
Když mi bylo sedmnáct, připadaly mi kámošky, které v pětadvaceti řešily sestěhování s partnerem a následné vybavení hnízdečka, jako přihlouplé pipiny. Dneska tahám svého manžela po Ikei a házím do košíku jednu dekorační blbost za druhou. A vsadím boty, že většině sedmnáctiletých slečnen přijdu jako pěkně nudná a tupá nána. Jenomže dneska už jsem moudřejší a jen se tomu směju. Za deset let budou dnešní náctileté pařmenky chodit po Ikei a vybavovat byteček pro manžu a mimíska úplně stejně. A jiné se jim za to budou pošklebovat. Koloběh života se tomu tuším říká, ne?
Musím říct, že tohle stárnutí do rozumu a zodpovědnosti, je ale děsně fajn. Hlavně v tom, že od určitého věku máte stále menší a menší potřebu dokazovat lidem kolem sebe…vlastně cokoli. Zatímco ve dvaceti se ještě můžete přetrhnout, abyste svým outfitem dávali jasně najevo příslušnost k určité subkultuře (která zrovna buď frčí nebo je děsně okrajová a tudíž děsně hustá), když vám táhne na třicítku, je vám jakékoli škatulkování tak nějak u zadku a nemáte problém mezi škatulkama plynule hopsat a nebo se nad ně úplně povznést. Koneckonců – komu jako chcete vytřít zrak?

A tak je to nějak se vším. U spousty věcí si totiž uvědomíte, že jste je v mládí dělali hlavně proto, že jste chtěli na někoho udělat dojem. Na kámoše, na pěkný holky, na spolužáky, na svoji oblíbenou kapelu… A jasně, že i dospěláckej život je někdy o tom „dělání dojmu“ – na šéfa, na tchýni – ale už nemáte pocit, že je uznání od druhých středobodem vašeho vesmíru.
Když si vzpomenu, jaký šílenosti jsem byla schopná páchat jen proto, že jsem si myslela, jak budu děsně hustokrutopřísná, musím se svýmu o deset let mladšímu já od srdce smát. A je mi naprosto jasný, že moje o deset let starší já se zase jednoho dne bude smát mně.
Je to vůbec sranda. Pozorovat svůj osobní rozvoj a přistihovat se u toho, že se chovám přesně tak, jak jsem si jako nevycválané hříbě přísahala, že se chovat nikdy nebudu. A vůbec nejvtipnější je načapat se u toho, že se chováte jako vaši vlastní rodiče – ti nejnudnější a nejtrapnější lidi na světě, pochopitelně (jste-li puberťák).
A tak prostě začnete chodit brzo spát, protože jdete další den do práce a z nevyspání vás bolí hlava. Začnete střídmě pít, protože kocoviny jsou peklo a stejně jste už v opilosti zažili všecko, co se zažít dá, včetně nahatýho koupání a bůhvíčeho ještě. Začnete si spořit na důchod. A vysávat i pod gaučem, i když tam nikdo nevidí. Začnete si poctivě otírat boty o rohožku, abyste si doma nenadělali a nádobí hned po použití oplachovat, aby nepřischlo. Houbičku na nádobí nikdy nenecháte mokvat a zasmrádnout ve dřezu. Místo vymetání bujarých večírků čtyřikrát týdně začnete být vděční za každou chvilku samoty s knížkou a čajem. Začnete víc plánovat, víc se strachovat a když vás začne bolet zub, nezkusíte ho tejden prolívat slivovicí, ale rovnou se objednáte k zubaři. A tak se pomalu plíživě a nenápadně stanete starýma nudnýma patronama, z jakých jste jako mladý a nadějný punkáč měli osypky.
Upřímně jsem za to vděčná:) Minimálně proto, že moje bouřlivé punkovo-gothic-dřevárnicko-metalové mládí jsem si užila tak, že by vystačilo pro tři lidi. Takže pokud odteď až do smrti budu už jen štrikovat ponožky a sypat zrní holubům, stejně budu moct kmotřičce Smrtce s klidem říct, že můj život byl parádní jízda. A taky už tak nějak vím, že klid, pohoda a nohy v teple, nemusí být ani trošinku nuda:) Stárnutí zdar:) Vaše (téměř již devětadvacetiletá) stařenka Lúmenn
Jo jo, tímhle jsem si procházela po nástupu do práce a hlavně po menším kariérním vzestupu před několika lety. Tuplovaný zestárnutí ale přišlo až s malým. I když vlastně jen v některých ohledech, v jiných člověk zase naopak dost omládne nebo alespoň zblbne 😉
Vypada to, ze je mi 20 a jsem stara 😀
A mě nikdy nebavili zábavy a podobné radovánky, vždycky jsem byla pro ten usedlý a pohodový život s přítelem 😎
Někdo to řešit nemusí, protože byl naštěstí takovej nudnej patron už na střední a po deváté večer by ho nikdo nepřesvědčil jít kamkoli jinam než do postele, natož pít hnusně chutanjící alkohol, nebo někde nechat válet špínu 😀
Tvl téměř 29. To mi zní jako strašný číslo. Se svými 26 si stále uvnitř připadám mladší, ale 29 si fakt představit neumím a to tu ty roky jsou za chvilku. 😀
Tak já třeba Silvestr nemusela nikdy a přišel mi hroznej a teď ve skoro 31 to mám stejně 😀
Ja znám lidi, který nedospěli a to už jsou v důchodu, upřímně není to moc hezkej pohled. Radši si to odpykam celý teď v mládí a vlastně to nejhorší období už je taky za mnou. Nejlepší je vyřádit se brzy, ať už pak člověk nemá tu potřebu to dělat s dvěma dětma na krku.
Ze života 🙂 Např. se poznávám ve zmínce o metalovém outfitu – už ani na metalový koncert kolikrát nemám metalové tričko 🙂 Stárnutí a moudření je fajn do doby, než dorazí nemoci, pak to může být pěkně nahov…, ale to snad ještě pár let potrvá 🙂
Chapu to, i kdyz u me je to v nekterych ohledech naopak.
Az ve 26 jsem zacala chodit na metalove koncerty (ackoliv uz o nekolik let driv jsem to zacala poslouhat), protoze predtim jsem jednak zila ve meste, kde nebylo tolik prilezitosti, a nemela jsem nikoho, kdo by tam chodil se mnou (sama ne, to by opravdu muselo byt neco extra specialniho). A porizuji si konecne pri te prilezitosti trika nejoblibenejsich kapel (k tomu take nebylo vzdy snadne se driv dostat, kdyz nebyly eshopy, ani jsem nejezdila na ty koncerty) a rada je nosim. I kdyz taky dobre rozumim tomu, ze clovek uz s vekem neciti tolik potrebu na sebe upozornovat svym stylem.
Kdyz je to opravdu velka zaliba, tak to muze pretrvat po mnoho let… i kdyz clovek nechodi po klubech kazdy tyden, ale jen treba jednou za rok na koncert nejakych tech svych nejoblibenejsich…
A ohledne te disciplinovasti a nejakem radu, to je tedy u me spise horsi od te doby, co mam praci na plny uvazek. Protoze proste nestiham zdaleka tak, jak bych chtela a jak by bylo vhodne, napr. to ruzne zminovane uklizeni…
Na nejake party me nikdy neuzilo, ale to asi uplne neni vec veku. V praci se neco obcas porada, chodi tam i lidi, kterym je kolem 40, a stale zrejme povazuji za zabavne se tam opijet (zatimco ja si vzdy preju co nejdriv odejit).
Pobavilo mě to. Ale cítím se podle obrázku, jak na střední a doufám, že mě zodpovědnost a touha po klidu navštíví tak v padesáti 🙂
Tohle je přesně věc, která mě děsí. V době, kdy v pubertě chodili všichni pařit a udělali si vzpomínky na celý život, já jsem jednak neměla moc kamarádů, byla jsem dost stydlivá, takže jsem si tyhle akce neužívala a nikam jsem nechodila. Teprve teď tomu začínám přicházet na chuť a někdy si říkám, že ze mě nakonec bude zastydlý puberťák, až to budu chtít dohnat 😀 Taky mám o několik let staršího přítele, kterému táhne na 25 a zatím je to teda mnohem větší šílenec než já, ale když myslím na budoucnost, někdy se bojím, že tímhle způsobem zestárne dřív než já, nebo že se mu to naopak nestane nikdy.
[11]: No právě takhle to taky bylo a je se mnou, ale nemyslím, že je na tom něco špatného. Navíc mladší lidi třeba vždycky ke koncertům apod. nemají příležitosti nebo dost peněz.
Souhlasím. Přehoupla jsem se přes 25, je mi 28, a na Silvestra bych šla nejraději spát někdy v devět 🙂 🙂
A jako překvapení: necítím se ani zdaleka jako tak šílená zombie, jak jsem třicetileté ve svých šestnácti vnímala.
A další změna: co svému tělu udělám, to mi v horizontu dvou až tří dnů vrátí, což je taky dost změna (zvlášť u člověka, který není zvyklý pít ani deci čisté vody za den, protože to doteď nepotřeboval, a teď za každý odfláknutý den chodí třeštění hlavy jako kráva – no neberte to:) To se jeden naučí hned 🙂 🙂 ) .
Asi ve dvaceti dvou jsem přestal počítat.
Pak mi připadalo, že mi začly přibývat roky, najednou se to zlomilo a už nepřibývají. Zaseklo se to, našla se cesta k regeneraci. Total rebuilding od myšlenky k činům.
No s náctiletejma příbuznejma si děláme občas legraci, že jsou přestárlí. Někdo je starý už v deseti, někdo v patnácti. Někdo, kdo nebyl přestárlý v mládí, není přestárlý nikdy.To jsou ti, kdo na věk nikdy nevěřili a brali ho jen jako orientační.
Já znal jednoho, to byl takový hezoun manekýn, při všem velmi praktický do nepohody a ten projevil zájem nějak pomoci jedné holce, která už překonala pětadvacítku. Ta však byla tak pyšná, že je drsňácká metalistka, která se vysmívá světu a nebyla schopná ani nějaké pozitivní nebo negativní reakce, než, že ze sebe vychrlila nadávky. Měla štěstí v hrsti a zmačkala ho jako papír a hodila do hnoje. Pak opěvovala svoji drsnost a prý ani svůj život neplánuje, že by se připravovala, že by jednou mohla být maminkou a mít rodinu, to už vůbec ne.
Jenom byznys, zdražování, překupnictví a nic jiného v hlavě neměla. Jako by ani budoucnost nechtěla, jako by ji nikdy ani záda nebolela, že by jí udělalo radost, kdyby si na ni někdo udělal čas a utrhl se po práci a pomohl jí nosit krabice.
V jejím případě, nejen, že si nevybírala, ale jednoduše zavrhla jakoukoliv pomoc od kohokoliv.
Já si tak stále nepřipadám ? i když už nepatřím mezi nejmladší a mam dítě, stále jsem mladá ?
Však jsi fakt stará. Lidi nad 30 už mají po sezoně a jsou strašně staří. Taky je nesmysl si po 30 zakládat rodinu na těch pár let před smrtí. Co nestihneš do 25 nemá smysl, pak už jsi skoro důchodce a život seniora by mě nebavil. Nejlíp se vdát do 20, pak už jsi stará a žádnej chlap se za tebou neotočí. Je to děsný, že po 20 už je mládí pryč a 25 začne střední věk, 30 let stáří. Nechápu, že se neoprejsknou lidi, kteří jsou ve 30 bez rodiny, pořádné práce, na co čekají? Těch pár let do smrti už bud at doklepou, ale at už nic od života v tomto stáří nečekají. Nejhorší je smířit se s faktem, že po 21 letech už nemluvíme o mladém člověku. 30 se mi moc dožít nechce, každý řekne,že po 30 jsi stará
[19]: tesat do kamene, todlencto! 😀
How to write an article critique . % , . . $ ! % ( % ! . . . ? + . ! > % * ) . . $ > + http://essay-for-your-day.gq/171/ How to write a supporting statement ) % $ . Kids homework desk . < < \ . . * . . . – . ^ < . " , ? , @ ^ # .