Přestože mi na dně šuplíku neleží krví podepsaná smlouva, cítím, že jsem svou duši upsala démonovi z nejhlubších a nejtemnějších astrálních sfér. Ten démon se nazývá Internet.
Občas si pokládám otázku (a zvlášť takhle pozdě v noci) zda jsem udělala dobře, že jsem své duši nastavila zrcadlo a její obraz mohou vidět stovky lidí zde, na těchto stránkách. Co si o mě návštěvníci těchto stránek myslí, jaký mají ke mně vztah…a zda vůbec ke mně mohou mít nějaký vztah? Tento web, tvořený milony pixelů je zároveň taky mnou samotnou, respektive mým obrazem, který jako by namaloval hyperrealitický malíř.
Když zde čtete moje básně, jsou v nich střípky mojí duše, zamíchané do slov a rýmů…
Když zde zveřejňuji své povídky a úvahy, odkrývám věci, které se skrývaly dosud jen v mou zvrácenou myslí stvořených snech…
Když píšu články o svých názorech a pohledech na svět, odkrývám témata, která mě zajímají…
Když hledám na internetu fotky a obrázky, které vám chci ukázat, vypovídá to o mém vkusu a vnímání estetiky…
Z hloupostí a maličkostí se dá poskládat celá duše Lúmenn-verya. Všechny moje klady a zápory, strasti a radosti, smutky, touhy a fantazie.
Kolik lidí čte řádky, které jsem vyťukala na klávesnici a kolik lidí já sama znám pouze díky obrazovce počítače a jejich osobním stránkám? Je jich snad až příliš mnoho.
Když vám ze života odejde blízký člověk, ať už zemře nebo se odstěhuje, je vám smutno. Ale jak se budete cítit, až jednoho dne vyťukáte toto internetovou adresu a na obrazovce zasvítí nápis – požadovaná stránka nebyla nalezena? Bude tam smutek, vztek, bolest? A nebo my všichni, kdo jsme svou duši zaprodali internetu a vystavili ji veřejně, zmizíme ze životů našich virtuálních přátel stejně snadno, jako když se zavře okno prohlížeče?
Otázky k zamyšlení, otázky jež nutí člověka uvědomit si, kde končí on a kde začíná jen jeho odraz na hladině internetové vody. Je ten odraz reálný nebo je rozčeřený, kalný a jeho obrysy se jen nejasně rýsují na hladině? Když hodíme kámen do stojaté vody, obraz se rozechvěje a zmizí…ale nezraní taky toho člověka, který ho vytvořil?
Ach ano, blíží se třetí hodina po půlnoci a ticho a klid noci vytváří v mojí mysli bizarní představy. Démon Internet se ďábelsky chechtá, protože ví, že si mě získal, že mě chytil do své sítě a moje myšlenky teď až příliš často bloudí okolo tohoto blogu.
Kdo se snad lekl, že se chystám s blogováním skončit, ten se nemusí bát. Vždy jsem byla jednou z těch, kdo chtějí své názory vyřknout nahlas a jsou schopni na nich trvat i kdyby celý svět byl proti. Nejsem jako pštros, co strká hlavu do písku jen co zavětří nebezpečí, naopak, často se vrhám do předem prohraných bitev a místo jednoduše vybojovaného vítězství dávám přednost poučné prohře.
A tak dál budu mučit klávesnici a z pixelů skládat obraz mojí duše, aby do ní mohl nahlédnout každý, kdo o to bude stát. Jen nesmí zapomenout, že je to jen odraz na vodní hladině a realita může být úplně odlišná…
Chcete-li poznat svoji duši, musíte se nejprve podívat do jiné…
Internet a naše identita… To je hodně často probírané téma… Mnoho lidí má své osobní stránky, svůj blog, svůj profil někde na nějakém webu. A tato digitální identita nemusí být úplně totožná s tou skutečnou. Jenže co je dneska skutečná identita? V našem životě se můžeme před kolegy, přáteli, rodinou přetvařovat a na internetu pak můžeme být tím, čím ve skutečnosti jsme. Nebo naopak.
Řekl bych, že je to nějaký druh moderní schizofrenie.
jn taky me asi demon internet chytil
Darkness Soul: Pěkně jsi to napsal, jinak souhlasím s autorkou, internet dnes ale už chytl skoro každého, někdy až lituju, že vůbec existuje…