Minulé týdny se v mém okolí nesly ve znamení maturit – hrozně moc lidí z okolí skládalo tuto tzv. „zkoušku dospělosti“ a já na tu svoji vzpomínala s jistou dávkou nostalgie. Sedm let uteklo jako voda a já mohla s odstupem sledovat všechno to učení, stresování a modlení.Ten stejný týden, co mnozí z mých blízkých (včetně mojí sestry), zakoušeli nervy na potítku, jsem já zažívala nervy úplně jiného rázu. A uvědomila jsem si, jak vlastně maturita byla směšná. Já vím, čtete-li si to právě vy, letošní maturanti, proklínáte mě do horocucích pekel. Co nervů vás to stálo! Ale vězte, že za pár let, až se vás někdo zeptá na maturitu, jen zvednete útrpně koutek a v duchu si pomyslíte, že to byla vlastně úplná legrace. Čím je totiž první zkouška dospělosti oproti všem dalším zkouškám, které vám život přichystá…
Uvědomila jsem si to až po letech. Že maturita má vlastně jednu obrovskou výhodu – přesně víte, co od ní čekat. Znáte datum, ve kterém vás vyzkouší a přesně víte, jaké okruhy se máte naučit. Není to vždy snadné, ale alespoň nemusíte očekávat žádnou boudu, jen striktně daná pravidla.
Později to bude horší. Každá další zkouška, kterou člověku naklade do cesty to hnusné životní údobí zvané „dospělost“, už nebude tak snadná. Mnohdy nejen, že nebudete vědět co obsahuje, ale ani vám o ní dopředu neřeknou. Jsou to drobnosti, které naplňují každičký den dospělého života a není před nimi úniku.
Nákup. Účet za plyn. Vyřízování na pojišťovně. Změna lékaře. Výměna karty v bance. Poslání doporučeného dopisu. Účet za telefon. Chyba na účtence. Reklamace. Domluva návštěvy zubaře. Pracovní pohovor. Deadline bakalářky. Hledání bydlení. Hádky se spolubydlícími. Těhotenský test. Vstávání do práce. Vaření oběda.
A může být ještě hůř.
Porod. První zoubky. Výměna plínek. Psaní domácích úkolů. Výchova dítěte. Třídní schůzky. Puberta. Nedoplatek. Poplatek. Náplast. Žaludeční vředy.
Ještě jsem nedospěla do té fáze dospělosti, kdy je to hodně zlé, ale už teď občas s láskou vzpomínám na poslední ročník střední školy. Svaťák, kdy jsem se lážo plážo válela na gauči, pročítala zápisky, jedla obědy od babičky a zapíjela je vychlazenou limonádou za peníze rodičů. A pak maturitu, zkoušku, na niž jsem šla s klidem v srdci, relativně připravená a kterou jsem udělala bez nervů za slušné skóre.
Co to bylo proti některým martyriím, která řeším dnes. Kolik mailů už jsem musela vyřídit s lidmi, kteří nestáli ani za opření kola. Kolik telefonátů. Kolik front na úřadě jsem už vystála, kolik lidí chtě nechtě musela poslat do háje a s kolika se udobřit. Každodenní zkoušky dospělosti mě honí na každém kroku a není ani jediný den klidu. Před nepříjemnostmi se nedá zavřít doma a týden se v klidu připravovat ani po nich nenásledují dva nádherné měsíce prázdnin.
Takže vy všichni, co jste letos složili maturitu, gratuluji vám a přeji hodně štěstí do života. Budete ho, stejně jako my všichni, co už jsme pár let dospělí, potřebovat.
A ještě jedna tématická píseň:)
Karel Kryl – Zkouška dospělosti
Opilí od radosti
si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.
si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.
Těším se, až se budu na maturitu dívat takhle s odstupem 🙂 můžu říct, že to byla legrace, až na písemné a hlavně didakťáky, to bylo o nervy,.. ale jsem moc ráda, že už to mám za sebou 🙂 akorát mě mrzí, že ty lidi už nebudu moc potkávat,..
Přesně o tomto jsem psala ve svém předposledním článku. Já mám od maturity rok a tohle jsem si všechno uvědomila až po ní. Poslední ročník na střední byl fakt super, i tak mi to přišlo jak nejnáročnější věc na světě. A teď.. hledám práci a zjišťuji jak je všechno tak strašně moc komplikované a to jsem teprv na startu svého "pravého" života. Maturitu bych si teď dala klidně dvacetkrát 🙂 kéž bych věděla už předtím, co mě čeká po střední, to bych si to víc užívala.
Od mojej maturity prešli dva roky a hoci to bola skúška ľahšia než mnohé skúšky dospelosti, čo nasledovali, nezopakovala by som si to a ani na ten stres nespomínam rada – ešte vlani sa mi snívala nočná mora o tom, že som znovu maturovala 😀 Teraz sa tvárim dospelo, zaoberám sa povinnosťami, niečo zvládam, niečo nezvládam, v ušiach mi skoro stále znejú nepríjemné slová ako nájom, depozit, elektrina, faktúry, účty, práca, banka, atď… ale tuhľa som minule našla v komore lego a hrala som sa celý večer 🙂
Od maturity už taky nějakou dobu mám a přesto na ni nevzpomínám s tím, jaký lážo plážo to bylo. Byl to stres, byly to nervy, člověk samozřejmě přežil, musel, ale nechci to s odstupem bagatelizovat. Když je to váš první velký moment, kdy vám fakt o něco jde, nervy máte, když na to hledíte optikou naprosto nezkušeného člověka, tak to je… A před státnicema se mi jednu chvíli chtělo až brečet. 🙂
Proklínám tě do horoucích pekel!
[4]: tak já na ni jako na lážo plážo vzpomínala ihned, jsem možná výjimka, ale maturity jsem se ani v nejměnším nebála, nestresovala jsem, věděla jsem, že to v podstatě dají každému, kdo ty čtyři roky střední neseděl na zadku a nehoupal nohama a aspoň něco řekl. Mnohem větší nervy byly zkoušky na vysoké;)
[6]: Některý zkoušky hnusný byly, bylo toho moc (i když srovnatelný s maturou, člověk pořád věděl, co se musí naučit a šel tam s nadějí, že když se na to nevykašlal, snad to dopadne, s nikým, kdo by studenty cíleně utápěl, jsem se na VŠ nesetkala), státnice se nakonec daly zvládnout, jasně, že jo, ale v tý chvíli mi to taky přišlo jako šílenej hardcore. A nic mi nepomohla vize, že jsem se učila, že jsem přežila maturu, x zkoušek. Zas to bylo poprvé, zas to byl dost podstatný moment, zas to byly nervy. Asi fakt jsi výjimka, protože člověk, když neví, do čeho leze, tak se prostě logicky bojí. A takový ty silácký řeči potom, jak je maturita dávačka, jako jo, ale málokdo v daným momentě nemá v kalhotách, potom už je borec každý druhý. 🙂
[6]: Tak každý to snáší jinak. Je jasný, že ty když chodíš do televize do různých soutěží, tak máš tu laťku posunutou trochu jinam, než většina. Buď ráda.
[7]:
[8]: já právě fakt maturitu vůbec neřešila, byla jsem si jistá, že ji dám, protože bych musela být epicky hloupá, abych po čtyřech letech dvojek vylítla u matury:) Ale řeknu vám, že takovej az kvíz nebo pekelná výzva, to bylo něco úplně jinýho. Nožičky se mi venglaly jak nikdy, doslova jsem poznala, co znamená, když se člověku třepou kolena, se divím, že to na mě nebylo vidět:D Srdce jsem měla až v krku, takhle nervózní jsem nikdy v životě nebyla:))
Lumennin "povzdech" mi připomněl zákeřnou a těžko odstranitelnou nemoc známou také jako OCD (= podobné mnohdy neočekávatelné nepříjemné prvky této pro život v praxi).
já jsem povahou typický stresař, čili i když něco umím, tak není jisté, že to nepokazím. Proto jsem před maturou jela jak šroub, přestože jsem to už uměla, a modlila jsem se, abych nechytla svého klasického nerva. Naštěstí se tak nestalo, takže to byla procházka růžovým sadem, ale i tak bych si to asi nechtěla zopakovat.
Máš naprostou pravdu. Já taky odmaturovala letos s naprostým klidem v duši a za dobré skóre. Dokonce jsem se i na ústní těšila 😀 No a od té doby se všechno sere…. nedaří se shánění práce, nedaří se shánění bydlení, nedaří se mi udělat řidičák. Prostě to jde od desíti k pěti. Též s láskou vzpomínám na střední a na lidi, které jsem měla možnost poznat. Jo maturita, tou to všechno teprve začíná. A bude to horší. Mnohem horší..