Nejsem nějaký super eko cvok, co chodí od hlavy až k patě oděn v biobavlně z fair trade obchodu, nakupuje jenom od lokálních farmářů ve dřevěných bedýnkách a třikrát týdně si propočítává svou ekostopu. Smířila jsem se s tím, že jakožto jedinec žijící ve střední Evropě prostě nejsem s to být čisťounká jako lilium, ale i tak se snažím, aby můj dopad na přírodu byl co nejminimálnější (viz třeba seriál Jak šetřit přírodu). Ale občas mě fascinuje, jak moc je v lidech zakořeněné myšlení „co nechci, vyhodím“ a jak se v jejich očích proměňuju v ekoteroristu v rejoiskách a batice jen proto, že jim navrhnu ekologičtější řešení jejich činnosti. Nejvíce přicházím do kontaktu s naprostým nepochopením toho, co dělají plasty s touhle planetou a popravdě z toho lezu po zdi…Příběh první – sáčky kam se podíváš
Ve zmiňovaném seriálu píšu o tom, že sáčky doma recyklujeme. Nepřijde mi na tom nic divného, naopak, je to zcela logické – ten sáček, ve kterém doma donesete rohlíky, se tímto neznehodnotí, věřte mi;) Prostě sníte rohlíky, vysypete drobky a zvesela v něm můžete odnést sváču do práce. A když sníte sváču – voilá, vysypete drobky a můžete sáček použít znovu…a znovu…a znovu! Pokud nesvačíte ježky, sáček vám nějaký ten pátek vydrží.
Kromě toho užíváme sáčky na sbírání exkrementů po našem psím miláčkovi. Ty už pak pochopitelně nerecyklujeme (i když nad lepším řešením stále koumám, rady si ráda přečtu v komentářích;)), ale i tak každý sáček, co domů přineseme z obchodu použijeme minimálně ještě jednou (na hovínka) nebo vícekrát (na svačinky).
Jak říkám – nepovažuju to za žádnou spásu, ale kdyby to dělal každej, tak se ročně jen v ČR ušetří 750 tun ropy (viz onen seriál), o penězích nemluvě. Jenomže to né, to by nešlo…
Představte si, že přijdete někam na návštěvu a vidíte, jak ten sáček, co jste schopní upotřebit, někdo úplně s klidem mrská do koše. Slušně ho požádáte, aby tak nečinil a sáček vám věnoval. Odpovědí je naprosto šokovaný výraz. „Jak jako použít znovu? Vždyť je špinavej!“ Ba co hůř: „Byly v něm rohlíky a já je zavázal/a, takže jsem ho pak roztrhla a je v něm díra, na co ti to bude?“ Vysvětlení, že tou dírou prostrčím ruku stejně, jako tou původní a vyberu hovínko po psovi, zní v této atmosféře jako kacířská myšlenka a už vidím, jak mi dotyčný v duchu staví hranici. „Vem si na to čistej,“ ponoukají mě pak krásným balením mikroteňáků, které jsem neviděla už celé roky, protože moje nákupy ovoce, zeleniny a pečiva bohatě pokryjí moji spotřebu sáčků na pejska i svačinky. Vždycky s díky odmítnu…
Příběh druhý – obal, vemte si obal!
Nedávno jsem si byla koupit šalinkartu (pro Ostraváky – měsíčník, pro Pražáky – tramvajenka, pro ostatní – předplatní jízdenka na městskou hromadnou dopravu). Nevím, jak v jiných městech, ale tady v Brně se sestává ze dvou částí – průkazky, kde je vaše foto a další nacionále a kuponu, který si koupíte na jak dlouhé období chcete a je na něm to číslo vaší průkazky. Aby se vám tyhle dvě části neoddělily a nehledali jste je po celé peněžence/tašce/bytě, je na to taková malinká plastová „knížečka“, kde do jedné půlky strčíte průkazku a do druhé jízdenku.
Protože tuhle věc obvykle člověk nosí v peněžence, plastová knížečka mu může při troše dobré vůle vydržet klidně až do důchodu. To by ale museli mít ouřadové dopravního podniku vůli mu v tom pomoci.
Dojdu takhle k okýnku s tím, že mi skončila platnost průkazky a potřebuji novou. Vyplním papír, vypláznu nějaký ten peníz a dostanu zbrusu novou průkazku i kupon. Vytahuji staré papírky z obalu a vkládám nové. V tu chvíli mě ale paní u okýnka zarazí.
„To starý mi dejte, já to vyhodím, nate, tady máte nové,“ podává mi plastovou knížečku ve zhruba stejném stavu, jako ta moje původní.
„Ne, děkuju, já si nechám tu starou,“ odpovídám a mám dojem, že tato konverzace je tímto skončena. Nikoli.
„Počkejte, ale to máte k tomu zadarmo,“ přesvědčuje mě paní, jako by na vnucení mi kusu plastu závisela její výplata.
Začíná mě to trochu štvát, ale stále jsem příjemná: „Ne, děkuji, vážně to nechci. Ten můj obal je úplně čistý a v pohodě, bohatě mi stačí, nový obal nepotřebuji.“
Paní začíná jímat zoufalství. Drží v ruce kus plastiku a kouká zběsile mrkajíc tu na mě, tu na odpadkový koš pod jejím pultíkem. „Tak si ho vezměte,“ přesvědčuje mě „třeba se vám poškodí tenhle a když ne, no tak to vyhodíte.“
To už nevydržím: „Paní, nebudu vyhazovat kus plastu úplně zbytečně. Prostě si ho nechte a dejte ho někomu, kdo ho bude potřebovat.“
Paní na mě zírá, jako by ji tato možnost dosud nenapadla. Nakonec přikývne, že to by asi šlo a položí obal zpátky na hromádku. A já odcházím a říkám si – jestli to takhle nutí každýmu, kolik zbytečně vyhozených plastových obalů na šalinkarty se válí na skládkách?
Příběh třetí – dva obaly na jednu věc
Občas, když si neuvařím dopředu, si chodím kupovat oběd do takového bufetu v areálu supermarketu kousek od kanceláře. Zajdu tam už ráno, cestou do kanclu, takže se nezdržuju výletem na polední pauzu do předražené meníčkárny a můžu si v klidu chálovat u svého stolu.
V tomhletom bistru ale vždycky svedu lítý boj o obalový materiál. Mají tam pultík s různými dobrotami a většinou si tam dám nějaký kus masa s nějakou přílohou a poprosím to s sebou. Už jsem naučená, že přílohu hlásím první, protože veškeré řízky, kuřata aspol. dávají do sáčku zvenku papírového, zevnitř hliníkového a bramborová kaše nebo těstoviny se ze sáčku jedí fakt blbě. Takže mi dají takovou plastovou misečku, tu naplní chálkou i s přílohou a já ji pak buď znova využiju nebo když je dost zamaštěná a fujky ji vyhodím do plastů.
Občas se mi ale stane, že jsem příliš zabraná do myšlenek a zahlásím kuřecí křídla jako první, takže slečna u pultu odhodlaně bere sáček ve snaze ho naplnit. Skoro vždy ji včas zastavím, přiznám svůj omyl a je to dobré. Ale dnes jsem narazila na slečnu, která se mi postavila.
„Promiňte, já budu chtít přílohu, tak mi dejte do té mističky prosím,“ požádám ji dřív, než se kleště dotknou kýžené stravy.Slečna zvedne hlavu a pak se vrátí ke své činnosti. Kuře se nezadržitelně blíží do chřtánu sáčku. „Ne,“ zabojuju zoufale. Už jsem byla svědkem, jak se jídlo sype ze sáčku do mističky a ten pak (jsa „znečištěn“) letí do koše, takže jsem tomu spojení chtěla zabránit stůj co stůj. „Dejte mi to do mističky, prosím.“
Slečna znovu zvedá hlavu. „Tak já vám dám to kuře do sáčku a přílohu do mističky,“ navrhne a mě polije ledový pot.
„Proč?“ hlesnu. „Proč mi budete dávat dva obaly na jeden oběd?“
To ji přinutí se zamyslet, ale sáček stále nepouští. „Prosím vás, já nechci dva obaly na tu samou věc, dejte mi to do té mističky všechno,“ skoro u pultu zaštkám a slečna se nakonec smiluje a odloží sáček, aby mi naplnila misečku. Celou dobu si mě ale měří pohledem ála ty seš asi dost b
láznivá hysterka, že?.
láznivá hysterka, že?.
Já vím, že to jsou na první pohled hrozné hlouposti. Ale hloupost ke hlouposti a problém se zatím kupí uprostřed Pacifiku, zčásti i proto, že lidi nezmění svůj způsob myšlení. Fakt není potřeba mít na všecko zbrusu novej sáček, ani vyhazovat nepoškozenej obal, jen proto, že už ho nějakej pátek vlastním. Tolik věcí se dá použít znovu, tolik věcí se dá spojit do jednoho obalu. Stačí opustit myšlenkovou bariéru ale já to tak dělám odjakživa a vzepřít se pocitu, že když na to mám, tak přece můžu plýtvat. Krůček po krůčku to jde. Čím víc nás to bude zkoušet, tím lépe:)
Více viz třeba:
Na dvojím použití pytlíků na pečivo nevidím nic divného. A na ty psí exkrementy nemusí být ani čistý.
Tady jde spíš o to, že "zelení" chtějí násilím recyklovat za každou cenu, i v situacích kdy se to nevyplatí (i PET láhve je jednodušší a ekologičtejší pálit, než z nich vyrábět "eko"výrobky). Druhou věcí je, že na "eko"byznis je napojena řada šibalů, v jejichž kapsách končí významná část peněz, co se do "ekologie" cpou.
Já jeden sáček používám střídavě na svačinku a na hovínko. Je fakt, že sáček už je celkem dost hnědý. A to jídlo má takovou zvláštně kořeněnou chuť a zemitou vůni. Ale co bych neudělal pro planetu.
A co to čtu, že kupuješ? Maso?? Ty nejseš raw vegan? Jak můžeš být taková vražedkyně, že se nestydíš 🙂
[3]: takhle eko dosud nejsem. Pokud jsou ale hovínka tvého psa raw veganská, začnu o této změně jídelníčku uvažovat;)
[2]: já si celej život kladu otázku, proč se plastové flašky nedají recyklovat stejně, jako papír? Prostě ten plast rozpustím a znovu spojím resp. flašku vymyju a užiju znovu, nikdy jsem na to nenašla odpověď. Nevím, jak je to s pálením, ale ty tuny plastů, co plavou v oceánech mi tedy moc ekologické nepřijdou;)
[2]: ale jinak ano, i ekologie je mnohdy dnes byznysem, na kterém se vydělává a planetě se nijak nepomůže, viz solární panely na úrodných polích a podobné šílenosti:/
[4]: Jde o to, že na to vymytí (alespoň k tomu rozpuštění) potřebujete vodu. Ohřátou a hodně. Musíte to mytí a další aktivity soustředit do velkých fabrik (aby rostla účinnost té recyklace). To znamená další náklady na svoz. A pokud to všechno přepočtete na zátěž životního prostředí, tak prostě menší vychází při zavezení do standardní spádové spalovny a spálení.
[5]: Prostě ochrana ŽP se už dávno změnila v samoúčel, využívaný jako perfektní byznis. A k tomu ještě známé heslo "zabij bobra, zachráníš strom", které ve zkratce ukazuje, že jsou ochranářské aktivity, které jdou proti sobě. A v praxi se to uplatnilo v situaci, kdy pět superchráněných bobrů zlikvidovalo řadu staletých a unikátních stromů v Lednickém parku.
No, já u použitého pytlíku narazila 🙂
Také recyklujem, po rohlíkách sváča, po sváče kecky a po keckách hovínka (psa nevlastníme, ale pár nám jich chodí na dvoreček vykonat potřebu).
Takhle jsem chtěla použít pytlík po rohlíkách na trhlý pytlík brambůrek pro kamarádky dcerku.
A byla jsem zastavena.
nějak mi nedošlo, že malá má celiakii a pytlík se zbytkem rohlíkových drobků by pro ní mohl být katastrofický…
Takže u nás máme i pytlíky nové, ještě nepoužité, krom těch rohlíkových 🙂