vlasová historie je pěkně vidět v galerii😉

Lúmenn: Bílé, polosladké. No, nevím, co je v tvém vesmíru laciné, pro někoho je laciné víno krabičák, pro jiného víno z vinotéky, pro dalšího víno za méně než tisíc dolarů. Já nejčastěji piju stáčená vína z vinotéky, obvykle Pálavu nebo Irsai Oliver. Měla jsem v životě rozjuchané punkové období, kdy jsem chodila kalit několikrát týdně, období osamění s dvěma deckami každý večer na usnutí a teďka jsem dospěla do bodu, kdy v podstatě nepiju vůbec. Sem tam dvojka vína s kamarády, jednou za měsíc, za dva, nějaká ta párty, kde si člověk zablbne, zajuchá a vyčistí hlavu, ale když to porovnám se svým bouřlivým mládím, je ze mě abstinent:D Takže se vážně nebojím, že by mi alkohol snížil IQ, když se mu to nepodařilo doteďka, tak už to asi nedá:)

A nejvíc? No, nejvíc mi chutná asi to bílé víno, když je dobré, tak si ráda dám, ale bolívá mě po něm hlava, takže fakt jen na chuť nebo v podobě střiku. Mám neuvěřitelnou slabost pro Jägermeistera, který je takový náš rodinný nápoj a nakazila jsem jím celé svoje okolí:) A ještě mám hodně ráda hruškový Cider. Jiné alkoholické nápoje nevyhledávám a když můžu, vyhnu se jim.