Právě koukám na archiv článků z let minulých. 120 článků za rok. 170. 250. Jeden rok (dávno, předávno tomu) dokonce 869 (!) článků. Měla jsem víc času? Asi ano, možná. Dělo se víc věcí? To ani ne. Vlastně jediný důvod, proč mám za sebou letos ani ne padesátku článků, přičemž konci roku jsme blíž, než jeho začátku, je ten, že mě to už nebaví. A pozor – teď nemyslím blogování nebo psaní. Tím myslím hlavně vyjadřovat se k věcem veřejným, což bylo odjakživa hlavní náplní mého blogu.Ne, že bych přestala sledovat světové či domácí dění. Naopak. S mužem neustále něco čteme, diskutujeme, na záchodě nám leží publicistické týdeníky a bez zpravodajství ČT24 se nenavečeříme ani nenasnídáme. Ale mám dojem, že už k tomu prostě nejde nic říct. Leda si přetáhnout peřinu přes hlavu a tiše plakat.
Nevím, kdy se ze mě stal takový pesimista. A nějak se mi nechce věřit, že je to věkem. Protože ve všem ostatním, ať už je to ochrana přírody nebo duchovní růst, mě stále baví se angažovat, učit sebe i druhé, zlepšovat se, jít příkladem. V politice jsem už ale zlomila hůl. Nad republikou i nad světem. Mám pocit, že se prostě řítíme do černé díry a nic nás už nemůže zastavit.
Faktorů je hromada a připomínají mnohohlavou bájnou hydru, které jednu hlavu useknete a dvě další jí dorostou. Její přemožitel z legend, Hérákles, sice přišel na způsob, jak růstu nových hlav zabránit, ale zdá se mi, že v dosahu není žádná dost mocně hořící pochodeň. A ať se rozhlédnete vpravo nebo vlevo, hlavy rostou, množí se, koušou a chňapají a úniková cesta před tou pohromou nikde.
Za posledních pár let mám dojem, že náš stát nabobtnal a dusivě se nám sevřel okolo krku. A i ti, co proti tomu halasně křičeli, náhle zmlkli a šoupou nohama, aniž by se pokusili tohle sevření uvolnit, jak slibovali. Na náměstích stávají davy, mezi nimi jsem mnohokrát stávala i já, a hučí proti premiérovi, který je sice nejoblíbenějším politikem v zemi, ale i tak ho více lidí nesnáší, než miluje (zdroj). Ani netřeba dodávat, co je to za premiéra a proč mu půlka národa nemůže přijít na jméno. A přesto ty davy nemají žádnou moc ukázat člověku bez špetky sebekritiky, co dělá špatně a proč ho nechceme.
Blíží se další volby. Další sliby. Prázdné a nesmyslné. Sliby, z nichž většina nikdy nebude realizována a lidem to ani trošku nebude vadit. Hážeme do urny lístečky jen proto, že věříme, že daná strana či hnutí něco udělá – nebo dokonce věříme, že něco už teď dělá, i když to často vůbec není pravda. Máme dojem, že stoupá nebezpečí a bojíme se o děti, zatímco žijeme v nejbezpečnější epoše lidských dějin a na jednom z nejbezpečnějších míst na světě. Máme dojem, že tohle a ono a na základě dojmu volíme svou reprezentaci, o níž se domníváme, že je nějaká.
A pište o téhle houšti domněnek! Pište o každém dalším přešlapu, nad nimiž se už nikdo nepozastavuje. Karikujte pokřivenou karikaturu politického dění. Každý den nová bomba, nová šílenost, nová hláška, která by dříve znamenala mediální haló, ale dnes se přejde jedním krátkým statusem na facebooku, než ji překryje jiné svinstvo. Příklad za všechny – za hnutí ANO kandiduje „kluk s kamením“, který nedokáže ani napsat souvislou větu bez gramatických chyb.
Kamarádka, Češka, co žije ž několik let v Anglii, se mě už párkrát zeptala, proč se s manželem nesbalíme a neodjedeme tam taky. Jenomže to je jak z louže pod okap. Ze světa mafiánských bossíčků, malé domů a prohnilé karikatury na politiku do západního světa, kde lidé přehnaně řeší každé nevhodné slovíčko a kde se musí herec, angažující se za práva menšin omlouvat, když použije pro černochy slovo „barevní lidé“ (zdroj). Nechci žít na západě, se vší jeho politickou korektností, ale na nervy mi leze už i Česká republika, ač názorově stále velmi svobodná, tak stále více sevřená oligarchickou garniturou, kde lidé řeší malicherné problémy a větší nechávají bez povšimnutí. I když to je dost možná problém každé země, nejenom té naší.
Takže – už mě to nebaví. Nebaví mě psát každý den o tomtéž, protože se věci, které mě serou, opakují jak zaseklá deska, každý den jen v novém kabátě a pronesená jinými ústy. A teď – babo, tedy čtenáři raď. O čem psát, aby mi nepraskla cévka? Kde najít chuť ještě řešit svět kolem sebe? A jak se z toho nezbláznit? Mám dojem, že svět se v prdel obrací a cítím se jako tenhle pán na fotce. A jak to máte vy?
Fotky v článku pocházejí s facebookového profilu Milion chvilek pro demokracii.
Svet ide skrátka do pi…tevne
🙁 Chjo, nerad slyším, že propadáš pesimismu, co se týče naší politické scény. Nicméně, alespoň dle mého názoru, je to celkem objektivní pohled. 😀
Vždycky mě dostává, když etatista pláče nad tím, jak stát nefunguje, vládnout komanči a svině, všude korupce, krade se… všechno je zlý a nespravedlivý
ale když mu někdo řekne, aby se zamyslel jestli opravdu je stát a demokracie to nejlepší na světě jak mu říkali celý život, tak tě pošle do háje, že jsi utopista a dál věří systému, který jen plodí lidi typu Babiš a dál pláče všude možně "jak už nad vším zlomil hůl"
Aha. Tak já nevím no 😀
Mně přijde, že lidstvo prostě stojí na hraně, ve spoustě témat a oblastí, nejen na politické scéně. Obecně vidím mnoho lidí konat úžasné dobro a další část bezuzdě páchat zlo. A jako by se to vyostřovalo.
Je to všechno cyklus – když trpíme, získáváme empatii. Když pláčeme, nacházíme sílu. Když umřeme, začneme konečně žít. Je to jako menstruace. Lidi by se neměli bát krvácet, protože z krve se rodí život.
Takže věřím, že i tvoje současné rozpoložení se zase změní. Teď sice nemluvím o politické scéně, ale jinak mi přijde, že v mém okolí se věci mění k lepšímu. Konkrétně mám na mysli, že se podílím na destigmatizaci psychických onemocnění, zapojuji se do řady projektů. Pokrok je velice, velice pomalý – udělá se jeden krok dopředu a dva zase zpátky. Ale pořád jdeme. Musíme jít, jinak se přes tu hranu fakt přehoupneme.
Takže hodně sil, je dobré vytrvat, protože chceme zbudovat něco, co má smysl a co vydrží nápor. Něco upřímnýho, laskavýho, poctivýho a od srdce.
Opět se stydím, že jsem Čech… Za to se stydím dost často, v cizině vždycky.
Copak o to, já to mám snadné: Vždycky když propadnu podobné beznaději (a čas od času se to děje), vzpomenu si na její starší a o mnoho mohutnější sestřičku z 80. let a řeknu si, že je to dneska sice v mnoha ohledech děs, ale už jsme se vyhrabali i z většího srabu.
no jo no, vidím to stejně, tahle skepse mě zachvátila už před pár lety…holt toto je daň za demokratickou volbu – prezidenta, premiéra atp. může dneska dělat kde kdo…
Na politiku mám jen dvě slova: Bez komentáře… 😀
Se dívám na kandidátky a čučím jako zjara. Hele, tamten, tomu jsem pomáhal do schodů , když byl úplně na šutr. A několikrát jsem mu vysvětloval, jak se postavit a přichytit, aby nespadl, anebo nepil. No jo a ti další.. Jé. Už zase převlékli kabát. To jsou změny. Tak nevím koho se dá ještě volit, kdyby aspoň měli splnitelné plány. Nebo konkrétní nápad.
Mluvíš mi z duše, Lúmennko. Cítím to stejně. Už zprávy ani nesleduji, jen budu volit podle toho, jak mi řekne partnerka, která má ještě nervy politiku sledovat.
Místo velkého obrázku, národa, světa se snažím soustředit na konkrétní osoby, na ty, které miluji. Jde mi to špatně, pomalu a mé introvertní já by furt utíkalo do samoty, ale pracuji na tom. Až se začne naše civilizace hroutit, chci mít po boku lidi, na které se mohu spolehnout. A jestli se hroutit nezačne, tak tím lépe.
Jestli tě tak štve světové dění, rád si zase přečtu nějakou tvoji tvorbu, kterou už jsem tu dlouho neviděl. Bajka, kratší příběh na pokračování, co se ti bude chtít.
Jsem v klidu. Věci velkého světa neřeším. Mění jen to co změnit můžu to na co mám a co chci, aby bylo jinak. Ostatní nechávám být. Dobře se mi spí.
[3]: mě vždycky dostává, že anarchokapitalista má pocit, že když zrušíme stát, zmizí i špatnost lidských povah a že jen proto, že někdo je etatista, automaticky nesmí jakkoli na stát nadávat 🙂
Hele, už je to nuda. Tuhle diskuzi jsme vedli mockrát. Teda, já ji vedla, tys ji vždy opustil, protože podle tebe jsem ztracená. Tak buď diskutuj, předkládej argumenty a pojďme si o tom pokecat (a vzhledem k tomu, že jsem přesvědčením libertarián tak k sobě naše názory na stát nemají úplně daleko) a nebo si nech od cesty tyhle svoje občasné výkřiky do tmy.
Mně to jako anarchoalkomateriastovi vyhovuje.
Bojím se, že mocně hořících pochodní by tu pár bylo, ale v reálu by to nebylo nic hezkého.
V politice mírní a hodní prostě nevydrží. A to nepíšu z nějakého komplexu, ale politika jako taková k sobě táhne jedince s mocenskými sklony a ty, kteří by těch mocenských sklonů svých kolegů mohli využít. Proto v historii u toho dost často tekla krev. Teď se dá říct, že až tak neteče… ale, uch.
Já nevím jak ti poradit. Možná si dát od "politiky voraz". I když jsi člověk u kterého je to součást života, ale třeba si ten přísun zpráv zmírnit.
Možná jestli u tebe nedošlo k přetížení informacemi než přímo obsahem těch informací. A právě proto, že ten obsah je tak těžký a je toho každý den kvanta co tě zaujme a přemýšlíš nad tím, jestli tu frustraci nemáš z toho.
Takže možná zprávy obden a když vynecháš za čas i to obden, tak se svět nezboří.
Asi se to podobá ignoraci, ale zkus to takhle dělat měsíc a pak uvidíš.
Já jak poslední dobou dost pirátím, tak mě to právě bavit začlo 🙂
Napsal jsem o tom článek…
http://myslenkov.blog.cz/1809/setkani-s-kapitanem
Za tímhle jsem už zavřela dveře. Nemá smysl se trápit. Jsou důležitější a smysluplnější a zajímavější (a hezčí) věci.
This blog is definitely entertaining additionally factual.
Excellent article. Very interesting to read. I really love to read such a nice article. Thanks! keep.
Jmenuji se Dora Gomez. Z úcty k tobě a tvým kouzlům musím toto svědectví oznámit všem. Šel jsem na další kouzla, aniž bych viděl žádné výsledky, vše, co chtěli, bylo po mých penězích. Jen bych si přál, abych tě navštívil dříve, dostal jsem od tebe maximum. Můj bývalý manžel byl pryč rok a já jsem šel všude a hledal jsem další kouzla, ale žádné výsledky, dokud mě můj přítel neobjevil s Dr.Sunny. Po milostném kouzle jsem mu konečně zavolal za méně než 48 hodin. Jeho kouzla fungovala zázraky a můj manžel je zpět plný lásky. Bylo to jako zázrak! Najednou se vrátil s květinami a řekl, že bych mu ho měl dát, byl jsem opravdu ochromený a šokován, když můj manžel poklekl, abych prosil o odpuštění a abych to přijal. Opravdu mi chybí slova a jsem šťastný, že jsi Bůh poslaný ke mně a celé mé rodině. A teď jsem zase šťastná žena. Děkuji vám, doktore Sunny. Pro všechny, kteří hledají opravdové kolečko, kontaktujte Dr.Sunny na; drsunnydsolution1@gmail.com Můžete také Whatsapp na +2349030731985