Sedla jsem si k počítači, že zapíšu na blog myšlenku, která se mi objevila v hlavě předevčírem, kdy jsem odlétala z Anglie. A zrovna koukám, že krásně zapadá do tématu tohoto týdne. Protože svět, který nás obklopuje a svět, v jehož existenci věříme, nejsou vždy jedno a totéž. Psala jsem o tom už v roce 2013 v článku Paradoxy kusu hlíny.To, co jsem si já uvědomila na letišti ve Stansteadu, bylo, jak moc náš svět stojí a padá na pomyslných čarách, na pravidlech, na nichž jsme se dohodli, že budou platit, ačkoli realita je úplně jiná.
Fascinuje mě, že když na letišti přejdete určitou čáru, najednou se ocitnete v zemi nikoho. Už nejste kupříkladu v Anglii, ačkoli je pod vámi anglická zem, nad vámi anglické nebe a všude kolem britské souostroví, vy jste překročili čáru a jste v mezinárodním prostoru a to jen proto, že se tak lidé spolu domluvili. A nám LARPařům se lidi smějí, když místo provázku mezi stromy vidíme hrad:)
Nejvtipnějším na tom celém je, že my všichni tomu věříme – a tak jako LARPař prostě nebude střílet pod provázkem, protože on a jeho spoluhráči prostě vidí pevnou zeď, my věříme, že nejsme v Anglii, i když na její půdě stojíme; věříme, že bez stavebního povolení nepostavíme dům, i když máme cihly a malta pevně drží; věříme, že nějaký kus země někomu patří, ačkoli tady byl miliony let před narozením onoho člověka a bude tu miliony let poté, co poslední ze všech lidí vydechne naposledy.
Svět, který nás obklopuje, ten lidský svět měst, zaměstnání, fabrik, svět internetu, telefonů a počítačů, svět práva, zákonů a map, je svět iluzorní, který stojí a padá s tím, jak moc důvěry v něj vložíme. Šíp pod provázkem proletí stejně hladce, jako člověk udělá krok přes čáru namalovanou na zemi – obé přes neviditelnou zeď vybudovanou jen naší představivostí, která je také to jediné, co nám brání její posvátnost narušit.
Ale co se stane, když to učiníme? Šíp poletí, noha došlápne a iluze se zhroutí. Zda je to cesta kupředu a nebo do pekel ponechám na uvážení každého z vás…:)
Taková mentální bariéra 🙂
Asi stejná, jakože v osmnácti jsme najednou prostě dospělí 🙂
Podle mě když střelíš šíp pod provázek, tak se iluzorní svět začne bránit a nenechá tě v tom pokračovat. Jsme vlastně uvězněni v tomto světě. 🙂
Problém nastane, a veliký, když někdo tato ryze dohodnutá a na základě konsensuálního respektu k dohodě o nich platná pravidla začne zaměňovat s přírodními zákony, které jsou dané objektivně.