Dnešní den nezačal nijak valně, hodně mě ještě stále bolí za krkem, včera jsem celý den chodila s límcem a od rána se mi točila hlava. Ale už jak jsem se ráno probudila, hodinu před zvoněním budíku, bylo mi nějak hezky – slunce mi svítilo do pokoje, listí ze sakury před domem se metelilo kolem okna a obloha byla modřejší než jindy. Prostě krása kam se podívám.
Když jsem vstala, vnímání krásy trochu opadlo, přece jen když vidíte věci dvakrát a je vám šoufl od žaludku, krása se stává jaksi nepodstatnou. Ale pak se to zase začalo vracet – sedím venku na balkoně, kouříme s Finnýskem a kolem je podzim. Nádhera padajícího listí a žloutnoucí trávy, poezie uvadání a pomalého usínání, kouř cigaret vznášející se k modré obloze a ranní chlad, co lehce běhá po holých rukou. Z chladna honem domů a do sprchy – a krása pořád nemizí, naopak. Vnímám každou kapku horké vody, co mi stéká po těle, užívám si její teplo, které mi prostupuje až do žil a koluje ve mě, vnímám vůni mýdla, kterým ze sebe smývám špínu a pot, užívám si pocit očisty a vůni vlhké kůže. A je mi krásně.
A pak se začnu bavit s Nathilionem, mým duchovním průvodcem. Říká mi, že když nemám rozečtenou žádnou knihu, ať jdu k mamce do pokoje a podívám se na polici s knihami. Přišla jsem tam a ze všech těch knih jako by zářila jediná, kterou jsem otevřela a začetla se do ní. Celestýnské proroctví, kniha o cestě ducha, o poznání a pochopení toho, kam se ubírají naše životy.
A já čtu a žasnu, mé vlastní myšlenky zapadají do slov v té knize, jako bych ji psala já sama. Vnímám krásu z těch slov, písmenka tančí po papíře jako při nádherném baletu a jak tak čtu, najednou ke mě postupně přicházejí naše kočičky a pes.
Ležím na posteli, k jedné ruce se mi tulí Yošíček, k nohám Doneček a Lucinka a na břiše mi spinká Tobiášek. Vnímám teplo ze zvířecích tělíček, Tobiášek jemně vrní a nechává se hladit na hlavičce, Lucinka se ke mě tiskne a spinká, jazýček roztomile vystrčený z tlamičky a jindy protivný Doník se slastně nechává drbat za ušima a radostí mi olizuje obličej. Krása téhle chvíle je skoro až hmatatelná, lásku tryskající z těch malých chlupatých tvorečků je téměř možné uchopit do rukou a přivinout k sobě.
A venku stále svítí slunce a jeho paprsky hladí modrou oblohu a barevné listí, Yoshiki něžně čistí Tobiáška, čaj v hrnku pomalu vychládá a stále chutná sladce po citrónu. Stále mě bolí za krkem, ale ta bolest a nepříjemný pocit jako by ustupoval pod tlakem krásy, která je všude kolem.
Když se vám bude chtít, zkuste to taky – běžte ven a nadechněte se vůně podzimu, uchopte tu krásu do dlaní a přitiskněte ji ke svému srdci. Uvařte si něco dobrého a na jazyku hlaďte krásu výborné chuti, napijte se obyčejné vody a vnímajte, jak hasí vaši žízeň, vezměte tu nejobyčejnější věc a pochopte, kde se v ní skrývá krása.
Krása je všude kolem nás, jen je třeba se po ní dívat. A ačkoli se nám do toho dívání mnohdy nechce a špatná nálada, bolest či rozhořčení nám zavírají oči, stojí za to se překonat a doširoka je otevřít. Vše špatné odplyne a zůstane jenom krása a tenhle pocit stojí za to najít, poznat a zamilovat si jej.
Krásný den vám všem přeje Lúmennka:)
I tobě krásný den,Lúmennko =) Tvoje články dokáží pohladit po srdci a pak přijde nádherná i sebemenší maličkost 🙂
Jo, tenhle vikend je mimoradne hezky, porad vsude oteviram okna, protoze mam tak nejach chut do domu pustut svetlo a vzduch.. a pak je mi z toho ale furt zima, jak je pruvan 😀
Proto nemám ráda deštivé a zamračené dny, kdy se slunko schovává za mraky a můj pokoj je po ránu tak tmavý. Mnohem líp se mi vstává, když vidím za oknem záři žlutých paprsků 🙂
Teda, vidím, (tedy čtu), že máme dnes takové podobné pocity…Byla jsem brzy vzhůru, takže sjem sledovala krásný východ slunce z balkónu…popíjela kafíčko a Běluše mi pochrupkávala na klíně…
Poté jsem potichu sešla do kuchyně, kde jsem si pipúravila potřebné suroviny na amolety a připravila tak ordičům příjemné vstávání za pomoci vůně 😉
No…a jelikož se v poslední době hodně bavím s jedním velmi…indpirujícím člověkem, který mi hodně zasahuje do života….normálně jsem u mě v pokoji odtáhla jinak zataženou žaluzii (opravdu je zatáhlá den co den) a pustila sluníčko dovnitř. Bylo to úžasné…paprsky šimrající pokožku…pak jsem vyšla ven a přečetla knihu: Holky na vodítku:Jemnuji se Martina…Jsem bulimička…A jackínek si ukusoval jablčko…
Dnes je krásný den…Loučí se s námi léto a započíná ten pravý podzim..přijdou nádherné deště a mrazivý větřík. Bude opadávat listí a pak přijde Zima…ach, konečně… 🙂
Teda, taková harmonie na blogu, to se jen tak nevidí =)
Viděla bych to zítra na procházku, jestli bude čas.. =) Ozvi se, panenko.
Slunce mi poslední dobou vadí (moje oči ho nemají rády), proto radši vycházím až na noc.
wow, to je tak pozitivní… 🙂
myslim, zes tohle mohla klidne zaradit do rubriky "pohlazeni po dusi", protoze me to pohladilo, takova podoha z toho dycha, ze mam chut vybehnout ven a tancit v napadanem listi a uzivat si krasu podzimni prirody:)