Dnes mě na titulce blogu zaujal článek Kontrolovat jeho telefon – ano či ne?, který byl trochu nešťastně doplněn titulkem (který nenapsala autorka) věčné dilema všech žen. Nemyslím, že jen ženy se zabývají etickou otázkou šmírování v partnerově (resp. partnerčině) soukromí, ale v dnešní době všudypřítomných chytrých telefonů a sociálních sítí jsme už před tím nejspíš stáli v životě my všichni – holky, kluci, muži, ženy. Na stole leží mobil, indikátor nové zprávy bliká a hypnotizuje nás svou neodbytostí, zatímco partner je kdovíkde. Podívat se nebo nepodívat, když v hlavě už týdny straší červíček pochybností a před vámi možná leží klíč k celé záhadě? Mnoho lidí v diskuzi pod zmiňovaným článkem píše, že je to za hranicí, ať je podezření jakkoli silné. Soukromí je prostě cennější než pravda. A do vztahu šmírování nepatří. Upřímně jsem si to taky myslela. Do předloňska.V roce 2014 jsem po dvouletém osamění bez jakéhokoli vztahu potkala chlapa, který mě naprosto okouzlil a já mu naprosto propadla. Byla to láska jak z filmu, nosil mi květiny, romanticky vyznával lásku, po třech měsích vztahu mě na Masters of Rock požádal na koncertě Freedom Call o ruku, na chatě jsme sázeli stromy a představovali si, jak tudy běhají naše děti. Bylo to intenzivní, nádherné…a byla to celé lež.
Drahý Mors byl tak trochu tajnůstkář a já často celé dny nevěděla, kde je a co dělá. Vždycky povídal fantastické historky o své kariéře hudebníka, jak se setkává s nějakou paní u OSA, aby si registroval svoje čerstvě složené písničky, jak jezdí učit hru na kytaru na workshopy, do nahrávacího studia. Jenomže časem tyhle historky úplně nedávaly smysl a ve mě pomalu začínalo klíčit podezření, že věci nejsou takové jako se zdá. Vše vygradovalo, kdy jsem na jeho vlastní popud zadala do googlu jméno jeho údajné bývalé firmy na prodej teraristických zvířat – Tera Mors. I když nějaká firma zanikne, obvykle o ní je google schopen najít alespoň nějakou zmínku, v tomto případě třeba na teraristických fórech a podobně. Jenomže se neobjevilo zhola nic a to mi v tu chvíli připadalo divné. A podivností přibývalo, takže jsem jednoho dne nevydržela a projela si googlem všechna jména (a že jich bylo), která měla potvrzovat pravdivost jeho slov.
„Na hledaný výraz nebylo nic nalezeno“ mě děsilo při každé druhé zadané položce, u dalších (jako jména jeho údajných kapel) jsem nacházela kde co, ale nic, co by odpovídalo jeho popisům. Byla jsem zmatená, ale odhodlaná mu důvěřovat. Pochopitelně jsem se na všechno ptala, snad stokrát jsem ale dostala vyhýbavé nicneříkající odpovědi, čím dál složitější a spletitější výmluvy nebo prosté odsouzení googlu jako neschopného vyhledávače.
Poslední kapky nedůvěry skanuly o víkendu, kdy jsme měli slavit půlroční výročí, na který si ale domluvil nezávisle na sobě tři různé akce s třemi různými lidmi (jeden z nich jsem byla já), aniž by jim o sobě vzájemně řekl a všecko se tak nějak provalilo a já se cítila hrozně ublíženě a zdrceně, že výročí, které jsem plánovali týdny, pro něj nemá žádnou váhu a místo toho na celý víkend zmizí kamsi za prací, o níž jsem nevěděla zhola nic (a o níž google tvrdil, že lidi, s nimiž ji vykonává, neexistují).
Zde musím podotknout, než budu ve vyprávění pokračovat, že Mors byl extrémně žárlivý. Vadilo mu, i když jsem se s kamarády vítala objetím a lehkou pusou na rty, jak je v mém okruhu přátel zvykem, a bylo nemyslitelné se byť přátelsky s někým pošťuchovat nebo si sednout kamarádovi v přeplněné hospodě na chvíli klín. Bylo to pro mě podivné, ale respektovala jsem to a tyto pro mě do té doby zcela běžné přátelské důvěrnosti jsem ze svého života odstranila. On by totéž nesnesl dle svých slov sám u sebe, proto jsem brala ohledy a nedělala jsem to také. Dokonce jsem si smazala i veškeré fotky na facebooku se svými bývalými partnery, ačkoli s nimi mám velmi dobré vztahy a ty vzpomínky považuji za součást své minulosti. Ale Mors byl z katolické rodiny a tak jsem byla shovívavější – a hlavně jsem ho šíleně milovala, takže nějaké fotky a zdvořilostní pusy s kámoši mohli jít klidně stranou. Proč toto píši pochopíte vzápětí.
Po onom inkriminovaném víkendu, kdy v sobotu zmizel neznámo kam a nedal o sobě celou dobu ani jednou vědět, jsem se cítila pod psa. Byla jsem nemocná, hlavou se mi honily různé dost děsivé představy a věděla jsem, že je něco špatně. Ne, že bych s ním o tom nemluvila, sdělila jsem mu všechny svoje obavy a otázky, ale on je odbýval s tím, že se nemám čeho bát, že je vše v pořádku, jen má moc práce. Jaké sakra? Duněly mi v hlavě otázky a já většinu víkendu nespala a užírala se.
V pondělí jsem trochu poklízela a zjistila, že na okně leží jeho mobil, který si u mě (již poněkolikáté) zapomněl. Nevšímala jsem si ho. Nikdy jsem neměla potřebu slídit svým partnerům v telefonu, s každým jsme si o všem promluvili na rovinu a jakékoli případné nesrovnalosti a otázky mi hned vysvětlili. Ve snu by mě nenapadlo něčí mobil prohlížet. Jenomže čím víc jsem se na ten telefon dívala, tím mi bylo jasnější, že z Morse, zapleteného do podivných polopravd, nic nedostanu, ať se budu snažit sebevíc. A po měsíci nejistoty mi prostě ta lesklá věcička sama vklouzla do ruky a palec spočinul na tlačítku zapnout dřív, než jsem se mohla rozmyslet.
V hlavě se mi honily tisíce věcí. Tohle je tabu, tohle je špatné, porušuješ cizí soukromí, jsi normální vlezlej slídil, jsi mrcha, co nevěří chlapovi, kterého miluje… ale taky konečně budeš znát pravdu, už se nebudeš muset užírat nejistotou, zjistíš, kam pořád jezdí, co pořád dělá, možná i proč ti lže.
Jak nabíhal systém, třásla jsem se jako v zimnici. Svářily se ve mě výčitky svědomí s touhou odhalit pravdu. Poprvé v životě jsem se pokoušela nabourat něčí soukromí, překračovala jsem osobní morální Rubikon a zároveň jsem měla strašný strach, co se dozvím. Jenomže jakmile jsem se rozhodla, že pravda je víc, než právo na soukromí, nebylo cesty zpátky a zvědavost, která ve mě klokotala týdny, už nešla nacpat zpátky do mé hlavy.
Na displeji se objevila žádost o zadání PINu. To mě na vtěřinu zarazilo, ale pak jsem vyzkoušela 1234. Kód přijat (nikdy si nedávejte PIN 1234 – berte to jako ponaučení;)).
Krve by se ve mě nedořezal, když jsem mačkala ikonu zprávy. Pak se spustila lavina a můj vztah i důvěra k mému partnerovi se začaly pomaličku bortit. Zatím skutečně jen pozvolna – moc zprávy nepsal, mobil měl většinu času vypnutý, proto jen kousek níž než Lúmennka svítila jako žhavé uhlíky další dívčí jména. Na to, že mi do očí tvrdil, že s žádnou slečnou přede mnou nechodil skoro dva roky, tam bylo těch jmen příliš mnoho. Otevírala jsem jednu konverzaci za druhou a četla si tatáž sova, kterými častoval mě, stejná květnatá vyznání, stejná slova, jimiž mě chlácholil, stejné výčitky, které mu jeho přítelkyně psaly, protože se jim neozýv
al. Dvě slečny o sobě evidentně nevěděly, protože jim vyznával lásku současně jen pár týdnů před tím, než mi strkal květiny za ucho a tvrdill, že roky s žádnou slečnou nebyl.
al. Dvě slečny o sobě evidentně nevěděly, protože jim vyznával lásku současně jen pár týdnů před tím, než mi strkal květiny za ucho a tvrdill, že roky s žádnou slečnou nebyl.
Bolelo to. Bolelo mě, že mi lhal. Ale byla to minulost. Současnost na mě čekala ve zprávách na facebooku hned o ikonu vedle. V tu chvíli už se mi řinuly po tvářích slzy a třes museli přes zeď cítit snad i sousedi. Onu současnost reprezentovala padesátiletá dáma při těle, které říkal ty moje klisničko a vyznával jí lásku nachlup stejnými slovy, jako mě. Bylo tam toho mnohem víc, než jsem dokázala unést. Praktiky, které by s ní toužil dělat. Věty o jejich lásce, jak jsou si souzeni. Erotické fotky obou stran. A další a další vyznání, ujištění a miluju tě, z kterého se mi dělaly mžitky před očima. A konečně i to, že se se mnou prý rozešel a je sám – s datem před pouhými třemi dny. V den, kdy jsme slavili své půlroční výročí.
Nebudu vás zdržovat podrobnostmi- třeba tím, že jsem se dopotácela v mrákotách do pokoje k bráškovi a jeho ženě, kde jsem jen ukázala na telefon a pak se přes hodinu třásla v agónii zoufalého pláče, který fyzicky bolel, zatímco mi v mysli blikal rudý zlověstný nápis zrada. Pokud ten člověk bral za nevěru i pouhou přátelskou pusu s dlouholetým kamarádem, jak by pak nazýval to, co provozoval celé týdny po facebooku?
Rozchod přišel záhy – a bolel strašlivě. Dodneška nevím, co byla lež a co pravda, proč mi lhal a v čem všem vlastně. A popravdě mě mrzí, že jsem v hrozném pocitu zrady a ublížení úplně zapomněla, že původní záměr nebyl odhalit nevěru, ale pravdu o jeho práci a záhadných cestách bůhvíkam, o nichž už se nejspíš nikdy nic nedozvím.
Zpětně bych se v dané situaci rozhodla stejně. Patrně je to neetické a rozhodně je to vrcholně neslušné. Ale když jsem si na misky vah položila morální aspekt věci, vyšla jsem za sebe osobně vítězně. Jistě je amorální porušovat soukromí milované bytosti. Ale ještě amorálnější je milované bytosti lhát, podvádět ji a konat za jejími zády to, co před ní kategoricky odsuzuji.
Nemyslím si, že by prohlížení mobilů, emailů nebo profilů na sociálních sítích patřilo do vztahu. Každý člověk má právo na soukromí a ten, koho milujeme, si od náš toto soukromí a důvěru zaslouží stonásob. Do vztahu ale také nepatří lež ani přetvářka a když tato překročí meze a nedává obelhávanému již spát, chápu a neodsuzuji rozhodnutí zjistit pravdu neetickými prostředky. Může to zachránit člověka od dalšího setrvávání v klamu, od dalších lží a dlouhého utrpení v nezdravém vztahu, který se vlastně již rozpadl, jenom nám o tom ten druhý jaksi zapomněl říct. Může to ale také samozřejmě zbořit mnohem více – a nebo dokonce zničit vztah, kde důvody k nedůvěře nebyly a paranoia zvítězila nad zdravým rozumem.
Případ od případu, vztah od vztahu, člověk od člověka. Jako většina věcí na tomto světě, ani toto „šmírování“ není černobílé a já přeji každému, ani nikdy nebyl dohnán do kouta před toto morální dilema a nezakoušel žádný typ vztahu, v němž by vládla ovzduší lží a přetvářky.
A co vy a vaše zkušenosti? Podělte se:)
Musím říct, že já jsem strašně žárlivá a zbytečně podezíravá, i když naprosto jistě vím, že nemám důvod. S manželem jsme to vyřešili prostě tak, že máme vzájemně plný přístup k našim telefonům, facebookům, mailům a dopisům. Nutno říct, že manžel toho nevyužívá vůbec a já čím dál tím méně (což začíná být trochu problém, protože si zvykl, že veškerou jeho poštu kontroluji já =)). Popravdě bych nemohla být s mužem, o němž bych nevěděla s kým se stýká, co dělá a kde právě je…
Vím, že každý má nárok na soukromí, ale pokud se ze dvou lidí stane jedna jednotka, pak by jejich soukromí mohlo být sdílené. Nevidím důvod, proč by můj drahý nemohl číst mé zprávy na telefonu a stejně tak on neví, proč bych já nemohla číst ty jeho. Už to není "moje" soukromí, ale "naše" soukromí.
Já mám navíc další dilema…
Kontrolovat fb mým dospívajícím dětem a nebo mají také nárok na soukromí?
Mám být všetečná a ochranitelská matka a nebo mám všechno nechat plavat a nechat je růst, jak umí?
Shrnula jsi to naprosto přesně, alespoň podle mě. Je poměrně velký rozdíl mezi tím, když se partner na zprávy v mobilu nebo otevřený face vrhá často jen tak preventivně, protože co kdyby náhodou, a když to tak jako ty udělá div ne s pocitem hanby, protože už mu prostě nedá spát podivné chování jeho druhé polovičky.. Když to tak čtu, tak jsem strašně ráda, že jsem nikdy nebyla v takové situaci, že by kouknutí do mobilu bylo nevyhnutelné..
Asi bych na tvém místě udělala to samé… Přecijen pokušení je velké, a když je řešení na dosah ruky, neboli za jedním tlačítkem…. Podlehla bych.
Páni, máš můj obdiv. To je tak strašná situace, až je to pro mě nepředstavitelný. Vyšla jsi z toho jako vítěz a co na tom, že jsi nahlédla do mobilu. Jednou jsem taky nahlédla, ale spíš omylem než chtěně a to mě donutilo nahlédnout ještě jednou chtěně. Našla jsem to, co jsem předpokládala, ale ve výsledku jsem byla já za tu hysterku a svini, co prohrabává cizí soukromí.
Páni, to Ti nezávidím.
Souhlasím s komentářem [3]: !
Jako podobně "zhrzená" žena píšu: Moc hezky napsáno a díky za sdílenou zkušenost.:-)
Ač jsem zastáncem názoru, že soukromí se nenarušuje, protože to zbortí důvěru stejně jako nevěra, tvoji situaci chápu. I když to je už docela extrémní situace, ve které se asi nikdo nechce ocitnout. Kdybych ale takhle dlouho žila v nejistotě a měla pochybnosti, asi bych vztah skončila mnohem dřív.
Já teda nevím a nechápu. Já si jakékoliv zprávy mažu ihned po odeslání či po přijetí. Takže i kdyby mi chtěl někdo něco kontrolovat, tak nemá šanci něco zjistit.
NA druhou stranu ani já nemám moc potřebu šmírovat cizí soukromí. Od jisté doby. Jednou jsem si přečetla deník své sestry, který psala, když byla malá a dozvěděla jsem se i o sobě dost hrozné věci. Takže už víckrát ne, pokud nebude vážný důvod.
Ahoj, děkuji za komentář, oplácím návštěvu. Z článku mě mrazí. Je naprosto úžasně napsaný, ale to , o čem vypovídá, je … strašné. Doufám, že už je to za tebou, popravdě řečeno to celé působí tak, že to, že jsi ho "šmírovala" byla maličkost vůči všemu, co on udělal tobě… popravdě na tom nevidím nic špatného, působí to jako něco, co se mělo stát. Ne že bych to plošně schvalovala, ale… tohleto prostě ne 😀 😀 :/
Jinak krásný design 😉
Článek je velmi čtivě napsaný, znovu píšu, jak tě obdivuji, že ti z těch vztahů ještě nehráblo :). Opět se prokazuje, že etika nelze definovat způsobem užívaným v geometrii (promiň, Spinozo). Já jsem ale rozhodně proti, opravdu jsem si naprogramovala život tak, abych vytvářela jen zdravé vztahy, ve kterých je tohle nemyslitelné. :))
Osobně si myslím, že partnerství by mělo být založeno především na důvěře, lásce a porozumění. A pokud (v tomto případě) důvěra mezi partnery není, tak ani "kontrolování se navzájem" není v pořádku (pak je na místě zvážit rozchod/rozvod). Zkrátka a jednoduše pryč se všemi pochybnostmi, protože jinak je se jedná o začátek konce partnerství.
Budu upřímná: ze začátku vztahu jsem prolízala partnerovi zprávy na FB. Byla jsem totiž tak trochu psycho. Bylo mi sedmnáct, ještě jsem se dostávala z puberty, která byla docela hnusná, ještě jsem nevěděla, co od života chci a tak vůbec. Měla jsem sebevědomí na bodu mínus sto, ačkoli to na mně vidět nebylo. Tak mě zajímalo, jestli o mně někomu píše. Co si o mně myslí. Jak při mně stojí. No… psal o mně. Hlavně řešil s mou nejlepší kámoškou to, jak je ze mě na prášky, jak to už nedává, ale že to chce prostě ještě zkusit, má mě rád a tak vůbec. No a kamarádka ho v tom samozřejmě podporovala a držela mu palce. Strašně jsem se za sebe styděla. Vždycky když jsem na něj dneska strašně nasraná, tak si vzpomenu na to, co tehdy psal a co si se mnou musel zažívat, ačkoli to nedával najevo. Ještě jsem mu do zpráv vlezla párkrát, ale už jsem nenašla nic, co by se mě dotýkalo. Tak jsem prostě přestala. Jeho hesla mám v počítači uložená pořád (občas si laptop půjčuje a uložená hesla se na Chrome zachovávají z dřívějška), některá už asi nebudou ani aktuální. Jestli mám někdy chuť se podívat? No, mám, ale nemám důvod to dělat. Po šesti letech už před sebou nemáme tajnosti. Ale kdyby se choval divně, tak to udělám klidně znova. Nijak to neomlouvám, ani neodsuzuju, prostě bych to v takové situaci udělala a tečka.
[12]: No, už jsem slyšela o vztazích, kde ona probírala mobil jemu, on jí počítač, vylezly najevo oboustranné nevěry, následovaly hádky a řev a takhle ti lidé žijí roky… upřímně řečeno, na to bych koule neměla.
[9]: U deníku je blbá ta věc, že skrývá věci, který má v sobě každej člověk, ale prostě je tak neřeší. Deníky se nemají číst už pro vlastní zdraví.
Tenhle článek ukazuje, že život leckdy dovede být románovější než román. Opravdu pohnutá historie, při čtení jsem ani nedýchala.
Co se onoho morálního dilematu týče, souhlasím s tebou. Tenhle problém nelze rozetnout absolutně a říct, co je vždycky dobré nebo vždycky špatné. Pakliže jsou tam takovéhle lži a klamání, pak je ono "šmírování" zcela legitimní a upřímně řečeno, on si o něj vyloženě říkal. V jiných případech by ale bylo na pomyslné misce vah zase horší, protože by to byla jen neschopnost nastolit ve vztahu zdravou a dospělou důvěru. Zkrátka záleží na konkrétním vztahu. Já kupříkladu svému milému věřím naprosto, takže necítím žádnou potřebu mu cokoli kontrolovat. A on zase to přede mnou schovávat. A naopak. To je, myslím, ideální stav věcí 🙂
http://girlssnapshots.com – horke divky z vaseho okoli