Už ani nevím kde, jsem četla zajímavé zamyšlení, rozebírající fenomén – „já tě neodsuzuju, ale…“. Docela mě tohle téma zaujalo, protože v článku bylo napsáno, že každý denodenně soudíme, posuzujeme a na základě toho odsuzujeme různé věci, lidi a jevy. To je pravda, ale přesto cítím, že někoho „soudit“ bez „odsuzování“ lze. I když málkdo pozná tu přesnou hranici.Setkáváme se s tím zejména na internetu. Někdo chce napsat nějaký fuj fuj komentář a aby ulevil svému svědomí, dodá před to klauzuli „neodsuzuji tě“. Přesto tato hláška nemusí být nutně jen berličkou, ale čirou pravdou.
Rozdíl mezi slovy odsoudit a soudit je jednoduchý, jedno je sloveso dokonavé, druhé nedokonavé. Pokud někoho soudíme, posuzujeme, pouze si na něj vytváříme názor, který můžeme měnit jak se nám zlíbí. Pokud ale někoho odsoudíme, navěky ho zařadíme do kategorie, ze které nejspíš není úniku, jako bychom mu uštědřili virtuální trest a začneme se na něj dívat skrz prsty.
Někoho odsoudit je velmi snadné a děláme to dnes a denně. Špinavého pána na zastávce odsoudíme jako bezdomovce a pranic nás nezajímá, že je to třeba jen obyčejný důchodce, co je sice spořádaný, ale na hygienu moc nedá. A nebo ženskou na podpatcích s růžovým pudlíkem v podpaždí odsoudíme jako blbku, i když je to třeba vysokoškolská profesorka.
Odsoudit je špatné. A tak trochu zbytečné, plné předsudků a navyklých dogmat. Když někoho opravdu odsoudíme, jen těžko svůj verdikt bereme zpět. Zaběhneme do schématu a je to jako s opravdovým odsouzeným – jednou prohlášen za vinného, ač nevinný, ponese svůj cejch navěky.
Proto než svým souzením a posuzováním někoho postavíte před porotu a vyřknete verdikt, popřemýšlejte, zda je to nutné. A hlavně zda mu svůj verdikt musíte omlacovat o hlavu. Pokud chcete sdělit svůj názor na něčí osobu, učiňte to, nic na světě vás nenutí mlčet, ale učiňte to bez zbytečných frází a keců. Když si něco myslíte, napiště „myslím si“, když jste o tom přesvědčeni, napište „jsem přesvědčen“. To vám nikdo vytknout a zakázat nemůže. Ale soudit či rovnou odsuzovat? Kdo jsme, abychom mohli někoho soudit, kdo nám k tomu dal právo?
Názor zůstane vždy jen názorem, soukromým soudem a v žádném případě ne objektivním. Vše posuzujeme podle vlastních měřítek. A na to bychom měli, zvlášť na internetu, místě plném zbytečných vášní a malicherných sporů, pamatovat.
SKVĚLE ŘEČENO
[1]: to nepochybně… 🙂
Líbí se mi ta věta…."Někoho odsoudit je velmi snadné a děláme to dnes a denně."…mnozí lidé na internetu by si z toho měli vzít ponaučení a změnit sami sebe k lepšímu… přestože nejsem tak naivní abych tomu věřil… jedna věc je pravda a druhá věc je čemu kdo věří.
Dobrý a pravdilý článok, donútilo ma to premyslieť si niekedy moje konanie, a rozdiel v týchto dvoch slovách
Nejlepší článek co jsem za poslední dobu četla.Donutil mě přemýšlet,což jde po devíti hodinovém sezení ve škole těžko;).Zajímavé se nad tím to tématem zamyslet. Bohužel, vše co je tu napsáno je pravda.
Tak tak. Co říct víc? 🙂
Není možné, že to bylo u Alue?
Tohle téma se mi líbí. Hlavně je hloupé, někoho hned tak odsoudit. Je tam ta nenávist. A přesně jak říkáš, měli bychom formulovat věty takovým způsobem – řekla bych, podle mého názoru … Můžeme si tak ušetřit nepříjemnosti a opravdu i nechat prostor na změnu názoru.
Výstižně napsané. Naprosto souhlasím.
Jooo, to bylo u mě, kde jsi to četla 🙂
[8]: no…že jsi se teda ještě nepoučila… když už tak "moudře" mluvíš/píšeš 🙂 ?
[8]: já si na to pak taky vzpomněla:)