Dopručuji vám přečíst si tento článek:
Dozvíte se v něm, že včera zemřela žena, která od svých devatenácti let, kdy měla nehodu, leží v italské nemocnici připojená na přístrojích, s nepatrnou nadějí, že se kdy probudí z komatu. Na nemocničním lůžku tato žena strávila neuvěřitelných 17 let.
Její otec od roku 1992, kdy se ukázalo, že má těžce poškozený mozek a i když se třeba z komatu probudí, bude na tom psychicky velmi zle, bojoval za její odpojení od přístrojů. Právo své dcery na důstojnou smrt však vybojoval až nyní. Italská vláda reagovala tak, že schválila zákon, že v podobných případech bude odpojení od přístrojů zakázané a trestané.
Po přečtení článku jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Proč, proboha proč udržovat naživu někoho, kdo léta bloumá na hranici života a smrti a nemá valnou naději, že se probere? A i kdyby se to náhodou povedlo, nebude to ten samý člověk, ale slintající a nemohoucí debil, který si nejspíš nebude pamatovat nic ze svého předchozího života.
Italové se ohánějí Bohem, že jen ten má právo odejmout život…no jistě, ale Bůh ji copak nezabil při té nehodě? Copak by dívka nezemřela, kdyby nepřiběhli snaživí lékaři a nepokusili se zvrátit záměry Boha, Osudu či jakkoli jinak nazvané vyšší moci? Částečně se jim to povedlo, ale ta dívka nežila, jen se jí zvedal hrudník nádechy, bušilo srdce a mozek vykazoval jakous takous aktivitu. Je tohle život? Já mám dojem, že nikoli.
Mám ve svém blízkém okolí někoho, kdo zažil podobnou situaci – viděl svou matku, jak v komatu chřadne na nemocničním lůžku. Po půl roce už nepřipomínala lidskou bytost – hubené tělo, proleženiny, nepřirozená bledost, okoralé rty… S nenávratně poškozeným mozkem by neměla naději na normální život, ani kdyby se náhodou probudila. Tak jí lékaři dopřáli smrt. Avšak i ten půlrok zanechal v onom člověku hluboké rány na duši a na srdci, proto si nedokážu představit, jak se asi cítila rodina oné Italky po sedmnácti letech.
Lidé se ohánějí Bohem a přitom jsou to oni sami, kdo si hraje na Boha a říká, kdo zemřít smí a kdo ne. Ale jak to správně určit, když hranice mezi životem a smrtí je občas až příliš tenká?
Co vy na to? Je to život, nemoci existovat bez podpory lékařů? Má takový člověk právo zemřít?
Ne,to samozřejm¨ě není život…vždyť ten člověk je v komatu,neví o sobě….takže je mu vlastně jedno jest-li žije,nebo je mrtvý.V přírodě by takový jedinec zemřel,tak proč ho naši doktoři bláhově nechávají 17 let na přístrojích ? Stejné to je stěmi nemohoucími slintajícími jedinci,kteří se musí krmit,oblékat a 24 hodin denně u nich musí být dozor…to není život a smrt je v tomto případě nejlepší.A k tomu bohovi….naopak jednají proti jeho vůli – kdyby tomu člověku nepomáhali,tak by zemřel.
Moje odpověď je tak jasná, že ji snad ani nebudu psát 🙂
četla jsem ten článek už včera, taky jsem zůstala hledět z otevřenou pusou. Absolutně s tím nesouhlasím, PROČ by sakra měl někdo 17 let ležet na přístrojích v těžkém komatu? Jestli se odvolávají na Boha, tak celou dobu byl???
Přesně jak píše Lúmenn i Andula, nedává to smysl. Jestliže ti, kdo ji nechtějí nechat zemřít, věří, že o tom, kdy má člověk zemřít, rozhoduje Bůh, tak proč potom takovýhle život pořád ještě uměle udržují naživu, když není žádná šance na záchranu?
Ne že bych byl proti, jen…To je z tvého pohledu. Jaký by byl život kdybychom měli křídla? Hezká představa že, jen mi křídla nemáme a tak si těžko dovedeme věrohodně představit jaké by to bylo a stejné je to se slintajícím debilem, ten si přece nedokáže sám věrohodně představit jaký by jeho život byl kdyby si neslintal na bradu. Z našeho pohledu je takový život o dost horší než ten který máme, ale z jeho pohledu to tak přeci nemusí být, stejně tak s dívkou v 17ti letém komatu, kdo zaručí že ona o něj nestojí i když je na tom jak je? Z našeho pohledu je to celkem jasné…
No jo, to jsem taky slyšela…a moje reakce vypadala stejně…nemá cenu to tady vypisovat, protože už to tady je několikrát.
Hmm..To je těžké,já bych dotyčnému ještě šanci žít dala..Člověk přeci nikdy neví,jestli se dotyčný náhodou neprobere..I když zároveň by pro něj mohla být lepší smrt a určitě by se na tom ušetřilo,nežli udržovat někoho x let o kom víte,že se pravděpodobně nikdy neprobere..Ale jak říkám-náhoda je blbec!
náhodný kolemčtoucí: jistě, ale pokud onen slintající debil byl kdysi normální myslící bytostí, nevím zda by byl nadšený, v jakém stavu se probudil. Já osobně bych v tomto případě mnohem raději volila smrt, než život s poškozeným mozkem.
Orhea: no kdyby byla naděje, že se probere jako moje dcera, která mě pozná a obejme, pak bych možná čekala hodně dlouho…ale když vím, že se probere se zničeným mozkem, nebude si nejspíš nic pamatovat a její intelekt a motorika půjdou do háje, pak bych jí dopřála odchod na druhou stranu.
Zbylým diskutérům děkuji za názory, ale není na co reagovat, jak vidím, tak se shodneme:)
Lidi budou to, co musí jednou přijít oddalovat vždycky, i když je jasný, že to nemá smysl. Je to prostě neschopnost uznat, že pro dotyčnou Život skončil a to, co nastalo, je jenom život a to ještě s uvozovkama, přičemž to silně nadsazuju, když to vůbec říkám život.