Tento článek jsem napsala před dvěma měsíci v nějaké zimní depresi a teď jsem ho našla ve smazaných článcích. Po přečtení jsem se rozhodla, že je škoda zmáčknout delete a tak ho opět posílám mezi zveřejněné – prosím berte ho trochu s rezervou;)
Už mě to unavuje. Stále dokola čtu o nových zákonech, normách, okleštěních, zákazech a příkazech. Nějaký imaginární pan Stát řekl tohle, řekl tamhleto a ty se podle toho řiď.
Stát řekl, že musím mít jen jednoho manžela/manželku. Stát řekl, že souložit mohu od patnácti let. Stát řekl, že musím chodit do školy. Stát řekl, kde mohu kouřit a kde ne, kde můžu chodit po trávě a kde ne, od kolika hodin můžu na ulici zpívat a od kolika musím být tiše. Stát mi bere polovinu platu a rozděluje si ho podle svého uvážení. Stát mi určí, od kolika let můžu pracovat, stát rozhoduje, zda se mohu starat o své děti, stát pod záminkou zrušil jeden z mála dobrých rádiových pořadů.
Už mám těch příkazů od Státu, který nikdo nezná a nikdo ho neviděl plné zuby. Novými nařízeními mění stále dokola staré pořádky a málokdy k lepšímu. Divím se, že není norma na to, jak dlouho si mám ráno čistit zuby nebo jakou rychlostí smím dobíhat autobus.
Proč se člověk v obrovské spoustě věcí prostě nemůže rozhodnout podle sebe? Copak nemám vlastní hlavu? Hlavně, že milý pan Stát potrestá televizi za to, že pustila nevhodnou reklamu v nevhodnou dobu, ale když mě okradou, kde se mám dovolávat spravedlnosti?
Nikdy jsem nebyla příznivcem anarchie a byly doby, kdy jsem věřila, že demokracie je jediný správný systém. Přestávám si to myslet. Přestávám věřit v dobrotu státu, v jeho nezištné úmysly, v to, že to s námi, obyčejnými lidmi myslí dobře.
Nebylo nám líp v časech, kdy stát neříkal co musím a co nesmím, kolik můžu a kde můžu a čeho? Regulace a deregulace, počty a násobení, okrádání a dezinformace. Jsme jen stébla trávy na louce – já, ty, my všichni. Nezáleží na nás, nezáleží na ničem, jen prach, prachy, prachy. Jedno stéblo uschlo? Nevadí, je jich tu ještě dost.
Kdysi v dobách, které považujeme za zastaralé, vládly jiné pořádky. Spravedlivější sotva, ale svobodnější? Snad. Každý sám za sebe a za svoji rodinu. Pár korun státu, který chránil občany vojenskou mocí a do víc věcí moc nekafral. Teď nám nařizuje všechno, od narození až do smrti – kdy a zda jít do školky, kdy jít do školy, kolik z platu dávat státu, v kolika jít do důchodu, dokonce i kam můžou zakopat naše rakve.
Pane Státe, ptám se tě, nestačilo by říct, že krást je špatné a trestat zloděje? Nestačilo by říct, že zabíjet a je špatné a trestat vrahy? Že ničit, pálit a znehodnocovat cizí majetek je špatné a trestat vandaly? A že ubližovat lidem a zvířatům je špatné a trestat násilníky? A tím to prostě utnout, tečka, šmitec a občane, se zbytkem života nalož, jak chceš? Jezdi si kam chceš, toulej se po lesích kde je ti libo, kuř cigarety a jez tučné maso, když ti to chutná, šlehni si drogy, když po tom prahneš, pracuj a uč se, chceš-li, válej se doma bez nároku na odměnu i sociální dávky, je-li ti libo?
Copak nestačí pár prostých a snadných zákonů, aby viníci byli potrestáni a oběti chráněny? Musíme celý život sledovat tisíce paragrafů a bát se, že když si odplivneme na ulici, dostaneme pokutu? Že když dá matka svojí dceři zasloužených pár facek, zavřou ji za týrání? Kde je hranice mezi tím, kdy pes dobře hlídá dům a kdy nepustí dovnitř ani jeho obyvatele? Státe nepřehnal jsi to už trošičku s tím rafáním? Nechceš trochu ubrat plyn a přestat nás mučit tím, co můžeme a nesmíme?
Nechci abychom skončili jako vymyté mozečky, které bez vlastního názoru papouškují televizi. Stát se o nás postará? Ale houby, my jsme stát! My všichni, naše domy, zahrady, pole a města. Když parazituju na státu, parazituju sám na sobě. Když nadávám státu, nadávám sám sobě jaké hňupy jsem to zvolil do jeho čela. Demokracie? Pche, jen krásné řeči a skutek utek.
Dovolávám se spravedlnosti, ale pláču na špatném hrobě. Na hrobě státu, na který jsme spoléhali, pro který jsme dřeli, kterému jsme nadávali. A který námi zvolení představitelé rozkradli včetně naší svobody dříve, než jsme si toho stačili všimnout.
Ach jo, deprese ze zimních časů vládne nad mojí myslí a já tvořím takovéto pseudopolitické bláboly…omluvte mě:)
No jo, je to hrůza, ale.. Dokud budou lidi lidmi, nikdy to nebude lepší.. A lidi budou lidmi navěky, tudíž pápá naděje..x) Třeba se jednou poučí a změní, ale šance je podle mě dost mizivá.. Další z důvodů, proč obdivuju Japonce – mají to v hlavě úžasně v pořádku. Máme spolu vycházet, kluci? Fajn, tak spolupracujme. Chceme mít stát v pohodě a být úspěšní? Tak musíme makat, nic jinýho nám nezbývá. Jsi gay? Tak buď. Máš zelený vlasy? Modrý by ti slušely víc.. Natočil jsi film o "zakázaném" tématu? Tak jo, mrknem se, třeba máš zajímavej názor.. A tak dále a tak dále.. Oni chtějí mít svoje místečko, kde budou v klidu a budou spolu všichni vycházet.. Možná proto neberou přistěhovalce a křesťanství – mají to zařízený podle sebe a hotovo.. Ježiš, to je román..xDD Ale.. Tak nějak to tam funguje..x) Hned o tom jdu napsat článek!xDD
No, mně aspoň ten začátek článku připomínal díla Kafky….tam jsou ty jeho hlavní postavy stejně zmatené 🙂
Pekný čôlánok, možno by Ťa zaujímala kniha od Martina Herzána – Totalitní svědovláda. Ešte veľa vecí o štáte netušíme, je to humus, naše ľudské práva sú bohužiaľ výhodné len pre nás…
Pod tohle se můžu podepsat. Fuj státe 😀 hlavně že páni politici si krměj pupky z našich peněz a víc už je nezajímá.